Pod čarou: Rozbrečel vás chrčící modem? I technologie mají duši

Když před časem Správa železnic zveřejnila vizualizace připravované nové podoby železničního mostu mezi pražskou Výtoní a Smíchovem, vyvolala tím bouřlivé reakce. Řada lidí si stěžovala, že nový most pokazí panorama města, a že původní památkově chráněná ocelová konstrukce už k danému místu nerozlučně patří.

Sám také patřím spíše k táboru staromilců. Když jsem ale po železničním mostě nedávno procházel, došlo mi, že mi nebude scházet jen to, jak starý most vypadal, ale především, jak zněl. Původní konstrukce při průjezdu vlaku rachotí a klepe se, s ní i celé okolí, a ať už bude nový most vypadat jakkoliv, nové moderní kolejiště jistě nebude mít stejný zvuk. Při rekonstrukci tak z daného místa zmizí nejen vizuální dominanta, ale také část neviditelné zvukové krajiny, která s ním byla desítky let spojená.

Není náhodou, že nejrůznější zvukové nostalgie jsou často spojeny právě s prostředím železnice. Všichni si hned vybavíme, jak supí parní lokomotiva, i když si je v běžném provozu už moc lidí nepamatuje, a každá trampská písnička zmiňuje romantické drncání pražců, které je na nových kolejí také zvukem minulosti.

Newsletter si také můžete poslechnout v audioverzi.

Řada zvuků je totiž vytvářena určitými technologiemi, a pravidelně tak mizí kvůli jejich proměně a modernizaci. V debatě o pražském železničním mostu příznivci rekonstrukce často argumentovali tím, že jde o užitkovou, „industriální“ stavbu. Ta má především praktický smysl, a je proto přirozené, že musí být časem nahrazena modernější verzí odpovídající současnému technologickému pokroku. I to je smysluplný názor, který ovšem přehlíží emoční vazby, které si se starými technologiemi vytváříme.

Na druhou stranu je ale těžké nespadnout do pasti prázdné nostalgie. U pražců a lokomotiv lze jistě debatovat o tom, nakolik jsou stále použitelné a nakolik je využívat jen pro vyhlídkové jízdy. V poslední době ale sílí sonický stesk hlavně v oblasti digitálních technologií, které často tak silnou fyzickou podobu nemají, a jejich zvuky jsou proto ještě nestálejší a pomíjivější.

Na sociálních sítích pravidelně kolují různé archivy „retro“ elektronických zvuků, mezi ty povedenější patří třeba Museum of Endangered Sounds. Můžete si v něm poslechnout řadu nahrávek, které vás vrátí do dětství či mládí, typicky třeba zvuk vytáčeného modemu, disketové mechaniky, notifikací na ICQ nebo vyzváněcích tónů starých mobilů Nokia.

Na rozdíl od parní lokomotivy jsou to technologie, které byly součástí každodenního života a práce ještě relativně nedávno, ale díky rychlému tempu vývoje záhy zastaraly a tím se také obalily nánosem stesku a vzpomínek. Je jistě důležité je archivovat, protože zejména věci čistě softwarové podstaty (třeba znělky programů či notifikace) mohou snadno zmizet v nenávratnu, ale jejich uchování ještě neřeší riziko nebezpečně plytké nostalgie.

Ta se v této oblasti projevuje celou řadou způsobů. Nejde jen o dojímání se nad samotnými zvuky (ty jsou alespoň „autentické“ ve smyslu použití původní mašiny nebo archivovaného záznamu), ale i jejich další recyklaci a využívání, typicky třeba v hudbě, kde už jde často o imitaci bez souvislosti s původním zařízením (třeba digitálně vytvořený „analogový“ šum apod.).

Mimo sféru zvuku mohou být příkladem (nyní už snad méně populární) retro instagramové filtry, a v poslední době se na TikToku roztrhl pytel s účty vytvářejícími nostalgická videa pomocí obstarožních digitálních kamer a foťáků z nultých let. A právě tato videa ukazují, v čem přesně spočívá ona „prázdnota“ nostalgie po zvucích a jiných projevech starších technologií.

Často jsou uvedena titulky typu „Londýn 2006“, jenže z daného roku pochází jen kamera, a nikoliv záznam, který je natočen až v současnosti. Onen nostalgický obraz tedy nezachycuje to, jak lidé viděli danou věc v dané době prostřednictvím dané technologie – je to jen pokus imitující tento vjem.

Proces vyjmutí technologie a jejích zvukových či jiných projevů z původního kontextu skvěle popisuje kniha Foghorn’s Lament, kterou loni vydala britská spisovatelka a hudební publicistka Jennifer Lucy Allanová. Zaměřila se v ní na dějiny velmi obskurního zařízení – masivních mlhových sirén (anglicky foghorns), které byly umístěny na majácích a v mlze svým hlasitým zvukem varovaly okolo proplouvající lodě.

Jejich houkání je specifické v tom, že jej nelze uměle napodobit ani věrně replikovat ze záznamu. Důležitá je totiž jejich nesmírná hlasitost a způsob, jakým se zvuk nese kilometry daleko přes útesy a moře pokryté mlhou. Když si pustíme jejich nahrávku, jen těžko pochopíme, jak daný zvuk skutečně vypadal.

Zatímco zmiňovanými chutěmi a vůněmi lze nostalgické vzpomínky často navodit takříkajíc na přání (babiččin skořicový koláč si prostě můžeme znovu upéci), u zvuků to mnohdy není možné, protože i když máme jejich záznam, mimo původní prostředí zní jinak – to je ostatně důvod, proč ono rachocení mostu na Výtoni nelze zachovat bez příslušného místa, účelu a technologie. Allanová si proto pokládá důležitou, i když nejspíš marnou otázku a výzvu – jak asi zněly mlžné sirény námořníkům a obyvatelům pobřežních vesnic v době, kdy byly v provozu.

Když se vydá pátrat po odpovědi, zjistí, že si nestačí jen nechat pustit některou z dosud funkčních sirén, i když jde o působivý a doslova uširvoucí zážitek. Hledá také v archivech, zkoumá záznamy z dobových lodních deníků či zápisky z výzkumů účinnosti různých typů zvukových signálů v 19. století, a z těchto stop pak skládá alespoň přibližný odhad toho, co tato technologie skutečně znamenala pro své současníky a jaké emoce s ní tehdy byly spojovány.

Mimo jiné dochází k poznání, že téměř žádná technologie není v jakékoliv fázi svého vývoje a používání jen strohý nástroj, k jehož zvuku či jiným projevům se nevážou žádné emoce a symbolické významy. Ty se totiž probouzí prostřednictvím souvisejících asociací a situací, ve kterých se daný stroj používá. V případě mlhových sirén je to celkem jasná věc, protože ke zvuku, který vám může zachránit život, si coby lodní kapitán vytvoříte vazby velmi snadno, ale příklady lze nalézt takřka kdekoliv.

I hluk moderního vlaku tak okamžitě nabývá citový význam, protože jím třeba přijíždí milovaná osoba nebo jím naopak utíkáte někam pryč, a stejným způsobem může vyvolat emoce i vyzvánění současného smartphonu nebo třeba hluk tyčového mixéru.

Allanová také popisuje, že zvuky technologií musí před finálním stadiem prázdné nostalgie projít řadou jiných fází. Nejprve jsou dané stroje vzrušující (futuristický zvuk nového vynálezu) i obtížné (za domem vám namontují extrémně hlasitou sirénu). Postupně si na ně lidé zvyknou a zčásti jejich projevy přestanou vnímat (drncání kolejí můžete těžko jímavě prožívat několik hodin v kuse při každodenním dojíždění), pak najednou znovu nabudou na významu spolu s tím, jak mizí a jsou nahrazovány něčím novým, a nakonec se stanou jen vzpomínkami či zvuky exponátů v technickém muzeu, tedy už jen pouhou nostalgickou rekvizitou.

Je to proces, který ve většině případů nelze zvrátit, a jakékoliv staromilství či luddismus v něm časem narazí na své limity. Mlhové sirény sice na některých místech nadšenci stále udržují v provozu (Allanová popisuje jejich využití při svérázných koncertních akcích okolo majáků, kde může jejich zvuk znít ve svém původním kontextu), ale lodě už při navigaci používají jiné technologie a udržování těch starých by bylo nebezpečné.

Jsou tu ale i méně vypjaté případy, které ukazují, že ne každý zvuk staré technologie musí skončit jen jako retro symbol. Začít lze u zvuků, které jsou natolik vzácné či ojedinělé, že i mimo svůj původní kontext mohou sloužit k přiblížení dané doby pro vzdělávací účely.

Krásným příkladem je třeba projekt Evropské hudební archeologie, v jehož rámci nechali vědci v ústech koncertního mistra rozeznít dosud nejstarší známý hudební nástroj, 60 000 let starou kostěnou flétnu nalezenou ve slovinské jeskyni. Jde sice o velmi primitivní „technologii“, o jejímž skutečném dobovém používání už nikdy nic nezjistíme, ale proto také její samotný zvuk přesahuje rámec plytkého dojetí a pomáhá k alespoň dílčímu poznání vzdálené historie.

U novějších digitálních technologií je pak třeba pochopit následky výše popsaného zrychleného koloběhu inovací a zastarávání. Současnou vlnu obecné popkulturní nostalgie mimo jiné vyvolává právě rostoucí nechuť k novým technologiím a vzhlížení k těm starým, které sílí v přímé úměře se stále rychlejším přílivem nových zlepšováků a vynálezů.

Zatímco dříve mohly být zvuky nových technologií vzrušujícím symbolem modernity, dnes z pochopitelných důvodů tento efekt mizí a nahrazuje ho spíše nedůvěra a obavy. Nostalgie vyvolaná zvukem starého vytáčeného modemu neznamená, že bychom jej dnes skutečně chtěli používat, ale spíše je podmíněna vzpomínkami na více nevinný a „nezkažený“ internet oněch časů (a samozřejmě také na ztracené mládí).

Nemusí to tak ale být vždy. Třeba v současnosti přibývající elektrická kola a auta mohou být ve spoustě věcí otravná (když je sotva slyšíte a málem vás srazí na přechodu), ale jejich zvuk alespoň ve mně vyvolává právě onu představu lepší budoucnosti, jakkoliv jde o novou a nikterak nostalgickou technologii.

A stále také záleží na kontextu, ve kterém daný zvuk zaznívá. Když po staroměstské dlažbě drkotají kočáry pro turisty, jde o nesmyslnou a vyprázdněnou nostalgii. Když ale nedávno ve francouzském městečku Hennebont z úsporných a ekologických důvodů znovu nasadili koňské povozy na svoz odpadu a další komunální služby, jejich zvuk tam nejspíš vyvolává zcela jiné, více plodné a současné emoce, i když jde pořád o stejné klapání podkov. A i když bude nový železniční most na Výtoni ošklivý a pramálo romantický, stále bude nejspíš znít lépe, než kdyby po něm jezdila auta.

Není nic špatného na tom, když se na chvíli dojmeme nad zvukem, který si pamatujeme z dětství či mládí. Neměl by to ale zůstat jen podnět k chvilkovému úniku ze současné reality.

Když se totiž zamyslíme nad tím, proč v nás ono zvonění, chrčení či houkání ony emoce vyvolává, jaký je původní smysl dané technologie a jak asi zněla lidem v době svého vzniku, můžeme dojít ke spoustě zajímavých poznatků. A i když nejspíš většinou zjistíme, že daná věc je zbytečný přežitek, pořád to v nás zanechá více citlivosti k neviditelným emočním vazbám okolo rezavého mostu nebo zastaralého telefonu.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.