Pod čarou: Ničí psychiku mladých TikTok? Zkusme se jich zeptat

Sociální sítě a smartphony byly pozitivně vnímanou horkou novinkou jen velmi krátce. Brzy po jejich rozmachu většině z nás došlo, že dlouhé hodiny strávené scrollováním na twitteru či instagramu příliš nepřispívají duševní pohodě a přinášejí i řadu dalších problémů.

Podobně se to má i s neustálým pobytem on-line díky chytrým telefonům. Kromě obecného znepokojení se začaly objevovat i obavy o vliv technologií na děti a mládež, které opakovaně vybublávají v médiích a veřejné debatě v podobě náhlé morální paniky.

Ta aktuální vypukla poté, co se kvůli politickým tlakům i bezpečnostním otázkám začala více debatovat rizika TikToku a zároveň bylo ve Velké Británii, USA a Francii publikováno několik nových studií o zhoršujícím se mentálním zdraví teenagerů.

Řada publicistů si všimla, že se situace začala výrazněji zhoršovat po roce 2010, přibližně v době prvního velkého rozmachu smartphonů a sociálních sítí typu Facebooku, YouTube či Instagramu. Nabídlo se tedy elegantní vysvětlení, že za psychické potíže dospívajících zjevně mohou sociální sítě a iPhony, a analýzy tohoto typu začaly bujet ve velkém – jedním z nejlepších příkladů této dedukce je nedávný hojně sdílený komentář Johna Burn-Murdocha na webu Financial Times.

Následně se ozvali i vědci a reportéři, kteří tuto myšlenku začali zpochybňovat či vyvracet, a celá věc se začala řádně zamotávat. Z pozice novináře bych teoreticky měl zvážit argumenty obou stran a dojít k nějakému podloženému výkladu či syntéze. Zrovna v této otázce se ale ukazuje, že jde o takřka neřešitelný rébus, jehož výsledkem jsou místo produktivních řešení jen vypjaté emoce a zneužívání potíží dospívajících pro prosazování nejrůznější politické a ekonomické agendy.

Newsletter si můžete poslechnout i v audioverzi.

Pro základní přehled v situaci je dobré rozebrat východiska obou znesvářených stran. Tábor „kritiků“ se opírá o velké množství studií, které prokazují přímou úměru mezi časem stráveným na sociálních sítích a depresivními příznaky u dětí a dospívajících.

Novináři i akademici se v tomto často odkazují na výzkumy americké psycholožky Jean M. Twengeové, která se dlouhodobě věnuje právě negativním dopadům technologií na mládež, publikovala na toto téma několik popularizačních knih a už v roce 2017 rozvířila debatu virálním článkem o „generaci zničené smartphony“ pro The Atlantic.

Ten ovšem již tehdy vyvolal řadu ostrých protireakcí, které dobře shrnují argumenty tábora „pochybovačů“. Většinou začínají u zpochybnění metodologie výzkumů a konstatují známou poučku, že korelace neznamená kauzalitu. Je těžké dokázat, že mezi růstem depresivních příznaků a používáním sociálních sítí je skutečná přímá souvislost, a celá věc může klidně fungovat úplně naopak – tedy že depresivní lidé mají sklony k delšímu bloumání po sítích.

Jednou z nejvlivnějších je v tomto ohledu studie, ve které psychologové Amy Orbenová a Andrew Przybylski ukázali, jak je obtížné prokázat skutečnou kauzalitu a že korelaci lze najít třeba i mezi depresivními symptomy a konzumací brambor nebo nošením brýlí.

Mezi jednotlivými výzkumy negativních psychických dopadů sociálních sítí existují velké rozpory a obtížně se srovnávají. Objevují se pochybnosti o vhodném výběru populačních vzorků (často jde o výzkumy prováděné na univerzitních studentech, což je dost specifická skupina mládeže), otázky budí i metodika dotazování (ony depresivní příznaky bývají jen vágně definovány).

V neposlední řadě mnoho „pochybovačů“ podotýká, že škodlivé vlivy sítí lze sice prokázat na individuální rovině u jednotlivých zkoumaných lidí (týdny doomscrollingu opravdu nikomu neprospějí), ale jen velmi těžko z toho lze vyvozovat a dokazovat závěry na celospolečenské úrovni, tedy jestli sociální sítě skutečně poškozují psychiku teenagerů jako celé populační skupiny.

Dobré shrnutí těchto argumentů nabízí například psycholožka Jacqueline Nesiová, která smířlivě podotýká, že sociální sítě sice nejspíš na psychiku teenagerů prokazatelný negativní vliv mají (a v mnoha ohledech je to zřetelně horší u dospívajících dívek), ale rozhodně to není vliv hlavní a jediný. Vše se totiž odehrává v určitém společenském a osobním kontextu, a tak je zásadní, co přesně na sítích daný člověk dělá, jaké je jeho osobní psychické, majetkové, rodinné a další zázemí a jak na něj působí řada dalších faktorů.

Psycholog Jonathan Haidt se řadí spíše ke kritickému táboru a ve svém newsletteru shrnuje studie usilující o dokázání zmiňované celospolečenské souvislosti sociálních sítí a špatného mentálního zdraví, ale stejně jako Nesi upozorňuje, že nelze pracovat jen s příliš širokými a neurčitými pojmy „sociální sítě“ či „čas strávený na sociálních sítích“.

Negativní dopady sociálních sítí jsou podle něj pokračováním trendu, který v západních zemích začal už v 90. letech a vedl k postupné proměně dětství, které se dnes odehrává pod mnohem větší rodičovskou kontrolou, v domácnosti a s menším množstvím volného času na hry, experimenty a objevování světa. Svou kritiku také podkládá pádným poukazem na síťový efekt, tedy skutečnost, že sociální sítě ovlivňují celou společnost. A když začnou všichni vaši kamarádi trávit čas na instagramu, zasáhne vás to také bez ohledu na to, že vy sami jej nepoužíváte.

V tomto rozboru odborných argumentů a protiargumentů by šlo pokračovat ještě dlouho, protože spor kritiků a pochybovačů ze všeho nejvíc připomíná velmi nezáživný seminář ze sociologických metod. Obě strany se tlučou po hlavě parametry a nastavením svých výzkumů, ale v pozadí bouřlivých hádek zaniká důležitý fakt, že většina z nich pracuje kvantitativními metodami, tedy především s dotazníky a rozsáhlými populačními vzorky.

To určitě není špatně a takovéto studie dodávají znesvářeným táborům ta nejpádnější „kladiva“, ale trochu tu schází kvalitativní výzkumy založené na rozhovorech a hlubším pochopení mladých lidí, které by je představily jako komplexní bytosti a neredukovaly jen na čísla, křivky a statistiky.

Tomuto typu studií se věnuje například výzkumnice nových médií danah boydová (používá malá písmena, nejde o překlep), která své poznatky shrnula mimo jiné v knize Je to složitější (plná verze je v angličtině dostupná na jejím webu). Na základě dlouholetého sběru rozhovorů s americkými teenagery dokazuje, že sociální sítě nelze vnímat jako jednorozměrného strašáka a že je dospívající používají mnohem zajímavějšími a složitějšími způsoby, než jak by to mohlo působit při zběžném pohledu zvenčí.

Jsou pro ně zásadním prostorem k navazování kontaktů, seberealizaci, vzdělání a rozvoji. Nijak se to sice nevylučuje s rizikem šikany, sexuálního obtěžování, nerealistických standardů krásy a dalších negativních jevů, ale i tak jsou sociální sítě pro teenagery v mnoha ohledech pozitivní záležitostí a jejich život by bez nich byl chudší.

Dvojnásob to platí pro LGBTI+ lidi a další skupiny mladých, kterým právě digitální komunikace umožnila vyjít z izolace, najít si stejně smýšlející přátele a lépe navazovat vztahy, a pro které jsou proto sociální sítě naprosto zásadním přínosem.

Pokud se navíc s dospívajícími začneme skutečně bavit, vyjdou na povrch mnohé další obavy a problémy, které mají na jejich zhoršující se duševní zdraví zásadní vliv a se sociálními sítěmi a smartphony nijak zásadně nesouvisejí. Na děti a teenagery tvrdě dopadá ekonomická nejistota a chmurné vyhlídky v otázkách bydlení či práce. Obavy z budoucnosti prohlubuje i klimatický žal, k tomu se přidává stres způsobený nedostatkem volného času a rostoucím tlakem na výkon a budování kariéry.

Jak podotýká nejen zmiňovaný Jonathan Haidt, dětství a mládí se stále více odehrává v uzavřeném prostoru školy a domova pod neustálou kontrolou a nelze to zkratkovitě zdůvodňovat tím, že příležitosti ke skutečnému setkávání a aktivitám ničí právě digitální komunikace – tento proces probíhal už dávno před nástupem internetu, do značné míry ho prohloubily pandemické lockdowny, a především nelze zaměňovat technologiemi vyvolané společenské změny za technologie samotné.

Abychom se o těchto vlivech dozvěděli, je potřeba se teenagerů nejen ptát, ale také jim skutečně naslouchat. Jinak totiž můžeme dopadnout jako sloupkařka Washington Postu Leana Wenová, která nejprve sepsala komentář o souvislosti sociálních sítí a depresí dospívajících, a když ji následně oni dospívající odpověděli, že jejich psychiku více než sociální sítě ničí politická situace nebo covidové lockdowny, blahosklonně je ignorovala a šla si svůj původní názor nechat potvrdit od zmiňované profesorky Twengeové, která reportérům hrůzy sociálních sítí vždy ráda barvitě vylíčí.

Dobrým příkladem toho, jak naopak teenagery brát vážně, je třeba nedávná anketa v New York Times, kde děti ve věku 11–14 let velmi plasticky popisují své obavy, stresy a životní vyhlídky, ve kterých sice figurují také pozitivní i negativní vlivy sociálních sítí a nových technologií, ale nikoliv v zásadní míře.

Ne každý má čas a schopnosti na sestavování anket nebo sbírání rozhovorů, ale názory mladých je možné a potřebné reflektovat i zprostředkovaně. Vyniklo to třeba při nedávném grilování šéfa TikToku Shou Zi Chewa v americkém Kongresu, kdy bylo patrné, že většina tamních zákonodárců tuto aplikaci v životě neviděla a nepoužila, a proto jim jen těžko může dojít, že je to nejen jistě riziková a problematická sociální síť, ale také extrémně důležitý prostor pro seberealizaci, vzdělání a kulturní kvas stovek milionů (nejen) mladých lidí po celém světě, a mimo jiné i prostředek obživy pro miliony tvůrců obsahu všeho druhu.

Naslouchání teenagerům není důležité jen proto, abychom lépe pochopili jejich složitý a v mnohém rozporuplný vztah k sociálním sítím, ale následně i proto, abychom se vyhnuli morálním panikám, jaké právě i v současnosti probíhají.

Nadávání na úpadek mládeže je oblíbenou zábavou starších generací již od dob antického Řecka a v mnoha podobách se opakuje dodnes. Negativní vlivy sociálních sítí dnes již nikdo soudný nepopírá, právě naopak, ale panika z vlivu TikToku či Instagramu zároveň v mnohém připomíná doby, kdy se v zájmu mládeže táhlo proti jazzu, komiksům nebo MTV.

Hledání obětního beránka za problémy mladých je mimo jiné dobrý kšeft a v zákulisí současných debat stojí nejen upřímné vědecké spory, ale i nepopiratelné ekonomické vlivy. Není náhodou, že kritici sociálních sítí často citují zmiňovanou Twengeovou či Haidta, kteří jsou sice kvalifikovanými vědci, ale zároveň své poznatky zpeněžují v populárních non-fiction bestsellerech.

Na rozdíl od „běžných“ vědců, kterým je celkem jedno, zda nějaký rizikový dopad přesvědčivě prokážou, nebo vyvrátí (jde jim tak jako tak hlavně o kvalitní publikaci v prestižním odborném časopise), mají zájem, aby jejich práce vyvolala co největší ohlas a debatu, a výsledky výzkumu proto často dovádějí až do přehnaných interpretací, které ovšem již těžko mohou podložit. Twengeová tak na roztáčení panik okolo úpadku mladých naskočila již dávno před nástupem sociálních sítí a smartphonů a své lákavé vyprávění jen dál aktualizuje podle stavu technologického vývoje.

Dvojakou roli hrají i obchodní zájmy samotných sociálních sítí, které se jednak snaží eliminovat konkurenci (asi není potřeba rozebírat, jak by potenciální zákaz TikToku prospěl Googlu či Meta), a zároveň se ocitají pod tlakem na přísnější regulace.

Při pohledu na skutečné starosti mladých a reálné negativní dopady sociálních sítí je zjevné, že by k řešení přispěla především lepší moderace obsahu, ochrana před nenávistnými projevy, šikanou a sexuálním obtěžováním a naprosto zásadně pak preciznější práce s algoritmy zaměřená na snížení virality škodlivého obsahu a odbourávání závislostních prvků.

To je ale složité, nákladné a v mnohém odporující obchodnímu modelu velkých platforem, a proto často přistávají na stole mnohem hrubější a méně účinná, zato jednodušší řešení – třeba nejrůznější zákazy, omezení a věkové limity pro uživatele, které může považovat za účinné jen někdo, kdo se nikdy v patnácti neprolamoval k nejrůznějším „zakázaným“ věcem.

Sloupkařka Guardianu Emma Beddingtonová k tomu trefně podotýká, že dospívání je obecně velmi těžké období a „roky nanic“ to byly odjakživa bez ohledu na internet, smartphony a sociální sítě. Nikdo nerozporuje, že bychom měli teenagery chránit před zásadními riziky, ale na druhou stranu platí, že právě v této životní etapě je pro každého mimořádně důležitý prostor k nezávislému rozvoji a kontrola nad vlastním osudem mimo mantinely školy a rodiny.

Takovýmto prostorem, byť v mnohém toxickým a rizikovým, jsou i sociální sítě a těžko něco vyřešíme tím, že tento prostor mladým uživatelům hrubě okrájíme, nebo rovnou sebereme. Zhoršující se duševní zdraví mladých je sice zjevný a prokázaný problém, ale pokud ho chceme účinně řešit, musíme o něm především otevřeně a bez předsudků hovořit s těmi, kteří jím nejvíce trpí a kteří také nejlépe vědí, co za něj může a jak by potřebovali pomoci.

Pokud jen poukážeme na možné souvislosti mezi dvěma křivkami v grafu a vše svalíme na neurčitého strašáka sociálních sítí, nikam se nepohneme.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do svého e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.