Pod čarou: Šedivé interiéry a filmy bez doteku. Proč všechno vypadá stejně

Občas se mi zdá, jako by ve světě bylo najednou méně věcí, lidí, dojmů a nejrůznějších detailů, než by bylo potřeba – jako v místnosti čekající na nastěhování nebo na plátně, které teprve čeká na dotek štětce.

Tohle neurčité „vyprazdňování“ světa jsem si zase uvědomil, když jsem nedávno narazil na starší reportáž The New York Times o výrobě koberců v íránských vesnicích. Tradiční řemeslo tam upadá a možná brzy vymizí. O drahé a pracně vyráběné koberce totiž přestal být zájem a lidé na podlahách preferují plastovou krytinu.

Cena nejspíš nebude rozhodující, protože perské koberce byly drahé odjakživa a bohatší domácnosti si dnes pořizují spoustu jiných nákladných nesmyslů. Peršany zkrátka vyšly z módy a chlupatý lapač prachu do čistého moderního interiéru jaksi nezapadá.

Pokud bychom zůstali jen u koberců, jistě by to také byl námět na zajímavý rozbor – dalo by se hovořit o tom, jak to zapadá do slábnoucího, ale stále přítomného trendu designového minimalismu, proč hromady bytových doplňků příliš nevyhovují častému stěhování či jestli úpadek koberců nezvrátí renesance tradičních řemesel.

Vedle praktických vysvětlení tu ale jsou i obecnější dojmy. Koberce mám rád a byty bez nich mi přijdou prázdné, smutné a nedokončené. Kdyby šlo jen o ně, jistě by se to dalo svést na můj osobní obstarožní vkus. Podobných případů „vyprazdňování“ hmotné kultury ale najdeme spoustu a pocit šedivého vzduchoprázdna navíc vyvolává i mnoho jevů a situací ve zdánlivě nehmatatelném digitálním prostoru.

S výčtem příkladů lze začít třeba u architektury a interiérového designu. Řada novinářů a blogerů si opakovaně všímá, že většina nových interiérů a budov je čím dál tím více zaměnitelných a vyznačují se především holými stěnami s minimálním množstvím dekorací a celkovou šedivostí a sterilitou.

Už před lety se této estetice začalo říkat airbnb styl či AirSpace, protože je dost typická právě pro pronajímané pokoje. Ani přes občasné spekulace o nástupu pestřejších interiérů se nezdá, že by byla na ústupu (stačí se podívat na orgie béžové a šedé v soutěži Interiér roku). Samozřejmě to lze odůvodnit ekonomickými tlaky a souvisejícími změnami životního stylu, ale výsledkem je tak jako tak onen dojem neútulné prázdnoty, v níž citelně scházejí nejrůznější věci, které se v interiérech dříve běžně nacházely.

Podobné trendy lze sledovat i v módě, kde se potkal posun k méně formálnímu oblečení s proměnou přístupu k luxusu a výsledkem jsou jak nevýrazné sportovní mikiny oblíbené u technologických lídrů, tak i koncept neokázalé quiet luxury, kdy se od ostentativního předvádění majetku přechází k méně nápadným signálům. A ať už si o zlatých rolexkách či norkovém kožichu myslíme cokoliv, jejich bezostyšná věcnost bývala výrazně silnější, než je tomu u šedivé teplákovky.

Zjednodušování a ústup hmotné kultury se ovšem projevují nejen ve fyzickém vyprazdňování obýváků i šatníků, ale také přeneseně, například ve filmu či literatuře. Před časem jsem si z nostalgie pustil osmdesátkového Barbara Conana a kýčovité akční béčko mi najednou přišlo nezvykle vizuálně zajímavé a strhující. Pak mi došlo, že je to kvůli takřka hmatatelné fyzičnosti všeho, co se v záběru děje – na zpocené postavy válející se v bahně, sněhu či krvi si lze téměř sáhnout a vše se odehrává ve skutečných lokacích, kde mohou protagonisté nasednout na koně a cválat za obzor v oblaku prachu.

Řada současné akční produkce, typicky třeba superhrdinské marvelovky, oproti tomu působí plastově a neskutečně, protože se často natáčí před zeleným plátnem s využitím digitální postprodukce, a i když může být příslušná scéna originální a napínavá, podvědomě cítíme, že není úplně reálná, protože herci prostě nemohou otevřít v pozadí stojící skříň, vytáhnout z ní váleček na nudle a otlouct ho protivníkovi o hlavu. A zase je potřeba se opakovat – jistě za to primárně mohou technologie natáčení a proměny filmového průmyslu, ale tak jako tak zbývají pocity prázdnoty a neuchopitelnosti.

Ještě blíže k jádru věci lze proniknout při pohledu na literaturu. Občas mi přijde, jako by řada současných nových populárních titulů byla nesnesitelně užvaněná, ale přitom nevyvolávala skutečně silné emoce a dojem fyzického prožitku. Zajímavě to osvětluje spisovatelka Mary Gaitskillová, která ve své čerstvé eseji popsala zkušenosti s výukou tvůrčího psaní na amerických univerzitách.

Je to obecně velmi syrová sonda do neutěšeného duševního stavu (nejen) americké mládeže, ale zaujal mě hlavně jeden postřeh – její studenti ve svých povídkách popisovali dialogy i vnitřní život protagonistů velmi robotickým a neživotným stylem, a když se jim Gaitskillová snažila vysvětlit, že mohou vylíčit i nejrůznější způsoby nonverbální komunikace, detaily obličejové mimiky, jemné rozdíly různých forem doteků apod., nechápali, o čem mluví.

Gaitskillová upozorňuje, že nemůže jít jen o důsledek úpadku socializace v pandemických lockdownech, protože si toho všímala již před pandemií, a příčinu hledá kromě obecné epidemie osamělosti a krize mentálního zdraví také v převaze zprostředkované digitální komunikace nad tou přímou fyzickou – neustálé textování sice může vést k jazykové obratnosti, ale těžko při něm uplatníme doteky a pomrkávání.

Při pátrání po příčinách vyprazdňování hmotné kultury a úbytku „lidského doteku“ je skutečně nejjednodušší ukázat prstem na oblíbené neurčité strašáky „internetu“ či „sociálních sítí“. V obecné rovině je to jistě správná domněnka, ale celá věc je trochu složitější. I digitální prostory, byť nehmotné a vzdálené světu věcí, totiž podléhají stejnému procesu zplošťování a úbytku hloubky a detailu.

Začít lze u přirozeného životního cyklu digitálních platforem, které začnou jako chaotická místa plná života a nečekané kreativity, ale pak jsou postupně vykuchány tržními tlaky a proměněny v mrtvolné kobky plné reklamy, spamu a trollů. Toto zahnívání internetu nejspíš nabere ještě mnohem silnější dynamiku kvůli nástupu syntetického obsahu produkovaného AI generátory.

Bloger Rob Horning výstižně podotýká, že sebelepší AI obsah nedokáže zakrýt svou syntetickou podstatu a skutečnost, že sám o sobě nemá žádný smysl. Vznikl sice na základě lidského povelu, jenže jeho samotný tvůrce (tedy umělá „inteligence“) nemá coby nemyslící stroj žádnou motivaci ani emoce a na výsledném produktu se to viditelně projeví. Do kontrastu lze postavit třeba nyní hojně diskutovaný TikTok, jehož nekonečný proud obsahu je jistě v mnoha ohledech problematický, ale stále jde o příval ryzí lidskosti v obrovském spektru jejích pozitivních i negativních projevů.

Lidskost a nevídanou hloubku bychom našli i na místech, která většinou považujeme za digitální smetiště – nevábná diskuzní fóra, hloupé spamové články a otravné reklamy nám pobyt na síti komplikují, ale stále jde o věci vytvořené lidmi, které digitálním prostorám dodávají určitý detail a hloubku (stejně jako k onomu perskému koberci patří trocha nepatřičného prachu či zvířecích chlupů) a možná nám budou ještě chybět, až platformy zavalí synteticky generovaný obsah.

Už před nástupem AI generátorů vedly ekonomické tlaky, algoritmická optimalizace a sjednocování digitálních nástrojů pro úpravu fotek a videa k tomu, že vše vypadá čím dál tím víc stejně, od interiérů přes filmy až po tváře celebrit (dobře to vysvětluje nedávno hojně sdílená esej publicisty Alexe Murrella). AI v tomto procesu kvůli své technické podstatě dál pokračuje, a jak trefně dodává Horning, i přes zdánlivou pestrost všechny AI produkty nakonec působí velmi uniformně.

V debatách o AI se začala používat metafora „rozmazanosti“ syntetického obsahu, který vzniká jen jako hrubá a nepřesná kopie „lidského“ internetu, ale tento výraz je možné vyložit i zcela doslovně.

Blogerka Terry Nguyenová se nedávno pokoušela popsat nejlepší způsoby, jak poznat AI generovaný obraz. Je to čím dál těžší, protože nové verze programů už si umí poradit i s dříve komplikovanými věcmi, jako jsou třeba realistické prsty na rukou, ale pořád je velmi účinné pozorně prohlédnout pozadí snímku.

To totiž bývá na rozdíl od skutečných fotek nepřirozeně rozmazané a vyhlazené a chybí mu jakákoliv hloubka a detail, popřípadě v něm plují bizarní podivnosti. Pozornost diváka se soustředí na tváře či předměty v popředí a podrobnou strukturu na pozadí už tak zdánlivě není potřebné ani efektivní generovat, ale výsledkem je pocit nepříjemné umělosti.

Efekt, kdy zdálky vše vypadá normálně a realisticky, ale při bližším pohledu zjistíme, že jde jen o prázdnou a nedokonalou kulisu, se často objevuje ve videohrách.

Jejich virtuální krajiny bývají zabydleny takzvanými NPCs, tedy vedlejšími postavami, které mají hernímu světu dodávat realismus a bránit nepříjemné prázdnotě. Na první pohled to funguje, ale když je pozorujeme déle, dojde nám, že to jsou jen roboti, kteří se pohybují v opakovaných cyklech, a konverzace s nimi časem dospěje do mrtvého bodu.

Bloger Drew Austin k tomu nedávno poznamenal, že komunikace prostřednictvím omezené palety digitálních nástrojů nebo rovnou AI generovaného obsahu z nás potenciálně vytváří právě takovéto NPCs, které v mnoha ohledech připomínají zmiňované zakřiknuté studenty ze seminářů Mary Gaitskillové a nemohou si sáhnout na plně prožitý a procítěný svět.

Velmi trefnou analýzu všeobecných pocitů prázdnoty a odhmotnění nabízí korejsko-německý filozof Byung-Chul Han ve své loni vydané knize Non-things: Upheaval in the Lifeworld. Mimo jiné zmiňuje i některé z výše uvedených příkladů a proces vyprazdňování a ústupu hmotné kultury dává nepříliš překvapivě do souvislosti s nástupem informační ekonomiky.

Informace jsou pro něj kvůli své abstraktní podstatě opakem věcí (proto ten pojem non-things), což má dalekosáhlé důsledky na podobu současné kultury a společnosti. Dříve se vše tak či onak točilo kolem fyzického vlastnictví věcí, ale přímé držení nějakého objektu nebývá u informací většinou prakticky možné. Místo vlastnictví je tak u nich podstatné spíše to, zda k nim máme možnost přístupu, a kromě jiného to vede i k upřednostňování zážitků před hromaděním věcí.

V informační společnosti takřka vše funguje jako symbol a nosič nějakého abstraktního významu – iPhone sice stojí nemalé peníze a může to být odznak společenského postavení, ale je u něj podstatný hlavně jeho informační obsah a role, kterou hraje v digitální komunikaci, nejde o samotný kus plastu a hliníku. Předplatné Netflixu může být důležitá a oceňovaná věc, ale není to fyzický objekt, který by měl nějaký význam sám o sobě.

Han upozorňuje na banální, ale občas přehlíženou skutečnost. Už od nejútlejšího dětství si vytváříme vztah ke světu nejen prostřednictvím jiných lidí, ale také fyzických objektů, typicky třeba nejrůznějších hraček, které malé děti odmítají pustit z ruky, natož si je nechat vyměnit za jiné. Věci nás zkrátka dělají šťastnými (pokud se tedy nezměníme v chorobné sběrače), protože nás propojují s fyzickou podstatou světa.

K jejich půvabu přispívá i to, že jsou relativně neměnné v čase. Typickým rysem informační společnosti je proměnlivost a nestálost digitálního obsahu, který rychle vzniká a zase rychle mizí v nenávratnu, a tak jako tak jde o nekonečný proud symbolů – talíř nebo strom také jistě nesou spoustu významů, ale kromě toho existují jako nehybné a stálé fyzické objekty, které nás více ukotvují v realitě.

Han sice příčiny všeobjímajícího dojmu prázdnoty popisuje a zdůvodňuje velmi přesvědčivě, ale jeho závěrečné výklady ukazují i na rizika, která jsou s tímto typem přemýšlení spojena.

Tím prvním je sklon k absurdní fetišizaci věcí. Hanova kniha končí historkou o tom, jak si filozof pořídil starý jukebox, pouští si na něm desky a kochá se jeho fyzickou podstatou odporující digitálnímu šílenství. Zrovna záznam hudby je ale onou abstraktní informací, která nevyžaduje hmotný nosič – Mozart ze Spotify je zkrátka stále Mozart (audiofilové prominou).

Koberec je ale jen objekt, který doslovně zaplňuje prázdnou podlahu a nemůžeme ho smysluplně převést do digitální abstrakce – stejně jako nemůžeme plně digitalizovat přímou fyzickou mezilidskou komunikaci, která je proto stále „plnější“ než ta virtuální a jejíž úplná absence by náš život poškozovala daleko více než to, že doma nemáme gramofon.

Nejzásadnějším rizikem těchto jinak potřebných úvah je ale to, že nás mohou snadno dovést k zahořklému odporu k modernímu světu a zpátečnickým touhám po návratu do starých zlatých časů, kdy bylo vše opravdovější. Ty samozřejmě nikdy neexistovaly, vývoj technologií a společnosti nelze naprosto obrátit a také nemůžeme aktuální specifický dojem zploštělosti a rozmazanosti kultury zaměňovat s obecnými existenciálními problémy okolo smyslu života a vnitřní prázdnoty, kterými lidé trpěli odjakživa i bez internetu.

Kyberpunkoví proroci informačního věku snili o tom, jak budou virtuální světy plné netušených emocí a zážitků nedostupných ve fyzické realitě. To, že se nakonec platformy mění v šedivou pustinu plnou syntetického obsahu a rozmazaných fotek, která následně vysává strukturu a detaily i z hmotného světa, ale není přirozený proces, který by vyplýval z nějaké neměnné podstaty technologií. Ty jsou jen lidským výtvorem a za současnými pocity vyprázdnění stáli konkrétní lidé a rozhodnutí o tom, jak budou nejrůznější nástroje a platformy fungovat.

Věci lze zařídit i jinak. Všichni jsme sice pod tlakem společenských a ekonomických trendů, ale rozhodnutí navléci si šedou mikinu, sedět v prázdném betonovém bytě a debatovat s roboty je v konečném důsledku naše.

Stále je tu spousta cest, jak se onomu vyprazdňování fyzického a následně i digitálního prostoru bránit – třeba už jen tím, že podpoříme onoho íránského vazače „tepichů“, zajdeme s kamarádem na pivo nebo si alespoň do newsletteru dáme ilustraci vytvořenou člověkem, a nikoliv tu umělou. Světu to dodá zase víc hloubky a detailu a je to lepší cesta, než ze sebe jen dělat bezmocnou oběť strojů a doby.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.