Pod čarou: Psychické problémy nejsou jen ve vaší hlavě. Příčina je venku

Zdá se, jako by se v oblasti mentálního zdraví rozjížděly dva souběžné trendy. Na jedné straně se o něm stále více debatuje, psychické problémy ani jejich léčba už nejsou tabu, a vše je tedy zdánlivě na dobré cestě. Zároveň ale přibývá lidí, kteří se s těmito problémy potýkají, a v mnoha sektorech se o krizi duševního zdraví hovořilo už dlouho před pandemickým náporem.

Je jistě pravda, že péče o duševní zdraví má takřka v každé zemi mezery a jde o sektor, který by si zasluhoval větší pozornost a investice. I kdybychom však každému člověku trpícímu psychickými potížemi přidělili vlastní tým psychologů, terapeutů a dalších profesionálů, zmiňovanou krizi tím dlouhodobě nevyřešíme.

Přibývá totiž i kritických hlasů, které podotýkají, že mainstreamový západní přístup k problematice duševního zdraví má dva zásadní problémy. Kořeny psychických potíží většinou hledá v hlavě daného jedince, kde se je taky pokouší řešit, ať už prášky či nejrůznějšími terapeutickými metodami. Vnímá je také striktně jako potíže jedince, a jejich řešení proto také dokáže uchopit jen na individuální úrovni.

Realita je ovšem taková, že značná část psychických potíží pramení také z vnějších okolností a je potřeba je řešit i na komunitní či celospolečenské úrovni.  A v neposlední řadě nelze stejné metody péče aplikovat na lidi s výrazně odlišným společenským postavením a životními okolnostmi.

Newsletter si můžete také poslechnout v audioverzi.

Tento směr kritiky není ničím novým, ale v poslední době zjevně nabývá na síle. Drtivou salvu v tomto směru nedávno vypálily New York Times, které publikovaly rozsáhlou sérii analýz a komentářů popisujících různé aspekty a dopady této redukce mentálního zdraví na čistě interní a individuální záležitost bez společenských souvislostí.

Tvrzení „mentální problémy mívají ekonomické, politické a společenské příčiny“ může znít vágně a mnohoznačně, ale jinak se to nejspíš říct nedá. Komentářová série NYT totiž ukazuje, že jde o problém, který prochází napříč společností a má celou řadu podob.

Začít lze u dětí a dospívajících, kteří stále častěji trpí depresemi, úzkostmi či stresem, které jsou vyvolávány nejen vlivem sociálních sítí, ale především sílícím tlakem na výkon a strachem z ekonomicky nejisté budoucnosti a klimatických změn.

Vedle nich je tu celá řada „běžných“ dospělých, jejichž mentální problémy jsou také reakcí na finanční nejistotu, krizi bydlení, politické napětí a další společenské krize. A celá další paleta problémů se otevírá v případě, kdy se zaměříme na nejrůznější diskriminované menšiny a chudé vrstvy společnosti, které si zoufají z dalších systémově vyvolaných příkoří a zároveň mají zdaleka nejtěžší přístup k odpovídající psychologické péči, a to nejen v notoricky krutých podmínkách amerického zdravotnictví.

Problém není zdaleka jen v tom, že si někteří odborníci tyto vnější příčiny duševních potíží neuvědomují nebo popírají. Občas jsou totiž psychické problémy sice vnějšími vlivy správně zdůvodněny, jenže následné stavy a emoce (deprese, úzkost, vztek apod.) jsou vnímány jako jakási patologie, kterou je nutné léčit, a nikoliv přirozená reakce na danou situaci, která je zcela oprávněná a smysluplná.

Výsledkem je situace, kdy jsou ony vnější objektivní problémy chápány jako neměnný stav, a proto musí svůj náhled na věc proměnit pacient. Tedy se začít v duchu populárních rad na celou věc dívat pozitivně, konstruktivně pracovat se svými negativními emocemi, uvědomit si, že se mu vlastně nic neděje a stres si jen vytváří v hlavě, a tak podobně.

Pokud ovšem někdo trpí depresemi proto, že kvůli chudobě neuživí děti, je zcela zjevné, že mentální problém opravdu nevyklíčil v jeho mysli, nejde ani o jakousi projekci osobního problému na náhodný vnější objekt, a jediným smysluplným řešením je zlepšit jeho životní situaci – jinak ho můžeme prášky a terapeutickými radami zasypávat donekonečna.

Občas se v tomto kontextu používá trefná metafora péče o pokojové rostliny. Pokud nám začne žloutnout fíkus, nejspíš to budeme řešit tím, že zkusíme zlepšit jeho životní podmínky (dát ho blíž k oknu nebo méně zalévat) a nikoliv tak, že bychom u něj diagnostikovali „syndrom žloutnoucích listů“ a začali ho přesvědčovat, aby si na své potíže nějak zvykl nebo změnil svou denní rutinu a byl více vděčný – u lidí nám ovšem takový postup nepřijde nijak nepatřičný.

Není potřeba zabíhat do spikleneckých teorií, aby bylo zjevné, proč je „zvnitřnění“ krize mentálního zdraví tak rozšířeným problémem. Systémové změny jsou mnohem složitější než kategorizace a řešení na úrovni psychologické péče, a pro chod státu či firmy je vždy jednodušší, pokud se usoužení lidé v ordinacích zdánlivě „vyléčí“ a začnou status quo snášet optimisticky a bez reptání.

Výzkumy sice jasně ukazují, že nejlepší prevencí řady duševních obtíží je dostatek peněz a volného času, jenže to se ne vždy tak jednoduše zařizuje a navíc to vyvolává spoustu nepříjemných otázek (třeba že krize mentálního zdraví může mít vedle objektivních vnějších příčin také konkrétní viníky, kteří něco pokazili v oblasti ekonomiky či sociální politiky).

V tomto kontextu je často zmiňován i související problém, kterým je sociální necitlivost mnoha psychologů a dalších odborníků na poli duševního zdraví. Kvůli nerovnostem v přístupu k odpovídající péči (které jsou značné i v Česku) se k ní dostávají většinou lépe postavení lidé, jejichž problémy a životní realita se sice v mnohém liší od jiných společenských vrstev, jenže přitom slouží jako univerzální mustr pro vytváření terapeutických postupů.

Jinými slovy, pokud deprimovaný zubař či advokát svaluje vinu za všechny své životní problémy na manželku, která od něj utekla k milenci, řešení opravdu nejspíš spočívá v jeho hlavě a změně přístupu, ale pokud dělník u pásu propadne depresím či alkoholismu kvůli nesnesitelné dřině za málo peněz, nejspíš ho pozitivní náhled na život (ani antidepresiva) v dlouhodobém kontextu nezachrání.

Jako by nestačilo samotné ignorování vnějších příčin mnoha duševních problémů, celou věc často ještě komplikuje vypjatý individualismus. Ten se v tomto kontextu projevuje důrazem na to, že si daný problém musí trpící jedinec řešit sám, a má přitom také zvažovat hlavně své vlastní osobní hodnoty, pocity a priority.

Mohlo by se to zdát jako samozřejmost, ale jde o názor, který je kulturně podmíněný a typický hlavně pro západní společnosti. Zatímco český, britský či americký terapeut by asi často neměl problém poradit, aby klient preferoval své vlastní pocity a touhy i na úkor blízkých či komunity (populární je metafora o nasazení kyslíkové masky nejdříve sobě a pak teprve ostatním), u jeho protějšků v Číně či Japonsku by mohlo jít o dost kontroverzní názor.

K tomuto kulturnímu základu se pak v současnosti přidává sílící tlak na výkon a neustálý seberozvoj, který duch individualismu ještě dále podporuje a následně tím opět zakrývá fakt, že někdy může být „sobecká“ cesta za osobním štěstím spíše škodlivá – ať už proto, že to poškozuje jiné lidi, protože může vést k pocitům bezmocnosti v případě, že na to naše osobní síly opravdu nestačí, nebo protože kolektivně vnímaný problém vypadá úplně jinak než očima jedince.

Například: Pokud zažívám vyhoření na pracovišti zdánlivě sám, může se mi to jevit jako interní mentální problém, ale když zjistím, že deset kolegů řeší totéž, nejspíš nám dojde, že problém je v šéfovi a ne v naší hlavě.

A na jiný případ vypjatého individualismu kombinovaného se sociální necitlivostí jsem narazil, když mi kamarádka vyprávěla drby o své známé, které se rozpadl nadějný nový vztah kvůli tomu, že příslušný muž měl celou dobu rozjeto ještě několik jiných známostí.

Chystal jsem se na útěšné fráze o tom, že je to teda hrozný pitomec, jenže vzápětí zaznělo, že dotyčná si teď holt musí léčit zlomené srdce u jiného, protože také měla ještě pár souběžných vztahů, a absurditu celé historky završila informace, že obě strany neslavně skončené známosti se celou dobu řídily radami svých terapeutů, kteří jim kladli na srdce, aby mysleli hlavně na své skutečné touhy, štěstí a priority.

V takovémto dílčím případě je to samozřejmě spíš nevinná veselá anekdota, jenže když se tento mód sebepéče aplikuje systémově, začíná hrozit, že se kolektivně změníme ve smečku egoistických psychopatů. Ale ani zde nelze říci, že jde o univerzálně špatné rady, záleží jen na jejich kontextu – pokud řešíme případ týrané ženy utíkající od domácího agresora, skutečně dává smysl, aby myslela na vlastní štěstí a nikoliv jeho. Pokud ale stejnou floskuli volně aplikujeme na seznamování blahobytných pražských kreativců, nemusí to dopadnout nejlépe.

Debatu okolo vnějších společenských příčin psychických potíží jsem už zmiňoval v jednom ze starších vydání Pod čarou, kde jsem také zmiňoval, že žádnou kritiku není dobré dovádět do absurdních konců.

Občas se sice objevují radikální názory, které naznačují, že prášky a terapie jsou jen jakési zlé součásti systémové konspirace a proto je lepší se na ně vykašlat a očekávat revoluci, ale i ty jsou samozřejmě absurdní – pokud na nepřehledné křižovatce neustále dochází k nehodám, nejspíš tam budeme muset dát semafor, ale to neznamená, že bychom v mezidobí měli nechávat sražené cyklisty bez ošetření.

Umírněný kompromis pak tedy naznačuje, že výše popsané metody péče o duševní zdraví jsou do jisté míry účinnou a potřebnou, ale v dlouhodobém kontextu nefunkční náplastí. Ale je možné jít ještě dál a nespokojit se s tímto polovičatým závěrem. Pokud totiž ony odborné rady a terapeutické postupy začneme nahlížet od základů zcela jinak, mohou to být skutečně dlouhodobá a převratná řešení.

Zajímavou cestu v tomto ohledu nedávno nabídla britská psycholožka Sanah Ahsan, která ve svém komentáři výstižně shrnula problémy s redukcí mentálního zdraví na vnitřní individuální potíže (pokud nemáte čas na v úvodu zmíněný rozsáhlý projekt NYT, doporučuji právě její text) a jako možné východisko nabízí takzvanou psychologii osvobození (liberation psychology).

Jde o myšlenkový směr, který se začal prosazovat v 70. letech v Latinské Americe coby reakce na zmíněné mezery v mainstreamové západní psychologii. Do centra pozornosti staví sdílení zkušeností lidí, kteří trpí duševními problémy v důsledku nejrůznějších systémových nespravedlností a útlaku. Klade důraz na rozdílné postavení a možnosti různých společenských vrstev, a jako jednu z účinných terapeutických metod nabízí nejrůznější formy kolektivní akce směřující k nápravě těchto prvotních zdrojů potíží. Vedle jedince a jeho priorit v ní hraje roli i zacelování duševních ran celých komunit, a smazává tak rozdíl mezi osobním a společenským.

Je to přístup, který se v současnosti projevuje mimo jiné i v debatě o environmentálním žalu. Ten je totiž typickým příkladem mentálního problému vyvolaného vnějšími okolnostmi.

Jeho příčina (klimatický kolaps, krize biodiverzity a devastace životního prostředí) je zjevně reálná, leží mimo „hlavu“ daného jedince a bez ní by daný problém nevznikl. Následné negativní emoce a stavy jsou zcela adekvátní a přirozenou reakcí, a dlouhodobé řešení nespočívá v tom, že si na daný stav či emoci „zvykneme“.

A přesně v duchu psychologie osvobození řada odborníků na environmentální žal mimo jiné ordinuje i kolektivní akci a sdílení zkušeností (bude se tomu věnovat i jeden z připravovaných dílů naší nové podcastové série Výdech).

Úzkost z klimatických změn  je velmi vypjatým a čitelným příkladem, ale podobným způsobem lze přistupovat i k celé řadě dalších psychických potíží. Stačí jen nespoléhat na zavedené postupy, uvědomit si, že neexistujeme ve vakuu, a že se i zde projevuje banální pravda, že všechno souvisí se vším. Vedle kritiky v médiích v tomto směru stále silněji zaznívají hlasy i zevnitř odborné komunity (v Česku nedávno na potíže s individualizací a internalizací duševních potíží výstižně upozorňoval psycholog Aleš Borecký) a roste tak i naděje na změnu.

Možná se tedy časem skutečně dočkáme světa, jehož problémy budeme skutečně řešit, a ne se jen donekonečna trápit, rezignovaně se snažit zvyknout na neutěšený stav věcí a marně hledat štěstí a východisko ve vlastní hlavě.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.