Pod čarou: Straníme se světa a lidí. Doplácí na to i nádražky

V posledních týdnech ve mně vyvolaly nepříjemné pocity dvě věci, které spolu na první pohled nemají mnoho společného. Té první si nejspíš všiml celý svět – před několika dny představila firma Apple svůj nový headset či „chytré brýle“ Apple Vision Pro. Jako u všech výrobků Apple, ani v tomto případě nechyběla bombastická oznámení o tom, že půjde o revoluci v oblasti virtuální a rozšířené reality a že se díky této technologii naše životy změní stejně, jako se to stalo po uvedení iPhonu.

Vzápětí ovšem přišla i očekávatelná kritika. Mnozí podotkli, že uživatelé hezky navržených, ale přesto dost obludných brýlí budou na veřejnosti jiným lidem dost směšní a nepříjemní, podobně jako se tomu stalo už dříve v případě Google Glass. Mírně dystopická prezentace Applu ale vyvolala i řadu dalších obav.

Na většině propagačních záběrů vidíme hlavně lidi, kteří se na dálku věnují práci či zábavě, ale přitom sedí osaměle doma na gauči. Pokud to provádíme u počítače, je to sice v podstatě totéž, ale brýle natažené na obličej tento fakt přenášejí do doslovné roviny – prostě se totálně odstřiháváme od okolního světa. A zatímco Zuckerbergovy vize Metaversa byly neméně absurdní, ale alespoň zaměřené na (virtuální) mezilidské setkávání, z představy Applu vyloženě sálá opuštěnost.

Někteří kritici tak konstatovali, že pokud se brýle od Applu či jejich nápodoby ujmou, mohou ještě dále prohloubit tzv. ekonomiku osamělých. Nové technologie odstraňují nutnost fyzického setkávání s lidmi, a když máme možnost nechat si až do bytu doručit jídlo i zábavu, stáváme se osamělými, individuálními zákazníky, kteří celý život odbavují prostřednictvím virtuálního i skutečného služebnictva.

Druhý z mých nepříjemných momentů si možná nezískal globální pozornost, ale osobně ho považuji za neméně důležitý. Při cestě přes pražské Smíchovské nádraží jsem si všiml, že v relativně krátké době už podruhé zavřela tamní vyhlášená nádražní restaurace Oáza, a v poslední době to navíc nebyla zdaleka jediná končící nádražka. Například ta ve Vsetíně má jít v červenci k zemi i s celou starou nádražní budovou, už před delší dobou zavřela i hospoda na půvabném nádraží v Kralupech nad Vltavou a ve smutném výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat (aktuality o dění na této scéně pravidelně přinášejí weby nádražky.eu nebo vagus.cz, kam občas přispívám).

Obě události, tedy zavřené hospody i nové chytré brýle, jsou v mnoha ohledech různými projevy stejných společenských trendů. Jistě se nabízí otázka, proč dopady procesu komercializace a individualizace ilustrovat právě na mizení nádražních hospod, když přece ovlivňují i řadu jiných věcí. Je pravda, že kvůli tlaku na zisk mizí celá řada dalších míst k setkávání a přechod na dovážkovou spotřebu a trávení volného času v domácnosti nakonec ničí třeba i obchodní centra. Zrovna nádražky ale kvůli své povaze čelí souběhu hned několika negativních procesů najednou.

V první řadě je samozřejmě nutné zmínit relativně banální ekonomické tlaky. Problémům už dlouho čelí celý gastronomický sektor, drahota a chudoba nutí lidi šetřit a pít lahváče v garáži, paseku nadělaly i vysoké ceny energií a řada nádražních hospod končí zkrátka proto, že nedokázala utáhnout nájem (nedávno se to projevilo třeba při protestech za záchranu populární nádražky v pražských Dejvicích).

Rozdíl je ovšem v tom, že nádražky se z kategorie „běžných“ hospod trochu vymykají. Z podstaty věci v drtivé většině případů sídlí v pronajatých nádražních prostorách (zpravidla v majetku Správy železnic nebo Českých drah), které ale nelze považovat jen za obyčejnou nemovitost.

Je to místo, které tradičně bývalo chápáno jako důležitá část veřejného prostoru a navíc jako integrální součást systému hromadné dopravy, tedy veřejné služby. Když se ve starých nádražních budovách projektovalo místo na hospodu, dělalo se to se stejným účelem jako například toalety – tedy primárně nikoliv proto, aby majitel budovy co nejvíce vyrýžoval na nájemném, ale aby byla zajištěna určitá služba pro cestující, která byla pokládána za potřebnou a normální.

Tento náhled je ale současným majitelům budov cizí a požadavek na efektivitu a ziskovost pak vede k výrazné proměně nádražních prostor. Tradiční hospody nahrazují pobočky trafikových řetězců a jiné provozovny, ubývá prostor pro pohodlný pobyt cestujících a v případě nově postavených budov se často dočkáme jen nevlídné prosklené boudy s lavičkami. Představa, že by v nových nádražních budovách byly třeba i byty pro personál, jak to dřív bývalo zvykem, je už dnes naprostou iluzí a vše je optimalizováno a osekáváno do nejnutnější možné podoby.

Tato cílená proměna podoby veřejného prostoru nemá za následek jen mizení nádražek nebo jejich nahrazování úspornějším typem provozoven, ale především také proměnu chování jeho návštěvníků. Ti si na změnu přístupu zvyknou, následně mění své požadavky a celá věc se roztáčí v sebeposilujícím kruhu. A právě tady se dostává na povrch vize světa, která probleskuje i ve zmiňovaných reklamních spotech na brýle od Applu.

Když přijde v debatách na sociálních sítích řeč na železnici, objeví se nejen klasické nářky na zpožděné vlaky, ale i výčty nejrůznějších nedostatků, závad a nepohodlí, kterým musel onen cestující čelit (nebo kvůli nim rovnou na vlak zanevřel a jel autem). Většinou ale nejsou formulovány jako stížnost na systémový problém, který by bylo potřeba v zájmu všech řešit, ale spíš individuální požadavek na větší pohodlí a péči pro daného jedince (typicky že v jídelním voze došlo pivo, ve vedlejším kupé se kdosi choval hlučně a průvodčí byla málo usměvavá).

Mnohdy to bývají zcela oprávněné výtky, ale ztrácí se z nich představa, že cestování hromadnou dopravou je už z definice slova kolektivní záležitostí, a přirozeně k němu tedy patří fakt, že je potřeba se v zájmu svého okolí uskromnit, protože naprosto špičkový standard pro všechny není úplně realistický. A na to přirozeně navazuje proměna sebepojetí cestujícího – z občana, kterému je poskytována veřejná služba, se stává zákazník, který si v komerční logice něco kupuje a následně vyžaduje. V obou případech si je sice potřeba koupit jízdenku, ale výsledný pocit je velmi odlišný. A vůbec navíc nesejde na tom, jestli na dané železniční trati panuje konkurence více dopravců, nebo nikoliv – typ stížností je pořád stejný.

Výsledkem je situace, kdy se cestování mění v nepříjemnou nutnost, je při něm záhodno se co nejvíc stranit lidí, vše potřebné obstarat co nejefektivněji, mít to rychle za sebou, a ideálně toho dosáhnout příplatkem za nějaký nadstandard. Všechno to jsou do jisté míry přirozené touhy a emoce, ale když se to s nimi přežene, výsledkem je cestování připomínající nákup v supermarketu. A v něm z povahy věci pro lehce ospalou hospodu nebývá místo.

V článcích a rozhovorech o fenoménu nádražních restaurací se často opakuje banální, ale velmi pravdivá fráze, že nádražka je „místo k setkávání“. Ekonomické změny a rozevírající se sociální nůžky ubírají na platnosti známému klišé, že v české hospodě se vedle sebe potkává zedník s advokátem. Různé společenské vrstvy se stále více separují do „svých“ podniků a řada lidí je také stoupajícími cenami z hospod coby veřejného prostoru zcela vytlačena. Nádražky jsou jedním z posledních typů hospod, které si tento charakter ještě do jisté míry udržují, jenže i u nich může jít o dohasínající záležitost.

Projevuje se to třeba tím, že samotné slovo „nádražka“ se stalo synonymem nevábného zasmrádlého výčepu, což by ovšem rozhodně neměla být kýžená vlastnost, právě naopak – je to jen smutný následek zanedbávání a nedostatku systémové péče o kulturu cestování na železnici ze strany dopravců a majitelů nádraží, ale také zmiňovaných proměn chování a přemýšlení lidí o veřejném prostoru.

Když někdo do restaurace nevleze, protože pro něj není „dost dobrá“, ztrácel by tím čas, a především tam musel pobývat mezi jinými lidmi, mizí tím i tlak na jejich zlepšení, nebo to vede ke vzniku příliš luxusních variant, ze kterých ale mohou být vytlačeny chudší vrstvy a ono univerzální místo k setkávání mizí (typickým příkladem je třeba jinak povedená nová restaurace na pražském Masarykově nádraží, které ovšem v budově chybí potřebná lidovější alternativa).

Možná by přitom stačilo na celou věc nahlížet ze strany cestujících i drážních manažerů jinak – nádraží a jejich hospody jsou jen jedním dílem z široké mozaiky podobně fungujících míst, která mají za úkol především zvyšování komfortu pobytu ve veřejném prostoru. V divadlech také nebývá bufet a šatna proto, aby se na tom pohádkově zbohatlo, ale protože by tam jinak bylo dost nevlídně, a proto také třeba osvícenější firmy zřizují podnikovou kantýnu, i když by jistě mohly zaměstnance ponechat napospas okolním hospodám.

Vždy je to snaha o kultivaci různých aktivit a životních nutností, které pak lidé více provádějí společně, a zároveň nejde o žádnou vysoce ztrátovou charitu – nikdo netvrdí, že by na nádražích měly bufety rozdávat chlebíčky zdarma, a podnikání a veřejná služba nemusí být nutně v rozporu, jen by prvně jmenovaný náhled neměl zcela převážit nad tím druhým.

Riziko, že se měníme ve společnost izolovaných jedinců zírajících doma do obrazovek, je už předmětem debat desítky let, ale už neméně dlouho jsou na stole i řešení, jak tento proces zvrátit. Kromě jiného spočívají právě v tom, že za zdmi bytu musí být stále místa vhodná ke společnému žití. Jako první většinou vytanou na mysli noblesnější věci typu knihoven, kulturních domů či sportovišť, ale ve skutečnosti jde o ještě mnohem širší síť drobných a banálních služeb a zlepšováků, které zpříjemňují nudné každodenní aktivity typu cestování. A i ty si zaslouží péči a pozornost.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.