Pod čarou: Nebojme se small talku. Prázdné tlachání je tmel společnosti

Nemine den, aby někdo na sítích nesbíral stovky lajků na příspěvek o tom, jak strašně nesnáší prázdné debaty o počasí nebo kancelářských drbech, a jak moc touží po smysluplné hluboké konverzaci, která by vynechala slovní salát a rovnou odhalila náš zajímavý vnitřní svět. Ještě víc se pak tenhle názor násobí v debatách o seznamování, kde jsou nudné konverzační obraty jasnou červenou vlajkou.

Určitě existují lidé se specifickým psychickým nastavením, pro které jsou drobné konverzační situace nesnesitelnou řeholí a měli bychom jejich komunikačním potřebám vycházet vstříc. Rozhodně jich ale není tolik, jak by se z frekvence nadávek na small talk na sociálních sítích mohlo zdát, a problém tak nespočívá v tom, že by se mezi námi magicky rozmnožili zakřiknutí introverti.

Small talk nesnášíme spíš proto, že si to zkrátka kvůli technologickým změnám můžeme dovolit, a jde také o příslovečné kyselé hrozny – děláme si z něj legraci, protože ho vůbec neumíme ovládat a bojíme se začít.

Hovory o počasí v trafice, hodnocení rohlíků v samoobsluze, debaty o výlukách v MHD s kolegy v práci a další typy každodenního small talku mohou působit jako bezvýznamná banalita, která je zkrátka běžnou součástí našich životů. Ve skutečnosti jde ale o zásadní typ komunikace, který je stejně důležitý jako hloubavé debaty o smyslu života. Povrchní tlachání je proto už přes sto let předmětem výzkumů, které původně začaly na dost nepravděpodobném místě.

Když antropolog Bronisław Malinowski na začátku 20. let minulého století zkoumal život domorodých kmenů na Nové Guineji, zjistil, že i přes znalost místního jazyka občas tak docela nerozumí, o čem a proč se mezi sebou tamní muži vlastně baví. Jejich dlouhé banální rozhovory totiž nesměřovaly k nějakému konkrétnímu sdělení, ale především navazovaly a utužovaly vzájemné vazby a dodávaly záruku bezpečí – když narazíte na procházce v džungli na cizího lovce, jistě se budete cítit lépe, když s vámi prohodí pár slov a nebude na vás jen záhadně civět.

Malinowski to popsal odborným termínem fatická komunikace a další desítky let výzkumů ukázaly, že je to zásadní funkce přítomná v téměř všech sektorech moderního života a společnosti. Plkáním o počasí a fotbale navazujeme první kontakt s neznámými lidmi, otevíráme možnost další komunikace a zároveň si o sobě sdělujeme i celou řadu dalších věcí, které ale nejsou vysloveny.

Nedávná studie britských vědců tvrdí, že jen čtyři minuty small talku stačí k tomu, abychom si udělali představu o hlavních osobnostních rysech našeho protějšku a následně s ním mnohem efektivněji vyjednali to, co je potřeba. Ještě důležitější jsou výzkumy, které ukázaly, že krátká konverzace v MHD či taxíku zlepšila náladu všech lidí ve zkoumané skupině včetně těch, kteří se sami označovali za introverty preferující samotu. A za pozornost stojí i fakt, že většinu lidí by potěšilo, kdyby s nimi někdo začal mluvit, ale všichni se bojí sami začít a proto mlčí.

Další předností small talku je skutečnost, že umožňuje navazovat kontakt mezi nesourodými skupinami lidí. Jednoduše řečeno, na zahájení hluboké komunikace potřebujete být na stejné vlně, kdežto potlach o dálničních uzavírkách se dá rozpříst celkem s kýmkoliv. Proto také milovníci podnětných konverzací preferují situace, kde už jsou určitá nepsaně nastavená pravidla a mezilidské vztahy (typicky když k hlubokému dialogu vyzveme kamarády na domácím večírku), ale v náhodném veřejném střetu se jen těžko někoho zničehonic zeptáme, aby nám povyprávěl o svých traumatických zážitcích z dětství.

Small talk je bez nadsázky tmelem společnosti, a nabízí se otázka, proč jde dnes o tak podceňovanou a obávanou záležitost. Kromě technologických vysvětlení (o těch více níže) je tu i docela pravděpodobná teorie, že za to mohly přežité stereotypy – povrchní, krátké a nesouvislé každodenní konverzace bývaly vnímány jako nepodstatná ženská záležitost, a až s velkým odstupem vědcům došlo, že ony zdánlivě banální ženské potlachy mají zásadní společenskou funkci a utužují mezilidské vztahy.

Ať už byl v minulosti small talk vnímán jakkoliv, šlo o nevyhnutelnou věc, bez které nebylo možné v běžném životě moc dobře fungovat. Když občas podlehnu oblíbené fantazii, jaké by to bylo, kdybych se strojem času přesunul do nějaké dřívější historické etapy, jako první mě nenapadnou obavy, zda bych nechytil mor nebo neuměl jezdit na koni, ale především fakt, že by mé konverzační dovednosti byly ve srovnání s předky zoufale nedostatečné – ústně se zkrátka řešilo všechno a všude, a jen těžko bychom rozlišili, kde končil small talk a začínalo něco hlubšího.

Základním důvodem, proč si dnes můžeme pohrdání small talkem vůbec dovolit, je digitálně zprostředkovaná komunikace. Městský člověk vykonávající kancelářskou práci z home office teoreticky nemusí vůbec přijít do přímého styku s jinými lidmi. Vše jde vyřešit dovážkami a online komunikací, a i v řadě dílčích situací si můžeme do velké míry vybrat, jestli chceme věci diskutovat přímo tváří v tvář nebo zprostředkovaně.

Potíž je ovšem v tom, že v přímé komunikaci většina lidí intuitivně chápe ony nonverbální významy spojené se small talkem, tedy to, jak se tváříme, v jakém kontextu se potkáváme a o co nám nejspíš jde, kdežto při digitálním zprostředkování může nastat nežádoucí chaos.

Začíná to už u telefonátů (jeden z důvodů, proč většina mladších lidí tak nesnáší kamkoliv volat), ještě horší jsou textové zprávy a úplně samostatnou kapitolou pak sociální sítě, kde se hranice mezi small talkem, hlubokou komunikací, sdělením a kontextem bortí už úplně.

Mohou tam platit dvě zdánlivě protichůdná tvrzení najednou. V první řadě se na sociálních sítích small talk nepozorovaně a nekontrolovaně mění v bezuzdné sdílení intimit, chcete-li „deep talk“. Platformy jsou totiž nastaveny tak, aby co nejvíc potlačovaly naši přirozenou autocenzuru a vybízely nás k nekontrolovanému chrlení sdělení, která bychom si nejspíš v běžných přímých debatách s cizinci nechali pro sebe.

Postřehy o počasí by na twitteru moc úspěchu nenadělaly, kdežto konfliktní či osobní věci ano, a uživatelé tak snadno mohou podlehnout dojmu, že small talk je už nepotřebná banalita a smysl mají jen ony hluboké konverzace. Skutečný význam našich příspěvků ale majitele platforem vůbec nezajímá a jde jen o to, abychom produkovali víc a víc obsahu.

To pak vede ke zmiňovanému opačnému náhledu, tedy že na sociálních sítích se z „deep talku“ stává small talk. Zdánlivě hluboké postřehy a vášnivé výpady fungují jen jako komunikační výplň, u které není podstatný holý význam slov, ale hlavně jejich kontext a skryté významy – úplně stejně jako při onom poměřování lovců v guinejské džungli. Při hádkách na twitteru tak není důležitá logika argumentu, ale hlavně to, jak svými tweety dokážu mobilizovat své příznivce proti fanouškům protivníka, jindy si zase s kamarády sdílíme obsahy jen z nudy či vzájemné solidarity, a podobných příkladů by šlo najít bezpočet.

Výsledkem je situace, kdy na sociálních sítích pojem small talk ztrácí význam a následně v něm začínáme selhávat i v přímé mezilidské komunikaci. Rostoucí nepochopení je patrné i při rychlém googlení, kdy kromě spousty hejtů na small talk najdeme nespočet návodů, jak se snadno a rychle stát v této oblasti přeborníkem. Soupisy témat, o kterých je vhodné začít konverzaci ve výtahu, ale působí jako návody pro roboty či mimozemšťany, a navíc míjejí jádro problému.

Zásadní vlastností small talku je totiž to, že nikam nesměřuje a nemá žádný cíl – jeho funkce se naplňuje už jen pouhým průběhem konverzace. Zkoušet v něm tedy „uspět“ a dotáhnout ho „k cíli“ dává asi stejný smysl, jako kdybychom se snažili cílevědomě zvítězit na procházce v parku nebo u poslechu hudby.

Zdánlivě závadná nesmyslnost, nudnost a plochost small talku je naopak jeho nejdůležitější vlastnost, protože na rozdíl od osobních či konfliktních témat umožňuje snadné navázání prvního kontaktu a udržování konverzace, při které se neverbálně odehrávají ty zásadní seznamovací a sbližovací procesy.

To je ostatně i důvod, proč bývá oblíbeným námětem small talku sport – poskytuje totiž dojem střetu a tím i zajímavé emoce, ale zároveň nejde o opravdové konfliktní téma. K tomu navíc generuje nekonečné množství informací, a o sestavách fotbalových týmů a počtech žlutých karet tak lze klábosit donekonečna.

Small talku se není třeba bát – je úplně jedno, o čem přesně ho vedeme, pokud se u toho držíme alespoň přibližných pravidel disciplíny. A zmiňované výzkumy ukazují, že když se do něj pustíme, budeme prokazatelně šťastnější, než kdybychom zůstali mlčet. Pokud si z něj děláme legraci a snažíme se odlišit hláškami o tom, jak small talk nesnášíme, škodíme tím jen sami sobě i svému okolí – zůstáváme více osamělí a do přediva mezilidských vztahů děláme větší a větší díry, které pak lze jen obtížně zacelit.

A pokud překonáme úvodní ostych a plytkému klábosení přijdeme na chuť, můžeme dojít i k další myšlence, kterou si většinou odmítáme připustit. Hlasitě proklamované touhy po hluboké konverzaci v sobě nesou i sebestředný náznak toho, že jsme takové debaty schopní a jiné lidi budou naše fascinující myšlenky jistě zajímat. V praxi se pak ale většinou ukáže, že naše vnitřní světy bývají až překvapivě banální a shodné, a souznění duší tak mnohem lépe dosáhneme při rozhovorech o aktuálních slevách v Lidlu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.