Pod čarou: Osamělost se nám zažrala pod kůži. Může za to posedlost kontrolou

S odstupem téměř dvou let se ukazuje, že lockdowny byly skutečně jen dílčím a přechodným faktorem, a současným potížím s osamělostí bychom nejspíš čelili úplně stejně, i kdyby žádný covid nepřišel. Statistiky například ukazují, že u Američanů klesal počet kontaktů s přáteli (a tedy rostla osamělost) v období 2014-2019 ještě rychleji, než v následujících pandemických letech.

Samozřejmě lze jít ještě hlouběji do minulosti, protože souvislost modernity a nástupu průmyslové společnosti s rozpadem tradičních rodinných a komunitních struktur, individualizací a osamělostí je klasickým tématem společenských věd, a závěry notoricky populárního bestselleru Bowling Alone by šlo citovat donekonečna.

Ničím novým není ani hledání souvislostí mezi růstem osamělosti a nástupem sociálních sítí a dalších nových digitálních komunikačních platforem. Při něm se ale ukazuje zásadní mezera v celém pátrání po příčinách epidemie osamělosti. Často se bere za samozřejmé, že lidé (a zejména mladší generace) stále „čumí do obrazovek“ a proto se nejdou družit do společnosti, a osamělost je tak technologiemi či jinými tlaky způsobena jaksi automaticky.

Tuhle nepřesnou zkratku lze ale vyvrátit jednoduchým protiargumentem, že sociální sítě mohou ve spoustě případů k navazování kontaktů pomáhat. Nové technologie na nás totiž nepůsobí napřímo – jejich pozitivní i negativní dopady (tedy například právě osamělost a rozpad sociálních vazeb) většinou vyvolá až proměna společenských norem, kterou podněcují.

Co si pod tím představit? Nástup nové chatovací aplikace automaticky nezpůsobí, že zítra zavře naše oblíbená hospoda – k tomu dojde až kvůli proměně našeho chování, kterou ona aplikace způsobila. A teprve při pohledu na tento nenápadný mezičlánek celého řetězce se ukáže, jak nepříjemně daleko už naše proměna v poustevníky pokročila.

Newsletter si můžete poslechnout i v audioverzi.

Ten nejjednodušší mechanismus nedávno vystihl sloupkař Arthur C. Brooks konstatováním, že osamělost je sebeposilujícím jevem. Čím je člověk osamělejší, tím méně má motivace a vůle k navazování sociálních kontaktů. Na svůj stav si čím dál tím víc zvyká a bere ho za normální. Řada lidí, zejména v západních společnostech, si postupně odvykla dříve běžné úrovni společenského kontaktu, a pandemie tuto „naučenou“ osamělost jen dál utvrdila.

Brooks jako řešení nepřekvapivě navrhuje, abychom zkrátka vědomě více tlačili na změnu svého chování, chodili ven a setkávali se s přáteli i přesto, že je nám to zprvu nepříjemné a nechce se nám do toho. Taková rada je sice dobrá a správná, ale pomíjí fakt, že mezilidský kontakt se řídí určitými normami, které lze jen těžko zvrátit vůlí jedince a které se také zásadně proměnily.

Blogerka Haley Nahmanová to dobře ilustrovala postřehem, že zatímco dříve byla asociálnost a odpor ke společenskému životu negativně vnímanou vlastností a výsadou podivínů, postupně se z ní stala tolerovaná a někdy i opěvovaná věc, za kterou se rozhodně nikdo nemusí stydět.

Projevuje se to zejména v řadách mileniálů či generace Z, kde jsou na denním pořádku laskavé a pozitivně chápané memy o tom, jak nesnášíme telefonní hovory či dokonce neohlášené návštěvy, nezvládáme small talk, známým se na ulici vyhýbáme obloukem a v obchodech se automaticky hrneme k samoobslužným pokladnám.

Memy opěvující extroverzi a lásku k večírkům a lidem příliš časté nejsou, kdežto vtipů o tom, jak je skvělé být introvertem, jsou sociální sítě plné. Nahman podotýká, že dokud jsme uzavření v této názorové bublině, osamělé chování nám přijde zcela normální či obdivuhodné, ale pokud se donutíme na celou situaci podívat zvenčí, dojde nám, jak moc je to špatně.

K vystrčení hlavy z pohodlného osamělého kokonu je ale potřeba velké úsilí, které se ještě násobí, když jsme mu odvykli a musíme se jej znovu učit. Jednoduše řečeno je mnohem jednodušší libovat si v identitě zadumaného introverta, než se trochu zasnažit a prohodit pár vět se sousedkou, jakkoliv je to pro nás prospěšné.

Právě zde se projevuje jeden ze skutečných přímých mechanismů, kterými technologie podporují osamělost. Mezilidské vztahy se neudržují automaticky, a také neplatí, že bychom za jejich udržování byli všichni zodpovědní stejně.

Někteří lidé jsou pro posilování rodinných a komunitních vazeb významnější, a po většinu historie to nepřekvapivě bývaly matky, babičky a další ženy, které tuto roli bohužel tradičně vykonávaly zdarma a bez toho, aniž by se jich někdo ptal na jejich názor. Společenský pokrok z nich tuto roli automatického kinkeepera naštěstí sejmul, aniž by se o ni ovšem solidárně podělil někdo jiný, a v poslední době ji tak stále více zastupují právě nové technologie.

Zdánlivě už není potřeba aktivní kamarád, který by zdlouhavě obtelefonovával společné známé a organizoval oslavy nebo výlety, protože to přece jednoduše zastoupí eventy na Facebooku nebo jiná obdobná platforma. Ta je ovšem jen nemyslícím kusem kódu, kterému je náš společenský život ukradený, a pokud někdo ono úsilí k organizaci společného setkání nevynaloží, zůstaneme sedět doma.

Spoléhání na platformy a aplikace zprostředkovávající společenský kontakt vede i k tomu, že jsou všechny společné aktivity stále kontrolovanější a více plánovanou záležitostí. Vše má své pevně dané místo ve sdíleném kalendáři, a reportérka Terry Nguyen nedávno sžíravě rozebrala rostoucí popularitu aplikací, které umožňují zorganizovat party tak, aby byl program a osazenstvo domluvený dlouho dopředu a hlavně nedošlo k tomu, že by na večírek nedej bože přišel někdo nezvaný či neočekávaný – jakkoliv je to přesně ta věc, která tomuto typu setkání dodává zásadní porci překvapení a zábavy.

Mezilidský kontakt nezprostředkovaný technologiemi je nejen náročný a vyžadující jistou sociální inteligenci a zkušenosti, ale patří k němu i skutečnost, že v něm z logiky věci nikdy nemáme vše zcela pod kontrolou, protože na jakékoliv setkání jsou zkrátka potřeba minimálně dva lidé.

Půvab technologií, od samoobslužné pokladny až po digitální organizéry a pozvánky, je právě v tom, že nám tuto kontrolu alespoň zdánlivě dávají. Textová zpráva je proto také mnohem příjemnější než telefonní hovor, a objednávka jídla od dovážkové služby vyžaduje mnohem méně improvizované interakce než večeře v hospodě.

Právě přehnaná potřeba kontroly a strach z neočekávaného je možná jednou ze zásadních a přitom málo diskutovaných příčin rostoucí osamělosti. Napadlo mě to při čtení předloni vydané publikace s lakonickým názvem Drunk, ve které se filozof Edward Slingerland snaží najít odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku – proč se lidé už od doby kamenné tak strašně rádi prolévají alkoholem.

Z evolučního hlediska totiž na první pohled nedává smysl, proč by nějaký živočišný druh dlouhodobě konzumoval velmi nebezpečnou a mimořádně škodlivou drogu, a zároveň vše nelze jednoduše svalit na návykovost alkoholu. Slingerland nachází odpověď v tom, že dominance lidského druhu stojí především na našich mimořádných schopnostech vzájemné spolupráce a kreativním myšlení. Zvídavost a kreativitu ovšem v dospělosti blokují naučené zvyklosti a rutina, a společenský kontakt zase omezuje naše přirozená nedůvěřivost k cizincům. Oba problémy jednoduše a relativně prakticky odbourává alkohol (popř. jiné, obdobně působící drogy), a tak bylo pivo či víno nedílnou součástí všech setkání, vyjednávání a oslav ještě před nástupem zemědělství.

Zbavit se ostychu, prolomit bariéry a vyměňovat si nápady s novými známými lze samozřejmě i bez alkoholu (jak podotýká i Slingerland), ale pravdou tak jako tak zůstává, že bez odbourání nedůvěry a studu společenský život a setkávání nikdy nenaplní svůj plný potenciál a nevede k navazování nových vztahů a úspěšnému boji s osamělostí.

Tento poznatek kromě Slingerlandova ovíněného spisu dobře rozvíjí i kniha Dancing in the Streets, ve které americká esejistka Barbara Ehrenreichová v roce 2006 zmapovala historii karnevalů, masopustů a jiných typů oslav, které se točily okolo nevázaného veselí a extatického tance na veřejnosti.

Ve středověku šlo o běžnou součást života, ale v následujících staletích začala církev, stát i veřejnost tyto zvyky stále více opouštět. Ehrenreichová hledá příčiny úpadku na počátku novověku v 16. století, kdy lidé pod vlivem společenských a kulturních změn začali sebe sama stále více vnímat jako jedince s vlastní svébytnou identitou.

Dříve se identifikovali především se svou komunitou a společenskou vrstvou, ze které se tak jako tak nemohli vymanit a jejich život by bez této příslušnosti nedával smysl. Když se ovšem objevila reálná (byť stále velmi omezená) možnost dosáhnout vyššího majetku a postavení díky vlastní aktivitě a budování osobního obrazu v očích ostatních, nastoupila i mnohem větší potřeba sebekontroly a z ní pramenící úzkost a stud.

Jednoduše řečeno, najednou nebylo vhodné se opít a pak divoce a bezstarostně tancovat s ostatními sedláky na návsi, protože se objevila dříve nelogická obava „co by na to řekli lidi“. Ehrenreichová pak klade rovnítko mezi tuto změnu chování a doložený růst sebevražd a depresí, ke kterému docházelo zejména v protestantských společnostech, které si na budování důstojného veřejného obrazu a odporu k veřejným radovánkám zvlášť zakládaly.

Rostoucí potřebu kontroly nad sebou samým a budování vhodné osobní image lze pak snadno dál stopovat až do současnosti, kde ji zjevným způsobem ještě dále násobí sociální sítě a obecná kulturní změna. Bloger Freddie deBoer to nedávno vystihl konstatováním, že ještě v 90. letech jsme měli „jen“ svou vlastní (byť samozřejmě také úzkostnou a nejistou) osobnost, ale internet nám pak dodal ještě druhé, digitální ego, které nás ještě víc hlídá a omezuje jaksi zvenčí.

Zapadá do toho ostatně i trend klesající spotřeby alkoholu a drog u nejmladších generací. Ten jejich příslušníci zdůvodňují nejen pochopitelnými zdravotními ohledy, ale také právě snahou o větší efektivitu tváří v tvář nárokům práce a studia a obavami z nežádoucí ztráty sebekontroly, a vše se ještě dál zacyklí s přihlédnutím k tomu, že klesající míru pití podporuje i klesající míra sociálních kontaktů.

Lze se z dlouhodobě rostoucích snah o sebekontrolu, asociálního chování a osamělosti vůbec vymanit? Jedno z nejjednodušších praktických řešení k nabourání neustálé kontroly a plánování shrnula reportérka Guardianu Elle Huntová do pěkné fráze „radikální moc poflakování“.

Vysvětluje, že starosti spojené s prací a rodinným životem nám samozřejmě ubírají čas na přátele, ale ani tak není vždy potřeba dopodrobna plánovat program každého setkání a kávu s kamarádkou odbavovat stejně jako byznysový meeting. Je mnohem lepší věnovat se náhodným, „nestrukturovaným“ aktivitám, a místo vyhrazeného času v kavárně spolu jít třeba na poštu nebo na nákup, protože se tím mnohem více blížíme způsobu, jakým jsme s kamarády utužovali vztah v mládí (a taky ty rohlíky někdy koupit musíme).

K tomu patří i smíření se s faktem, že ne vždy se zkrátka vše dokonale povede a zažijeme něco neopakovatelného, právě naopak – občas se prostě nevyhnutelně budeme nudit, něco se nepovede nebo se stane něco neplánovaného. Proto je také možné zahodit plánovací aplikace a přijmout riziko, že si s sebou někdo na party přivede příliš potrhlého známého, nebo že se po pár sklenkách náhodnému kolegovi z práce svěříme s něčím, co bychom mu za střízliva neřekli.

Možná ještě důležitější než udržování blízkých přátelských vztahů je ovšem navazování těch volnějších, a i tady je nutné vzdát se trochu sebekontroly a nervozity. Small talk s prodavačem či sousedem je většinou mnohem méně stresující záležitost, než jak si ji předtím v hlavě malujeme, a navíc odbourává osamělost u obou stran hovoru (pokud si ovšem u pokladny nebudeme povídat s umělou inteligencí, což je vzhledem k současnému dění stále nevyhnutelnější scénář).

Zdánlivě je v tom jen malý rozdíl, ale přesto je důležité chápat, že nás ekonomické, společenské a technologické změny neudělaly osamělými automaticky a napřímo, ale že jsme se pod jejich tlakem sami rozhodli být více osamělí a tomu přizpůsobili své hodnoty a normy, byť to rozhodně nebyla zcela svobodná a vědomá volba.

Coby jedinci sice většinou nemáme možnost nějak rychle a zásadně změnit fungování práce, rodiny nebo digitální komunikace, ale pořád si můžeme uvědomit, že přehnaná sebekontrola a nedůvěřivost jsou věci, které jsme si v hlavě zafixovali sami. Prvním krokem k boji s osamělostí je tak prolomení těchto vnitřních bariér. Není to jednoduché, ale dokud budeme z averze k telefonování a nedostatku konverzačních dovedností dělat zábavnou a obdivuhodnou věc, daleko se nepohneme.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do svého e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.