Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Při brouzdáním sociálními sítěmi se občas zdá, jako by se z psychických potíží stala móda. Videa s hashtagem #neurodivergent mají na TikToku přes 3,5 miliardy zhlédnutí a podle většiny z nich to vypadá, jako kdyby nejrůznější psychiatrické diagnózy byly inspirativní a obohacující věcí, která z vás udělá zajímavějšího člověka. Hemží se to v nich krásnými mladými lidmi, kteří vtipně glosují poruchy pozornosti nebo deprese a okolo takzvané neurodivergence (česky snad duševní odlišnosti) budují takřka fanouškovskou komunitu.
Podobný přístup k tématu mentálního zdraví jde nalézt i na jiných sociálních sítích a z psychických potíží se stalo oblíbené popkulturní klišé. Po letech se zase vrátil fenomén emo girls. Ve filmech a seriálech se už léta vyskytuje plno roztržitých a sebedestruktivních hrdinek, jejichž mentální neklid vypadá jako něco cool a žádoucího, a spisovatelé a scenáristé stále častěji vybavují své postavy nejrůznějšími traumaty, aby tak posílili jejich autenticitu.
Výrazy dříve vyhrazené psychologickým ordinacím začaly prosakovat třeba i do debat o seznamování a vztazích, kde se často diskutuje o domnělých narcisech a psychopatech, a zajímavé téma k seberozvoji se dokonce někteří snaží udělat i z traumatických prožitků okolo smrti blízkých.
Vedle toho se ale otevírá i široká nabídka zdánlivě atraktivních možností pro ty, kteří si z psychických problémů nechtějí dělat unikátní součást identity a rádi by se jich zbavili. Wellness průmysl tlačí konzumentům nejrůznější produkty a služby určené k ještě pečlivější self care a naznačuje, že pokud vás snad úzkosti nebo deprese neopouštějí, nejspíš jste si nenakoupili dostatek meditačních příruček a esenciálních olejů.
Zdá se, jako by duševní choroby snad už ani nebyly skutečnými nemocemi či handicapem, ale jen jakýmsi zajímavým zpestřením každodenní reality. Pokud ovšem vystoupíme ze sféry influencerů a lifestyleových médií a nahlédneme do běžného zpravodajství, zjistíme, že psychickými potížemi trpí stále větší část populace, v některých sektorech typu dětské psychiatrie už dochází k otevřené akutní krizi, a o žádnou povrchní legraci ani zdaleka nejde.
Odkud se tedy vzal onen pokřivený náhled, který z psychických potíží dělá inspirativní součást osobnosti nebo lukrativní předmět podnikání?
Navzdory mnoha stereotypním názorům to rozhodně není tím, že mladí „neví, co roupama dělat“. Skutečné příčiny tohoto trendu jsou výrazně složitější. Vycházejí hlavně z toho, jak v posledních dekádách v oblasti mentálního zdraví posílil důraz na individuální odpovědnost, efektivitu a tržní řešení. Ten navíc natropil spoustu potíží nejen sám o sobě, ale rozporuplné dopady měla následně i jeho kritika a často přehnané reakce.
Za své potíže si můžeš sám
Základní rysy tohoto často diskutovaného obratu velmi přehledně shrnuje britský psycholog James Davies v loni vydané knize Sedated. Psychologové a psychiatři podle něj postupně přestali brát v potaz socioekonomické kořeny mnoha duševních potíží a stále více začali jejich příčiny hledat v samotném pacientovi, ať už v oblasti genetiky, výchovy, či špatného životního stylu a návyků.
Spolu s tím se zároveň stále zvyšoval počet oficiálně definovaných diagnóz. To ovšem nebylo vedeno snahou o lepší pomoc pacientům, ale primárně snahou o identifikaci a následné „vyléčení“ jakýchkoliv abnormalit nebo zdánlivě nestandardních typů chování a myšlení, které lidem brání v plném efektivním zapojení do pracovního procesu. Jen pramálo se přitom bral ohled na to, že velká část psychických poruch nemá měřitelné neurologické příčiny a určují se jen na základě odborného názoru.
Newsletter si můžete poslechnout i v audioverzi.
Po stránce řešení pak namísto důrazu na terapii a hlubší pochopení příčin daného problému začaly být preferovány léky a tento obrat k jednoduché aplikaci „prášků“ v řadě zemí ještě dál podpořily státní škrty a nedostatek investic do dostupné psychologické péče.
Výsledkem je situace, kdy jsou psychické problémy a nemoci typu deprese, úzkostí či poruch pozornosti chápány primárně jako odchylky od ideálu efektivního, pilně pracujícího člověka, a individuální problém, který každý má a může řešit prostřednictvím léků či terapie. A pokud to snad nedělá, za své potíže si může sám a není mu pomoci.
Dalším z dopadů tohoto přístupu je i bujení zmiňovaného wellness průmyslu, který obdobným způsobem vykresluje duševní nemoci jako individuální potíž, která nemá žádné vnější systémové příčiny a lze ji snadno vyřešit nákupem nejrůznějších zlepšováků. Tato tržní logika nakonec devalvovala i koncept self care, tedy péče o vlastní duševní či fyzickou pohodu.
Z jinak důležité věci se stala móda a nepsaná povinnost, ale vzhledem ke statistikám se nezdá, že by tahle obsese sebepéčí někam vedla. Pokud totiž například od rána do noci otročíme ve frustrující a špatně placené práci a do toho se užíráme úzkostmi z války či klimatické změny, může nám sice meditace a jóga dočasně pomoci, ale efektivní dlouhodobé řešení psychických potíží nám to navzdory radám mnoha influencerů přinese jen těžko.
Mezi lidmi, kteří si nemohou dovolit ani tato populární amatérská řešení, pak často dochází k tomu že z problému udělají přednost a začnou se jím upřímně či ironicky chlubit. Je to vzhledem k okolnostem celkem pochopitelná reakce, které se lidé dopouštějí i v mnoha jiných situacích. Potíž je samozřejmě v tom, že vnímání nemocí a poruch jako zajímavých nebo definujících osobnostních rysů sabotuje možnost jejich léčby a řešení, a celý problém tak jen dál prohlubuje.
Co dělat, než přijde revoluce
Individualistický a tržní náhled na problematiku mentálního zdraví samozřejmě vyvolává silnou kritiku. Nejen z levicových kruhů stále silněji zaznívá, že si musíme znovu připustit, že řada duševních potíží má vnější politické a ekonomické příčiny (namátkou třeba chudoba, diskriminace menšin, dysfunkční školství, přepracování, úzkosti z krize bydlení či změn klimatu), a proto se musíme zaměřit na systémové změny ve fungování celé společnosti, a nikoliv na celý problém jen sypat antidepresiva a motivační příručky.
To je sice zcela správný a zásadní postřeh, ale mnozí kritici podotýkají, že zde teorie trochu skřípe ve střetu s praxí. Publicista James Greig to glosuje tím, že tento typ kritiky často nenabízí moc praktických řešení, protože jako jedinou cestu ven vidí radikální transformaci společenských poměrů či, chcete-li, „revoluci“, která je ale jakýmsi nedosažitelným ideálem kdesi ve vzdálené budoucnosti. V mezidobí pak nejspíš nezbývá nic jiného, než jen deprimovaně krčit rameny, nadávat na neduhy kapitalismu a tuto bezvýchodnost si jaksi perverzně užívat.
Přečtěte si předchozí vydání
Greig podotýká, že nikdo z nás nemá ani vzhledem k těmto okolnostem žádnou morální povinnost cítit se špatně a že také není nic špatného na tom, když si někdo sice připouští hlubší strukturální příčiny psychických problémů, ale zároveň hledá dílčí praktická řešení, jak si pomoci tady a teď. Jinými slovy, antidepresiva či terapie jsou možná jen dílčí řešení s jistými negativními stránkami, ale přesto zásadně zlepšují životy a není je nutné paranoidně považovat za konspiraci vytvářející z lidí poslušné otroky systému.
Důležitý náhled na celou problematiku nedávno nabídl i blogger Freddie deBoer, který se zaměřil na jazyk, který v souvislosti s mentálním zdravím používáme. V souvislosti s oslavováním duševních potíží na sociálních sítích poněkud příkře, nicméně pravdivě konstatuje, že pojmy nemoc, porucha či postižení logicky a správně označují věci, které nám ve výsledku více škodí, než prospívají, a které se proto snažíme léčit či tlumit.
Hledání „světlé stránky“ duševních potíží je podle něj v mnoha ohledech marnou snahou o nalezení jakési konejšivé kosmické spravedlnosti, která ovšem ve světě neexistuje, a pokud je snad něco opravdu inspirativní příležitostí k rozvoji a unikátní rys osobnosti, pak to nejspíš není takový problém a nemusíme to řešit.
Lidé trpící těžkými depresemi či úzkostmi by rádi dali cokoliv za to, aby se jich zbavili, a většinou je nevnímají jako něco cenného a přínosného. Konverzacím na TikToku či Instagramu tak podle deBoera dominují lidé, kteří většinou trpí mírnějšími formami duševních nemocí a poruch (pokud vůbec). Sdílení zkušeností je sice důležité a může mnoha lidem pomoct, ale pokud přeroste v idolizaci, může výrazně škodit těm, kteří jsou na tom mnohem hůře (ať už po stránce samotné psychiky, nebo protože nemají tak snadný přístup a vliv na sociálních sítích).
Je sice důležité duševní nemoci destigmatizovat, mluvit o nich a nestydět se za ně, ale je nesmyslné z nich dělat předmět aspirace. Do jisté míry k tomu sice může svádět i všudypřítomná politická debata okolo nejrůznějších identit, jenže životy ničící nemoci nejsou totéž co kultura, etnicita, sexualita či náboženství, a je absurdní kolem nich budovat hrdost a brát je jako definující rys osobnosti – v tomto kontextu je dobré zmínit, že sociální sítě se už léta snaží (s pochybnými úspěchy) bojovat proti propagaci anorexie a dalších poruch příjmu potravy, a je otázkou, jestli glorifikace depresí nepatří do stejného ranku.
Celý problém podle deBoera navíc ještě prohlubuje zmatení pojmů, kdy se pod nálepku mentálního zdraví či neurodivergence schovají často nesouvisející a nesrovnatelné věci, například lehké poruchy pozornosti a vyhoření vedle schizofrenie či bipolární poruchy.
A zapomínat nelze ani na virální mechanismy sociálních sítí, kdy populární příspěvky o duševním zdraví přitahují stále více pozornosti, svádějí influencery k replikaci a pro další zvýšení „klikanosti“ jinak citlivé a často nepříjemné téma očišťují o neatraktivní rysy a dělají z něj onu zajímavou a „aspirativní“ věc.
Kvalita práce není kvalita života
Je sice potřeba kritizovat, že jsou otázky mentálního zdraví na sítích řešeny často problematickou a riskantní formou, ale zároveň u toho nesmíme ztrácet ze zřetele, že absurdní wellness průmysl a #neurodivergent influenceři opěvující kreativní benefity života s ADHD nejsou viníky a příčinou problému, ale jen jeho symptomy.
Pokud si uvědomíme, že velká část psychických potíží je způsobena také vnějšími společenskými vlivy a není jen výsledkem individuálního nastavení, které můžeme sami změnit, může to sice tváří v tvář zdánlivě neřešitelným strukturálním problémům svádět k nihilismu a rezignaci nebo k popisované glorifikaci duševních nemocí, ale i tak je to nutný předpoklad k hledání skutečných dlouhodobých řešení.
V této souvislosti se často objevují výzvy k aktivismu, systémovým změnám nebo lepšímu vyvážení práce a volného času, které mohou právem působit jako knížecí rady tváří v tvář lidem, kteří na něco takového zkrátka nemají možnosti, čas ani kapacity. To ale neznamená, že by tu neexistovala jiná, „menší“ řešení.
Zmiňovaný James Greig podotýká, že i když často nelze rychle změnit vnější okolnosti našich životů, ke zlepšení mentálního zdraví přispívá i vnitřní osvobození. Jeho základem je to, že si uvědomíme skutečné příčiny našich problémů, ale zároveň se odmítneme cítit jako bezmocné oběti.
V praxi to spočívá hlavně v tom, že navzdory společenskému tlaku přestaneme usilovat o to, abychom své duševní potíže „léčili“ ve prospěch větší efektivity a „normálního“ nasazení do pracovního procesu. Místo toho bychom se s nimi měli snažit bojovat pro dosažení větší osobní spokojenosti a klidu bez ohledu na to, jak to působí navenek a zda nám to pomůže s prací.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
