Článek
Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Český twitter před týdnem rozvířila debata o článku Jakuba Zelenky, který popsal, že za některými populárními anonymními twitterovými účty stojí lidé napojení na nejvyšší patra české politiky. Samotnou kauzu i reakce shrnuje třeba iDnes a její nejdůležitější rozměr celkem výstižně glosoval Miloš Čermák s tím, že ať už si o soukromí na internetu myslíme cokoliv, je bezesporu ve veřejném zájmu vědět, že za vlivnými účty stojí političtí hráči, a ptát se, jestli za svou činnost náhodou neberou veřejné peníze.
Zelenkova odhalení na sítích vyvolala celkem očekávatelné hádky mezi příznivci znesvářených politických táborů, ale mě na následné debatě zaujala ještě jiná věc. Objevila se v ní totiž spousta názorů, které ukazují, že část novinářů a veřejnosti stále nechápe, jak vlastně svět digitálních platforem funguje a ovlivňuje společnost.
Část diskutérů zasvěceně žonglovala s pojmy jako doxxing (neetické zveřejnění osobních údajů), jiní článek bagatelizovali s tím, že jde jen o nevinné PR praktiky a autory daných účtů stejně každý zná, a mnozí se rozčilovali, že celý poprask vůbec nechápou, kontroverzní twitterové profily neznají a stejně to nikoho nezajímá, neb většina populace twitter nepoužívá. Jinými slovy šlo o téma a typ novinářské práce, které v Česku nejsou příliš časté, a z toho pramenily některé nechápavé reakce.
V Česku se nejrůznější mnohoznačné „digitální“ kauzy vyskytují stále častěji (Jakub Jetmar v této souvislosti na Mediáři zmiňuje nedávný případ podcastera Ladislava Sinaie, dříve to mohly být třeba kontroverze kolem výkladu videohry Kingdom Come) a nepochopení nebo špatný výklad u nich bývají takřka pravidlem.
Možné jádro problému leží v zastaralých kategoriích, které média používají pro reflexi společenského a politického dění. Aby veřejnost pochopila, v čem spočívá význam tohoto typu kauz, je potřeba kromě standardních rubrik domácího, kulturního či ekonomického zpravodajství a publicistiky věnovat více prostoru žánru, který se v anglojazyčném prostředí často označuje jako digital culture reporting.
Mezi technologiemi, politikou a lifestylem
Možná nejslavnější novinářkou na tomto poli je reportérka Washington Postu Taylor Lorenz, která genezi a význam svého specifického žurnalistického „písečku“ loni popsala na svém blogu. Vysvětluje, že internet a nové komunikační platformy tradičně pokrývali autoři, kteří se označovali za „tech“ novináře a zaměřovali se především na to, jaký nový soft- či hardware digitální giganti připravují, jak to bude fungovat a kolik to stálo.
Je to nesporně zajímavý a důležitý novinářský sektor (který v Česku kdysi dobře etablovaly weby typu Lupy či idnesovské rubriky Technet), jenže tomuto typu analýz začal postupem času stále více scházet jeden důležitý rozměr – popis toho, jak nové platformy a technologie mění kulturu a politiku, co s nimi vlastně uživatelé provádějí a jak ovlivňují jejich životy.
Po rozmachu sociálních sítí se tento deficit začal stále více projevovat a mnohá média začala klopotně informovat o věcech, „které se dějí online“. Mezi nejvýraznějšími tématy se v této první fázi objevovaly nejrůznější virální hity, nové celebrity a popkulturní trendy, přičemž tato agenda obvykle spadla do rubrik lifestylu nebo zábavných kuriozit.
Taylor Lorenz podotýká, že právě proto dodnes tvoří velkou část výrazných reportérů v oblasti digitální kultury ženy, kterým bývají v médiích stereotypně přisuzována „měkká“ a zdánlivě méně podstatná témata. Sama jen s obtížemi přesvědčovala editory o tom, že je nutné zaměstnávat specializované reportéry pohybující se na průsečíku technologií, politiky a kultury, a že jejich reportáže rozhodně nepatří do odlehčených magazínových rubrik.
Pole digitální kultury se definuje poměrně těžko. Často se jím označují jak články z oblasti „chytrého lifestylu“ (typickým příkladem je třeba rubrika Goods webu Vox, na kterou i v tomto newsletteru často odkazuji), tak i více technologicky či politicky orientované analýzy. Vždy je v nich ale důležitý onen pojem „průsečík“ vystihující skutečnost, že velkou část zásadních společenských kauz vycházejících z digitálního prostředí nelze snadno zařadit do klasických žurnalistických rubrik a kategorií, a proto také neprávem unikají pozornosti médií a veřejnosti.
Výlety za tradiční mantinely
Příkladů těchto hůře uchopitelných „průsečíkových“ témat by šlo jen z poslední doby uvést celou řadu (minimálně z anglojazyčných médií, kde je tento žánr nejvíce etablován), vybírám tedy jen namátkou.
Nedávno mě zaujala třeba zpráva o tom, jak se ruská část TikToku de facto odstřihla od obsahu ze zbytku světa a následně se tak automaticky zaplnila tamní propagandou. Nebo analýza slangu, kterým uživatelé sociálních sítí obcházejí přísná pravidla algoritmické cenzury a místo sexu tak radši probírají seggs či s3×. Do stejného ranku patří třeba i texty Anne Helen Petersen mapující americkou konzumní kulturu skrze dění kolem populárních rotopedů Peloton a zmiňovaná Taylor Lorenz nedávno v reportáži připomínající v úvodu zmiňovanou českou kauzu odhalila pozadí vlivného twitterového účtu Libs of TikTok šířícího nenávist proti americké levici.
Jde o texty ukotvené v digitálním prostředí, které ale samotné technologie podrobně neřeší. Jsou to články o politice, která se ale neodehrává v parlamentních kuloárech. Řeší se v nich životní styl, jenže rozhodně nejde o nenáročné spotřební čtení. Mají silný byznysový rozměr, ale do ekonomické rubriky by je nikdo nezařadil. Promlouvají v nich respondenti, kteří ale nejsou tradičními experty, politiky nebo celebritami. A právě díky tomuto rozkročení dokážou popsat povahu digitálních ekosystémů mnohem lépe než tradiční úzce zaměřené analýzy.
Na poptávku po takto zpracovaných tématech ostatně ukazuje i fakt, že když je nedodají profesionální reportéři, poradí si čtenáři a diváci svépomocí – mezi současné tiktokové trendy patří právě i analyzování nejrůznějších digitálních fenoménů.
Komplexní zkoumání digitální kultury ale není důležité jen proto, aby veřejnost správně chápala podstatu dění na digitálních platformách a nedocházelo k nepochopení nebo odmítavým reakcím na popisovaná témata. Práce v této oblasti přináší řadu výzev i pro samotné novináře a pokud si média špatně nastaví způsob pokrývání těchto témat, může to mít řadu nepříjemných následků.
Reportéři v nebezpečné digitální džungli
Dobrým příkladem je zmíněná reportáž o účtu Libs of TikTok od Taylor Lorenz. Reportérka se po jejím zveřejnění stala terčem nevybíravé nenávistné kampaně (v její kariéře to ostatně nebylo poprvé) a mimo jiné byla obviněna z doxxingu, tedy praktiky, kdy se na internetu zveřejní něčí osobní informace, většinou za účelem nátlaku a zastrašování dané osoby. Mohlo by se zdát, že jde o celkem jasnou formu neetického a mnohdy i nelegálního chování, jenže dynamika digitálních platforem a komunit činí celou věc ještě složitější – doxxing je nejen nástrojem k šikaně novinářů či aktivistů, ale také celkem účinnou zbraní proti nenávistným extremistům.
Pro rozlišení toho, co je doxxing, co běžné drby a co zodpovědná novinářská práce ve veřejném zájmu, je ale potřeba mít dobrý přehled právě v oblasti internetové kultury, který často schází i lidem ve vedení prestižních světových redakcí (v tomto ohledu tedy rozhodně není nutné česká média považovat za nějak zásadně zaostalá za globálním vývojem).
Ukázalo se to například v roce 2014 při kauze Gamergate, kdy navzdory varování odborníků většině novinářů nedošlo, že zdánlivě nepodstatné hádky videoherních fanoušků jsou ve skutečnosti předzvěstí významných proměn radikální pravice a taktik internetové šikany. Je otázkou, jestli od té doby došlo k nějak výraznému poučení. Nedávno třeba šéfové NY Times v novém kodexu chování na sociálních sítích svým reportérům v podstatě doporučili, aby netrávili moc času na twitteru, a nejlépe tam nebyli vůbec, protože ze všech těch postů a virálů jsou jen samé stížnosti a mrzení. Jako kdyby právě sledování a diskuse na twitteru netvořily podstatnou část práce současných novinářů.
Bloger Charlie Warzel tyto vnitrooborové potíže nedávno výstižně shrnul konstatováním, že zejména u témat týkajících se takzvaných kulturních válek nemohou digitální reportéři pracovat jako zcela nezúčastnění pozorovatelé. Do nejrůznějších kauz a konfliktů se tak jako tak osobně zapojí a často pak bývají terčem pomluv a kampaní, jejichž síla masivně přesahuje tlaky, kterým čelili jejich předchůdci.
Warzel také dodává, že každá redakce dnes potřebuje jisté „internetové IQ“, které lze ovšem získat jen léty praxe. Nejen američtí novináři už delší dobu kritizují, jak je jejich mediální domy nedostatečně chrání před digitálním lynčem, a je stále zjevnější, že při reportování na průsečíku politiky a digitálních komunit lze snadno šlápnout do vosího hnízda.
Nejen na twitteru dokáže i velmi malá skupinka lidí vytvořit dojem rozčíleného davu, a když tak někteří kritici Zelenkova článku tvrdili, že trollící účet s 50 tisíci followery přece nemůže natropit zas takovou neplechu, krutě se mýlili.
O internetu už jsme dávno přestali přemýšlet jako o pouhé rouře na přenos informací a většině novinářů i veřejnosti už snad i dochází, že dění „na internetu“ je stejně reálné a určující jako události mimo digitální prostor. Teď je čas na posun k poznání, že digitální platformy jsou svébytným živlem strukturujícím naše individuální životy i fungování celé společnosti, a je třeba zohlednit to v postupech i tématech, na která se média zaměřují.
Dění v twitterových vláknech či instagramových komunitách je pro žitou realitu velké části populace určující stejně jako (a někdy i více než) projevy na stranických konferencích a pohyby na burzách. Čím více se mu budeme věnovat, tím více můžeme být na pozoru před riziky a výzvami, které se v těchto oblastech skrývají, a méně se divit, co že je to to doxxování a proč nejsou digitální nadávky jen nevinnou legrací.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
