Pod čarou: Radíte chudým, jak šetřit? Nejprve zjistěte, jak žijí

Stále více lidí potřebuje šetřit ve stále více oblastech. Zdražuje takřka vše od potravin přes energie až po nájmy, a vyjít s penězi začíná být složité i pro ty, které bychom dříve řadili ke střední třídě.

Potřebě úspor vycházejí vstříc média i tvůrci na sociálních sítích (osobně mě nejvíc baví trendující tiktokové návody na výrobu domácích topidel ze svíček a květináče), a řada souvisejících témat byla velmi populární už před stávající krizí – třeba tolik potřebná finanční gramotnost.

Pokud jde o rady, které míří volně do davu k neurčitému publiku, není na nich nic špatného. Lidé zkrátka sdílí své zkušenosti s tím, jak zavařovat podzimní sklizeň nebo si zalátat děravé kalhoty. Kvalita těchto tipů je proměnlivá a je jen na příjemci, co si z nich odnese.

Mnoho tipů a návodů je ovšem výslovně formulováno jako rady pro domácnosti s nízkými příjmy, kterým mají pomoci ušetřit a pozvednout se z těžké situace. A právě u takových doporučení se často ukazuje, jak málo toho vlastně velká část veřejnosti ví o podobách a realitě současné chudoby.

Tyto rady chudým by se daly rozdělit do dvou základních kategorií. V první řadě to jsou negativní a kruté rozklady naznačující, že chudí si za svou situaci mohou sami a nic jim nebrání najít si lepší práci, jen kdyby nebyli tak neschopní, rozmazlení či líní.

Newsletter si můžete poslechnout také v audioverzi.

S tímto typem názorů je asi celkem zbytečné ztrácet čas, a navíc je už před časem na stránkách Alarmu vtipně rozebral Pavel Šplíchal – závěry jeho glosy lze shrnout asi tak, že pokud politici tvrdí, že chudí si musí pomoci sami, jde většinou jen o složitě vykroužený argument pro to, aby jim nedej bože nijak nemuseli pomáhat oni.

Zajímavější, a v mnohém bohužel i zrádnější jsou rady a tipy od lidí, kteří to myslí zcela bohulibě a opravdu se chudým snaží upřímně pomoci – aniž by ovšem měli hlubší vhled, jak život v chudobě skutečně funguje a že si do něj těžko mohou promítat vlastní ekonomické strategie. Jednou z oblastí, kde se úskalí těchto rad projevuje, jsou stále oblíbenější úsporné recepty.

Možná je to i českými sklony ke kutilství, zahrádkaření a výrobě zlepšováků všeho druhu, ale úsporných receptů jde zrovna u nás najít na sítích opravdu mnoho. Mezi ty nejvýraznější (a také v českém kontextu nejlepší) projekty už delší dobu patří Skromná kuchyně pana Cuketky, a nověji pak iniciativa Skromné jídlo, za kterou stojí mimo jiné Klub svobodných matek a Hana Michopulu.

Na obou projektech není na první pohled nic špatně, právě naopak. Shromažďují recepty na výživná a chutná jídla z jednoduchých a laciných surovin, a strádajícímu člověku tedy zdánlivě nic nebrání v tom, aby se pustil do vaření, a vylepšil si tak jídelníček i napjatý domácí rozpočet. Potíž je ovšem v tom, že recepty, potažmo vaření a kuchyně jako taková, nestojí ve vzduchoprázdnu, a k jejich praktické použitelnosti je potřeba mnohem víc než jen nízká cena surovin.

Potraviny je potřeba někde co nejlevněji nakoupit, jejich používání si dlouhodobě rozplánovat, jednotlivé suroviny využít v co možná nejvíce kombinacích. Do hry pak vstupují i životní okolnosti mnoha chudých lidí – vyčerpání a nedostatek volného času, nejistá budoucnost znemožňující plánování, a třeba i omezený prostor a náčiní k vaření. Ne každý má totiž k dispozici odpovídající nádobí nebo spotřebiče, leckdo nemá ani troubu či ledničku, a pokud ano, nemůže si zejména v současné situaci dovolit neomezené pálení plynu či elektřiny.

Do výše uvedených souborů receptů se ovšem ne vždy tyto věci promítnou, a v jiných koutech sítí je to ještě horší. Snad nejabsurdnější jsou nápady, kterými do Skromného jídla přispěli špičkoví šéfkuchaři – k dobru dávají třeba recept na domácí kváskové těstoviny s doma vyráběnou (sic!) ricottou, a blahosklonně radí, že pro kvásek si můžete zdarma zajít do luxusní restaurace Eska v pražském Karlíně a pro čerstvé houby či bylinky vyrazit do lesů.

O něco lépe je na tom Cuketka, který v anotaci svého projektu správně podotýká, že spíše než původ nebo trendovost dané potraviny je důležitá její cena a praktičnost. Výrazně prozíravější bývají i některé recepty z instagramového profilu Skromného jídla, kde je sdílejí přímo uživatelky a uživatelé, kteří nejspíš realitu šetrného vaření znají lépe než přední šéfkuchaři.

Občas se v nich sice také objeví jisté přešlapy (třeba dobře míněný tip na používání miso pasty, což tuším není úplně běžná složka chudých spíží), ale díky zjevným životním zkušenostem se občas zmíní i o problematice nákupu daných surovin, nejrůznějších cenových alternativách či možnostech, jak dané jídlo upravovat a recyklovat do jiných podob.

Důležitá část kontextu úsporné kuchyně se ale v obou případech ztrácí kvůli tomu, že není explicitně zmíněno, komu je určena. Cuketka slova jako chudoba či nízké příjmy nepoužívá vůbec a Skromné jídlo pro jistotu hovoří pouze o matkách samoživitelkách – nejspíš proto, že je to v českém politickém kontextu o něco stravitelnější a víc soucitu budící výraz než strohá „chudoba“.

Jde jistě o prospěšné projekty, které naznačují cestu, kterými by se použitelné rady pro šetrnou gastronomii měly vydávat, ale bez tohoto explicitně rozebraného společenského kontextu jim (i dalším podobným iniciativám) hrozí, že z úsporného vaření udělají jen jakýsi inspirativní rituál.

Jak to tedy dělat ještě lépe? Asi nejlepším příkladem jsou aktivity britské kuchařky, aktivistky a komentátorky Jack Monroe, jejíž kariéru v roce 2012 nastartoval virální článek popisující otřesnou životní realitu samoživitelky žijící v těžké chudobě. Mimo jiné v něm ukazuje rozdíl mezi spořením, které má jen vylepšit rodinný rozpočet, a úsporami, které jsou nutné jen pro holé zajištění jídla a přežití. V situaci, kdy trpíte hladem a zimou, jdou stranou úvahy o tom, zda je něco „šetrné“, a není důvod přemýšlet například o tom, že si nemáte kupovat nové věci – dávno jste totiž prodali či zastavili kompletní vybavení domácnosti.

Monroe od té doby vydala několik úsporných kuchařek, ve kterých zužitkovala své zkušenosti a k tvorbě receptů přistupuje mnohem více zeširoka. Vše začíná u promýšlení a rozpočtování nákupů, při kterém hrají důležitou roli nejrůznější slevové akce a požadavek, aby se všechny suroviny daly snadno kombinovat a zužitkovat. Jinými slovy, nemůžete do receptu jen tak vložit „půlku cibule“, aniž byste rozpočítali, kolik přesně taková půlka cibule stojí a jak v průběhu týdne uchováte a spotřebujete tu druhou.

Nemá také problém s využitím jinak často démonizovaných polotovarů a průmyslově zpracovaných potravin, pokud to dává ekonomický smysl (mimo jiné dala dohromady i šikovnou kuchařku o vaření z konzerv), a přehledně ukazuje, jak nefunkční bývají knížecí rady typu „proč si chudí zkrátka nekoupí pět kilo čočky a nevaří z toho“ (třeba proto, že to může být příliš nákladná jednorázová investice nebo nejde o tak jednoduše využitelnou surovinu).

V samotných receptech pak do poslední koruny vypočítává cenu všech surovin včetně věcí jako špetka soli či dvě lžíce oleje (nutno dodat, že toto občas dělá i Cuketka), nezapomíná na soupis potřebného nádobí a velkou pozornost věnuje energetické náročnosti.

Její zmiňovaný článek je mimo jiné plný šokujících detailů o boji s drahými energiemi (žila v nevytopeném bytě s vyšroubovanými žárovkami a studenou vodou). Proto také jen málokdy sdílí recepty, které by vyžadovaly něco víc než 15 minut na plotýnkovém vařiči, a nezapomíná ani na konstatování, že řada lidí prostě vůbec nemá možnost si cokoliv uvařit a v potravinových bankách proto bere jen věci, které lze konzumovat rovnou.

Teprve poté jde skutečně hovořit o „úsporných receptech“, které mají praktickou využitelnost a nejsou založeny jen na mechanickém soupisu levných ingrediencí. I takové návody jsou sice teoreticky správné, jenže aby fungovaly, vyžadují osvětu, zkušenosti a mnohem složitější promýšlení, kterého je schopen většinou jen někdo, kdo skutečně těžkou nouzi zažil.

Na příkladě úsporných receptů se mizivé společenské povědomí o skutečné podobě chudoby ukazuje asi nejlépe, ale samozřejmě schází i v řadě dalších oblastí. Mimo jiné to může být způsobeno i tím, že úspory a nakládání s penězi jsou jednou z věcí, kterým zdánlivě rozumí každý, jenže opak je pravdou.

Nejsou úspory jako úspory, a ekonomické strategie jedné společenské vrstvy se nedají automaticky aplikovat na jinou. Spisovatel Terry Pratchett to kdysi vystihl svou teorií bot (chudí si mohou dovolit jen nekvalitní boty, které se rychle rozpadnou, musí je kupovat častěji, a tím utratí víc než boháč v kvalitní trvanlivé obuvi) a jeho závěry potvrzují i relevantní sociologické výzkumy (tady třeba zajímavý postřeh o tom, proč pro chudého člověka může dávat dobrý smysl nákup drahého značkového oblečení).

Pro mnohé může být překvapivý i fakt, že samotná „spořivost“ zdaleka není jen praktickou snahou o dosažení co největších úspor. Podrobně to rozebírá nedávno vydaná sbírka antropologických studií Thrift and Its Paradoxes, které na příkladu chování lidí v různých kulturách ukazují, že spořivost má ve skutečnosti především rituální funkci. Zejména v západních zemích je často chápána jako morální a etická přednost, a lidé, kteří třídí odpad a látají ponožky, to většinou nedělají kvůli skutečným úsporám, ale proto, aby sami sobě i svému okolí signalizovali ty správné hodnoty.

Spořivost je silně oceňovanou vlastností v rámci střední třídy (není náhodou, že chudé domácnosti bývají k hostům často mnohem pohostinnější než ty středostavovské), a většinou také bývá záměrně dávána do protikladu s naprosto imaginární a nejasnou „leností“ chudých, která je pak využívána jako argument proti přílišné charitě či přerozdělování.

Studie také ukazují, že onu symbolickou spořivost často rádi skloňují muži (tedy oni typičtí internetoví radilové), kdežto praktické vedení domácího rozpočtu většinou řeší ženy, a i proto jde o donedávna málo studovanou oblast.

A zejména v českém kontextu je podstatné i to, že si řada lidí do debaty o chudobě projektuje ekonomickou realitu a strategie, které využívali za minulého režimu, a nedochází jim, že současná chudoba vypadá zcela jinak. Jednoduše řečeno, za socialismu bylo typické třeba samozásobitelství ze záhumenků, na které ovšem dnešní chudí často nemají čas ani prostředky.

Když influencerky sdílejí návody, jak renovovat starý nábytek, nakupovat bezobalově nebo si vyrobit svícny ze zavařovaček, je to jistě fajn, ale jde přesně o onu rituální spořivost, která nemá moc společného s praktickou snahou o ekonomické využití.

Aby se i v českých médiích a veřejné debatě zlepšilo povědomí o skutečné podobě a problémech chudoby, je především potřeba, aby v ní mnohem silněji zaznívaly hlasy těch, kterých se to skutečně nejvíce týká, tedy samotných chudých. Není náhodou, že zmiňovaná Jack Monroe od svých receptů plynule přechází k ostrým komentářům na adresu nefunkční sociální politiky a dalších systémových problémů, kdežto řada zámožnějších komentátorů skončí u návodu na cizrnový guláš a dál celou věc nechávají viset nedořečenou, aby náhodou nezabředli do nepříjemné politické debaty.

Jistě také neplatí, že by o problémech chudých měli hovořit jen chudí. Ale když už se do toho pouští někdo jiný, měl by předtím věnovat nějaký čas sbírání informací o skutečném stavu věcí a nepředpokládat, že když jeho babička před padesáti lety šetřila zavařováním marmelád, bude to jistě skvělá strategie i pro současné svobodné matky ubíjené nekonečnou prací a nouzí.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.