Pod čarou: Sedmidenní týden není povinnost. Čas může plynout jinak

Týden mezi Vánocemi a Novým rokem je zvláštním, nezařaditelným a prázdným prostorem, ve kterém se rozpadá běžné vnímání času a ten se rozvolňuje, kroutí a zpomaluje. Letos sice oba svátky připadly na víkendy a v mezidobí bychom tak měli fungovat jako jindy, ale stejně jen v bezčasí dojídáme vánoční zbytky a čekáme, až se zase rozběhne běžný rytmus života a práce.

Když se publicistka Helena Fitzgerald nedávno pokusila analyzovat tento „mrtvý týden“, za příčinu jeho výjimečnosti označila fakt, že jde o dny alespoň teoreticky pracovní. S výjimkou oborů a profesí, které i teď mají napilno (mimo jiné třeba prodavači v obchodech s povánočními slevami), sice řada lidí pracuje, ale nikdo od nich neočekává, že by v tomto období usilovně dřeli a jejich práce někam směřovala.

Nespouštějí se nové projekty a úkoly, všichni vědí, že do konce roku už se nic nedožene, a polevuje tak jindy neodmyslitelný důraz na rozvoj a pokrok vpřed.

Mohlo by se zdát, že mezisváteční týden je v rámci roku jen ojedinělou kuriozitou způsobenou souběhem svátků v kalendáři, jenže právě to ukazuje, jak je naše strukturování a měření času ovlivněno společenskými normami. I jiné týdny by totiž mohly plynout stejně jako ten mezisváteční – a možná bychom nemuseli řešit ani samotné týdny.

Poslechněte si audioverzi newsletteru.

Pro drtivou většinu lidstva je dnes dělení času do sedmidenních intervalů (navíc rozdělených do pěti pracovních a dvou víkendových dnů) něčím naprosto přirozeným a neodmyslitelným, ale týden je zcela umělá podivnost. Na rozdíl od dnů, měsíců a let totiž nemá žádnou oporu v astronomických pohybech Země, Měsíce a Slunce, a proto také nelze týdny přehledně vtěsnat do jednotlivých kalendářních měsíců a roku.

Dějinami týdne se v loni vydané knize The Week: A History of the Unnatural Rhythms That Made Us Who We Are zabývá historik David M. Henkin. Ukazuje, že sedmidenní týden se specifickým postavením neděle či jiného svátečního dne má kořeny v antickém Středomoří a Babylonu, ale v jiných koutech světa šlo často až relativně donedávna o neznámou věc.

Staří Římané sice udržovali sedmidenní cyklus, ale bez fixního dělení na pracovní a sváteční dny, lidé ve východní Asii či předkolumbovské Americe využívali pěti-, šesti- či desetidenní cykly i jiné intervaly, a řada kultur žádný další stálý specifický úsek času mezi dny a měsíci neznala. I v evropském středověku mělo počítání dnů od pondělí do neděle mnohem slabší roli, než bychom předpokládali – nejrůznějších církevních svátků se totiž slavilo tolik, že konkrétní datum v kalendáři bylo mnohem důležitější, než jestli je zrovna úterý nebo pátek.

S výjimkou sváteční neděle byl chod jednotlivých dnů nepříliš podstatný i v rámci tradičního zemědělského života, a naši předkové by tak nejspíš jen těžko chápali vtípky o tom, že si už ve středu připadáme jako v pátek. Důležitost sedmidenního cyklu utvrdil až rozvoj průmyslové společnosti vyžadující přesnější měření a koordinaci času.

Henkin popisuje, jak se dělníci zprvu jen neochotně přizpůsobovali novým manažerským metodám a rozvrhu, protože dříve bývalo zvykem po volné neděli užívat i nepříliš produktivní a proflákané pondělí, a také neúspěšné pokusy o reformy kalendářově nepraktického konceptu týdne.

V průběhu 19. století byl sice čas různými způsoby standardizován, třeba zavedením globálních časových pásem, ale týden se ukázal jako větší oříšek. Poprvé se o reformu neúspěšně pokoušeli v revoluční Francii se zcela novým kalendářem se třemi desetidenními týdny v měsíci (jeho obskurní svátky sleduje tento twitterový profil).

Později selhaly i návrhy, aby dny v týdnu fixně odpovídaly datům v kalendáři (tedy že třeba 4. červen bude vždy úterý) a na konci roku se kalendář vycpal několika přebytečnými dny mimo běžný týdenní rytmus. Stálý koloběh sedmidenních týdnů byl už příliš zažitou zvyklostí.

To, co nedokázali pokrokoví reformátoři, ale nakonec nahlodal technologický rozvoj. Okamžitá elektronická komunikace rozbila dosavadní pracovní rytmy, a zdaleka nejde jen o to, že vás dnes šéf může obtěžovat pracovními maily v sobotu večer. Online nákupy objednáváme, když nás to zrovna napadne, streamovací platformy nás zbavily pevného schématu TV programu, na fixní rytmus týdne se nevážou ani digitální média (newslettery lze posílat i jindy než v sobotu) a zcela samostatnou kapitolou je novými technologiemi umožněný přechod na home office.

Změny ve vnímání a struktuře času ale nepostihují všechny najednou a ve stejné míře. Často se tak střetávají vzájemně neslučitelné přístupy k dělení času a práce, a výsledkem bývá řada konfliktů a nedorozumění. Blogerka Anne Helen Petersen nedávno podotkla, že organizace času je do značné míry projevem mocenských vztahů a nerovností.

Když univerzitní profesor tvrdohlavě odmítá používat digitální kalendář a konzultaci si s ním musíte zdlouhavě domlouvat pomocí e-mailu, dává tím především najevo nadřazené postavení a skutečnost, že je větším pánem svého času než jeho vystresovaný student.

Podobné přetlačování se odehrává takřka v každé kanceláři, a časová organizace firem, úřadů a škol se často jen neochotně přizpůsobuje změnám životního stylu. Do velké míry se stále nesmyslně řídíme rytmem zemědělského roku, kdy děti musely v létě pomáhat při žních a na konci roku se tolik nepracovalo, a pořád nás také ovlivňují rytmy tovární výroby a směn, ve kterých ovšem pracuje stále méně lidí.

Standardizace času kvůli průmyslové výrobě nás ovlivnila natolik, že jeho měření už automaticky spojujeme s prací. Dny mohou být jen sváteční nebo pracovní (snad s výjimkou onoho záhadného povánočního týdne), a logika diářů nás nutí dodávat každé hodině nějaký program či výplň – i když spíme, sportujeme nebo se zkrátka jen povalujeme, pořád daný časový úsek „něčím“ vyplňujeme, a nedokážeme si představit čas vnímaný nezávisle na tom, čím dané měřené úseky strávíme.

Petersen ale podotýká, že zejména v kreativních profesích nelze odvést kvalitní výkon ve stanovených hodinových intervalech. Řada činností a procesů trvá neurčitou dobu, prostě „dokud to nebude hotové“, a odehrává se v náhodnou dobu, „zrovna na to mám náladu nebo prostor“, ale moderní vnímání času pro takový rytmus jen těžko nachází místo.

Komplikuje to život třeba i v byznysu (vše se přizpůsobuje čtvrtletním uzávěrkám a jiným plánům) či v politice (kvůli principu volebních období), a velmi tvrdě to dopadá zejména na rodiče a děti. Pevný rytmus školního roku i denního a týdenního rozvrhu je jedním z nejvíce zkostnatělých „časových“ přežitků, který vůbec nebere ohled na individuální potřeby konkrétních rodičů a dětí, a následně tak ohýbá i vnímání času v řadě dalších sektorů společnosti – vše se chtě nechtě musí přizpůsobit tomu, že děti jdou do školy na osmou a prázdniny mají v červenci a srpnu.

V debatách o negativních vlivech a možné reformě způsobu, jakým strukturujeme čas, se do protikladu k „efektivní“ hodinové dřině a přesně nalinkovanému rozvrhu často staví návrat k „přirozenému“ a „cyklickému“ vnímání času, které údajně měli naši blíže neurčení předkové. To je sice hezká představa, ale realita bývala trochu odlišná. Definice svátků, ročních období i zmiňovaného týdne byla na různých místech velmi rozmanitá, a ani ony mytické zemědělské cykly nejsou zcela univerzální – chovatel prasat strukturuje denní a roční rytmus jinak než pěstitel ředkviček.

Jádro problému je v tom, že vnímání času je zkrátka individuální, a ve střetu s potřebou sdíleného rytmu a kalendáře je vždy potřeba hledat nějaký kompromis. Naplno mi to došlo v průběhu posledních dvou či třech pandemických let, kdy se sdílený čas postupně rozpadl a stále se úplně nedal dohromady.

Velká část lidí i po konci pandemie zůstala zcela nebo částečně na home office, kde svou práci strukturují podle potřeby mimo klasické kancelářské hodiny. Společenské aktivity omezili nejen senioři, rytmus se zkomplikoval studentům i rodinám s dětmi. Výsledkem je stav, kdy v libovolnou denní hodinu musím dost složitě přemýšlet, co zrovna asi daný člověk dělá.

V mnohém to sice komplikuje vzájemnou koordinaci, ale na druhou stranu jsme si, byť třeba jen podvědomě a částečně, uvědomili, že si můžeme nastavit běh času podle svého. Zpět k univerzálnímu diktátu neměnných a sdílených směn, rozvrhů a svátků už se naplno chce vracet jen opravdu málokdo.

Bloger Ross Zurowski potřebu individuálního rytmu shrnuje tím, že si každý z nás dělí denní, měsíční i roční rytmus do určitých fází, které si i navzdory tlaku okolí nastavujeme podle svého a skrze ně pak vnímáme tok času. Ten je totiž abstraktní veličinou, kterou si samu o sobě neumíme představit, ale jistý rytmus v životě potřebujeme, a tak si přitom pomáháme nejrůznějšími mentálními metaforami. Když se pokouším vzpomenout na nedávná i dávno minulá léta, a nemyslet přitom na konkrétní vzpomínky a zážitky, dříve či později si dané roky stejně začnu vizualizovat. Jedny jako pestré tvary plné detailů, jiné tmavé a smutné, jiné jako šedivé nejasné plochy.

Výzkumy totiž ukazují, že si čas nedokážeme oddělit od prostorového vnímání, a v prostorových metaforách o něm proto také hovoříme – něco se odehrálo „hluboko“ v minulosti, den byl „dlouhý“ nebo „krátký“, rok byl „prázdný“ nebo „plný“ zážitků. A ještě zajímavější je, že i tyto prostorové metafory času jsou kulturně podmíněné.

Mezi přední vědce v této oblasti patří lingvistka Lera Boroditsky, jejíž výzkumy dobře shrnuje třeba rozhovor i v jinak zajímavém podcastu Seana Carrolla Mindscape. Dokazuje, že zatímco na západě pro nás plyne čas zezadu dopředu (a také zleva doprava v závislosti na směru psaní), v Číně se o něm uvažuje spíše na vertikální ose a jiné kultury používají spoustu dalších prostorových metafor, které nutně nemusí být lineární. Tato kulturní podmíněnost se navíc následně propisuje i do fyzické paměti, a dávné nebo čerstvé vzpomínky se ukládají do různých částí mozku podle toho, jak si je naše kultura a jazyk prostorově zařazuje.

Cesta k lepšímu a pohodlnějšímu strukturování času tak možná začíná právě u základní imaginace. Čas si nemusíme přestavovat jen jako neměnnou, pravidelnými týdny a měsíci strukturovanou linku, která běží pořád stejně rychle od minulosti k budoucnosti a vyplňují ji hodinové sloty v kalendáři, ale tak, jak ho ve skutečnosti vnímáme. Tedy jako proud, který sice možná teče vpřed, ale v určitých místech zpomaluje a zrychluje, občas se kroutí či vrací, někdy se zdánlivě zastaví, je klidný či naopak plný vln a rozruchu.

Pak už je jen krůček k poznání, že jeho dělba nesouvisí jen s rytmem a potřebami zaměstnání, ale i s jinými částmi života, které si vyžadují odlišné úseky, rytmy a fáze, a spoustu z nich si můžeme nastavit po svém – třeba jako ten nejasný mezisváteční týden na konci roku, na jehož kulatém, doplňkovém a pro pokrok nevhodném časovém tvaru jsme se kupodivu už dávno podvědomě shodli úplně všichni.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.