Článek
Doba je zlá a většina z nás teď asi do budoucnosti hledí s nejistotou a obavami. Dnešní Pod čarou bude proto hlavně o tom, jak si vlastně vytváříme různé vize budoucnosti a proč je o nich důležité přemýšlet i v krizových a chaotických situacích.
Globální krize se vždy promítaly i do sci-fi literatury. Současná situace v některých ohledech připomíná začátek 80. let, kdy se strach z jaderné války i environmentální devastace manifestoval v nihilistickém hesle No Future a dystopické vize budoucnosti daly vzniknout žánru cyberpunku. Kvalitní futurologie je vždy založena na projekci současných trendů do budoucnosti, a temné městské krajiny filmu Blade Runner nebo románu Neuromancer prozíravě naznačovaly, kam mohla tehdejší situace lidstvo zavést.
Mnohé z tehdejších sci-fi filmů a knih jsou relevantní dodnes, jenže z cyberpunku se postupem času vytratil hlubší politický komentář – stala se z něj až na výjimky jen vyprázdněná estetika a autoři sci-fi nebo takzvané spekulativní fikce se začali poohlížet po jiných vizích. Na hrozbu globálního oteplování začala už před lety reagovat takzvaná klimatická fikce (cli-fi) a žánry a myšlenkové směry jako afrofuturismus, sinofuturismus či tropický futurismus vzaly do úvahy jiná než západní východiska a představy o budoucnosti.
Není náhoda, že zatímco ještě na konci nultých let letěly dystopické bestsellery typu Hunger Games, o dekádu později už se v marvelovském filmu Black Panther objevila fiktivní africká městská utopie Wakanda plná zeleně, ale také nových technologií a s ulicemi bez aut. Nejen sci-fi fanoušky přestala bezvýchodná zkáza bavit a místo toho začali toužit po nových vizích. A jedny z nejzajímavějších nápadů se začaly objevovat v žánru solarpunk, který nabízí odpovědi na mnohé ze současných společenských a politických potíží.
Zelená města budoucnosti
Stejně jako další ze zmíněných žánrů, i solarpunk je dost obtížné popsat. Stojí totiž někde na pomezí estetického trendu, filozofické školy a žánru spekulativní fikce. Poprvé se tento termín objevil v roce 2008 na blogu Republic of Bees, jehož autor nadšeně popisoval opětovné pokusy o zavedení plachet v námořní dopravě a pro vznikající vizi alternativní budoucnosti lehce pozměnil jiný žánrový termín steampunk. O pár let později se o přesnější definici pokusil americký bloger Adam Flynn a od té doby se ze solarpunku stal oblíbený námět futurologických debat (zde zběžný přehled těch nejzajímavějších textů) i uměleckých výtvorů na tumblru.
Když si výraz solarpunk projedete vyhledáváním obrázků na Googlu, vypadnou na vás pestrobarevné vize zelených měst budoucnosti, ve kterých je vše útulné a ornamentálně zdobené, děti se prohánějí na kolech mezi květinami, poli a skleníky, vzduchem létají roztomilí roboti a vše to trochu připomíná fantastické krajiny z filmů Hayaa Miyazakiho. Je to rozhodně příjemnější představa než cyberpunková temnota, ale hezké ilustrace jsou tu druhotné. Solarpunk by neměl být jen prchavým trendem v digitální estetice, ale především novou cestou v přemýšlení o cestách k lepší budoucnosti lidstva.
Flynn podstatu solarpunku shrnuje v konstatování, že „infrastruktura může být formou odporu“. Naráží tak na skutečnost, že mnohé ze současných technologií jsou samy o sobě přínosné, ale často je využíváme špatným způsobem a složité globální systémy jsou pak náchylné ke krachu a ubírají lidem moc rozhodovat o vlastním osudu.
Cituje příklady dříve upadajících amerických měst, které dosáhly větší odolnosti a soběstačnosti tím, že investovaly do vlastních obnovitelných zdrojů energie (proto ten opakovaný důraz na solární panely), lokálního zemědělství a posilování komunitních vazeb. Za pravdu mu s odstupem let dal pandemický kolaps zásobovacích řetězců, díky kterému řada lidí zjistila, že přesuny výrobků, materiálů a energií kolem celé planety mají značná rizika a mohou snadno dostat do potíží celé státy a regiony. Tímto důrazem na praktickou soběstačnost a lokální udržitelnost se také vymezuje vůči mnoha starším směrům futurologického myšlení, které se často potácely mezi rezignací a naivním utopismem.
Cyberpunkoví autoři jako William Gibson nebo John Shirley (jehož román A Song Called Youth mimochodem před více než 30 lety nepříjemně přesně předpověděl současnou politickou krizi) rezignovaně předpokládali, že rostoucí moc korporací a devastace životního prostředí budou nerušeně pokračovat, a tak dospěli až ke svým temným představám betonových megapolí, kterými se plouží hackeři a kyborgové.
Mnozí političtí radikálové zase rádi spekulují o nutnosti úplného svržení současného společenského systému a nastolení nového lepšího světa, aniž by bylo jasné, jak přesně bude vypadat a jak se k němu dospěje. A v poslední době pak nabírají na síle úvahy o metaversu, které je ale v představách Marka Zuckerberga a dalších digitálních baronů jen pokusem o udržení statu quo a útěkem do virtuální náhražky skutečného světa. Co na tom, že digitální vesmír bude barevnější a zábavnější než šedivá realita – pořád v něm máme chodit do stejné kanceláře a udržovat v běhu současný neudržitelný systém.
Inspirace ukrytá v džungli
Teoretici solarpunku na tyto slepé uličky reagují s tím, že onen lepší, udržitelný a příjemnější svět je možné vybudovat ve skutečně funkční a hmatatelné podobě již s technologiemi a společenskými modely, které máme k dispozici – stačí se jen trochu kreativně zamyslet nad otázkou, jak by naše civilizace v budoucnosti měla vypadat a jak k tomu prakticky dospět.
Proto se také mnohé z úvah v tomto žánru vracejí do minulosti a v historii poukazují na momenty, kdy se věci daly udělat jinak a lépe. V poslední době se například často zmiňuje fakt, že elektrická auta bývala ještě na počátku 20. století využívána stejně či ještě více než ta se spalovacími motory, a již v polovině 19. století dokonce existovaly funkční parní stroje na solární pohon. Solarpunk tak není snahou o propagaci ekologické utopie, ale konstatováním, že mnohé ze šetrnějších a udržitelnějších způsobů života jsou reálné a na mnoha místech zcela přítomné.
Autoři tvořící v této tradici se proto také brání čistému předpovídání budoucnosti, ale spíše identifikují různé perspektivní a vlastně již existující cesty k tomu, jak jí dosáhnout. Není náhodou, že myšlenky solarpunku silně zarezonovaly v zemích globálního jihu, které ještě více než ty západní řeší problémy v oblasti ekologické devastace a zemědělství, a první sbírka solarpunkových povídek vyšla v roce 2012 v Brazílii.
Lidé ze střední a vyšší třídy v západních zemích mohou ještě stále žít jako individualisté, kterým kurýři až ke dveřím dovezou všechny výdobytky globální ekonomiky, a nemusí řešit, co je v pozadí celého procesu. V jiných koutech světa už je ovšem mnohem palčivěji vidět, že jen solidární, semknuté komunity soběstačné nejen v otázkách potravin a energie dokážou bránit dopadům klimatických změn i vrtkavosti globálního dodavatelského řetězce.
Solarpunk je proto radikální politickou ideologií, která sice odmítá velkou část současného globálního kapitalismu, ale jako alternativu místo teoretických konceptů nabízí praktické příklady funkčnější společenské organizace, které už na mnoha místech světa fungují – ať už je to komunitní farma v ruinách amerického Detroitu nebo soběstačná vesnice kdesi v amazonské džungli. A není ani pouhým „prepperstvím“, tedy jednorozměrnou přípravou na kolaps – jeho vizí není pouhé dočasné přežití, ale udržení smysluplného a kvalitního životního stylu se všemi dostupnými výdobytky civilizace.
Knihy, které vyzývají k akci
Pokud chcete do solarpunku proniknout víc, určitě lze začít třeba u tipů z tohoto seznamu zajímavé literární fikce, filmů i teoretických esejí. Za pozornost z něj stojí především knihy Kima Stanleyho Robinsona nebo Octavie Butler, ale také zajímavé reportáže Xiaowei Wang z čínského venkova, který už dnes na některých místech solarpunkové vize dost silně připomíná. Osobně bych ještě přidal tip třeba na romány Paola Bacigalupiho nebo Tima Maughana, které varují před následky situace, kdy si příjemnou solarpunkovou budoucnost dokáží vybudovat jen ti úspěšnější.
Zásadním rozměrem solarpunku však není literární fikce, ale převádění jeho myšlenek do praxe. Jeden z dalších výrazných solarpunkových teoretiků Jay Springett to glosuje tak, že na jiné žánry si jde jen tak nezávazně hrát, ale u solarpunku by to nedávalo smysl. Fandové cyberpunkové estetiky si mohou navléci sluneční brýle a kožené kabáty a předstírat, že se chystají hacknout matrix, ale v případě solarpunku je zkrátka potřeba vyrazit na zahradu a začít okopávat brambory.
Pokud už dojde na teoretické debaty, solarpunk nezůstává na povrchu, ale dosažení oněch zelených vizí skutečně plánuje. Proto se také mnozí autoři ohrazují proti tomu, když jsou za solarpunk označovány lákavé vizualizace plánovaných mrakodrapů obrostlých zelení, které se pravidelně objevují v promomateriálech developerských společností. Aby šlo skutečně o solarpunk, je potřeba se ptát, kde onen mrakodrap vezme elektřinu, odkud jeho obyvatelům poputuje jídlo, jestli bude určen jen bohatým, kdo se v něm bude starat o seniory či děti a jestli dokáže obstát, když vyschnou ropovody a přistanou připlouvat kontejnerové lodě z Číny.
Vzhledem k nesmírnému utrpení a počtu obětí, které současné krize typu války, pandemie a klimatických katastrof způsobují, by bylo cynické a nevhodné je označovat za příležitosti k rozvoji. Zároveň ale nelze popřít, že právě takové krize si kvůli své nebezpečnosti a velikosti změny dosavadního směřování společnosti tak jako tak vynucují, a čím dříve o těchto změnách začneme diskutovat, tím větší je šance, že budou směřovat správným směrem. Solarpunk je jedním ze způsobů uvažování, které nám v tomto směru místo zoufalství nebo nereálného snění nabízejí praktické tipy a nápady, jak s nimi začít hned teď.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
