Článek
Poruchy příjmu potravy neohrožují jen ženy, stále častěji zasahují i muže. Do velké míry za to mohou měnící se ideály krásy a nerealistické vzory na sociálních sítích – při bližším zkoumání je ale mužská touha po postavě marvelovského superhrdiny o dost složitější. Dnešní Pod čarou proto zkouší pátrat po důvodech, proč se současní teenageři často chtějí stát obřími horami svalů.
Říct, že jsou dnešní hollywoodské standardy mužské krásy nerealistické, by byl hrubý eufemismus. Dobře to ukazuje třeba tohle srovnání vizáže Hugha Jackmana v roli superhrdiny Wolverina mezi lety 2000 a 2013. Zatímco na prvním snímku má tělo, které při troše snahy a s dobrým genetickým základem dokáže v posilovně vybudovat leckdo, na tom druhém vypadá jako přefouknutá karikatura. A není zdaleka jediný.
V zájmu svých rolí si nerealistické proporce vypracoval kdekdo, od Chrise Evanse coby Kapitána Ameriky až po Jasona Momou coby Aquamana, a mimo superhrdinský žánr to není o moc lepší – stačí se podívat na Daniela Craiga, který dodal kupy svalů i postavě Jamese Bonda, jehož předchozí představitelé si na přerýsované fyzičce zase tolik nezakládali.
Mužská těla v médiích i ve figurkách v hračkářstvích bují a rostou už desítky let, a když i herci s neomezeným časem na diety a trénink narazí na hranice fyzických i psychických možností, přicházejí na řadu jiné metody. Výše jmenovaní akční hrdinové tak těsně před natáčením svá těla ještě co nejvíce dehydrují, následně se ke slovu dostávají triky s make-upem a osvětlením, a za tím vším stojí temné tajemství v podobě široce rozšířeného užívání anabolických steroidů, a to i mezi hollywoodskými špičkami.
Nic z toho ovšem ve filmových titulcích napsáno není, a když se tyto ideály krásy valí ze všech stran na vyzáblé puberťáky, je jasné, že je zaděláno na problém.
Neviditelná epidemie
Poruchy příjmu potravy a související psychické potíže zasahují zejména mladé muže v takové míře, že se dá hovořit o epidemii. Nedávná americká studie uvádí, že více než 22 % tamních mužů ve věku 18–24 let trpí frustrací ze zdánlivého nedostatku svalů, data z Británie také ukazují rapidní nárůst těchto problémů, a podle výpovědí lékařů a terapeutů bude situace v Česku nejspíš velmi podobná. Čerstvá data ÚZIS sice u poruch příjmu potravy stále uvádějí výraznou převahu žen, nicméně tu zjevně dochází ke zkreslení způsobenému jednak neochotou mužů k vyhledání odborné pomoci, ale také jinými parametry jejich potíží.
I u mužů se podobně jako u žen vyskytuje anorexie či bulimie vedená snahou o zhubnutí, například třeba u vrcholových sportovců provozujících sporty, u kterých je štíhlost vnímána jako výhoda. Výše popsaná vlna problémů je ale hnána především chorobnou snahou o zvětšení svalů nazývanou bigorexie či svalová dysmorfie. Ta je zákeřná i proto, že u přehnaně vychrtlých dívek či chlapců už si lidé naštěstí zvykli zbystřit, kdežto muž trávící přehnaně hodně času v posilovně jen u málokoho vyvolá znepokojení – spíš ho kamarádi pochvalně poplácají po zádech.
Ve výsledku jde ovšem o velmi podobné procesy, které dobře ilustruje třeba tato reportáž Guardianu. Čím víc její protagonista, 35letý voják Miles, nabírá svaly v posilovně, tím víc se snaží, a chvála ostatních mužů je pro něj jen motivem k dalšímu zlepšování sebedůvěry cvičením a přejídáním. Vše samozřejmě končí nejen u destrukce psychiky a partnerských vztahů, ale také fyzického zdraví, kterému zasazují poslední ránu nelegální posilující látky.
Osvěta je bohužel v této oblasti zejména v Česku stále mizerná – vyhledávací dotaz „poruchy příjmu potravy u mužů“ odhalí jen hrstku článků na specializovaných webech a až loni otevřel jako jeden z prvních tuto problematiku podcast Hrana, ve kterém dokumentarista Lukáš Houdek zpovídá známé české herce nebo zpěváky ohledně jejich problémů s body image.
Občas se sice zdá, že v populární kultuře dochází k jisté změně – příkladem může být třeba všude obsazovaný éterický Timothée Chalamet. Nicméně v mainstreamu stále dominuje typ vizáže, který časopis Esquire před lety označil roztomilým výrazem spornosexuál. Pěstěný muž s nepřirozeně vyrýsovanými svaly a „komiksovými“ proporcemi, který postrádá jakýkoliv tělesný tuk. Zatímco u žen lze naštěstí stále častěji slýchat debaty o tělesné pozitivitě a osvětu o toxickém vlivu sociálních sítí, u mužů jde stále spíše jen o výjimky.
Když ale propátráme západní popkulturní kánon pár dekád dozadu, zjistíme, že nešlo o nijak samozřejmý a neodvratný proces. Ještě v 60. a 70. letech působili filmoví hrdinové zcela normálně, na vrcholu slávy byli vyzáblí idolové typu Micka Jaggera či Davida Bowieho (vliv drog nechme stranou), a ještě starší hvězdy by už dnes působily jako vyložené parodie – stačí si třeba vygooglovat, jak vypadal bez trika Humphrey Bogart.
Každý sám za sebe
Kde se tedy otevřela cesta k nekonečnému zvedání činek? Často se v této souvislosti zmiňuje nástup amerického prezidenta Reagana na počátku 80. let, jehož politický důraz na konkurenci a dravý individualismus se odrazil i v proměně filmových hrdinů. Do módy přišli osvalení borci typu Stallonea či Schwarzeneggera, kteří zachraňovali svět sólo jen s pomocí svých pěstí, různé fitness aktivity se staly mainstreamovým koníčkem a utrpení v posilovně perfektně doplňovalo snahu o zlepšení a úspěch v tvrdém kapitalismu. Tyto pochybné ideály nás neopustily dodnes, právě naopak, a čím větší nároky společnost na jednotlivce klade, tím větší je i tlak na sebezlepšení.
U mužů je tou nejjistější a nejpřímější cestou právě posilování, protože vlastní svaly jsou věcí, nad kterou mají stále plnou kontrolu. Stačí se podívat na životní realitu současných mladých lidí – nejistotu vyvolává krize bydlení, klimaticky hrozivá budoucnost i prekarizovaná práce v takzvané gig economy, ale stále přitom žijí ideály klasické maskulinity oslavující silné a samostatné muže.
Zásadní společenské problémy může osamělý mladý muž těžko změnit, ale pořád může alespoň zlepšit vlastní tělo. Individualistická ideologie hlásá, že vám nikdo nepomůže a každý si musí ke štěstí pomoci sám, a když se ony sliby amerického snu odmítají splnit, tím víc to nutí ke zvedání činek – chyba musí být přece ve vás a v tom, že na sobě málo pracujete.
Dalším zdrojem tlaku je kromě ekonomických podmínek i proměna role muže v západní společnosti. Spolu s tím, jak se většina zaměstnání i společenských rolí otevřela ženám, přestává být mužskost definována některou ze specificky mužských prací či funkcí, a jedním z jejích mála posledních projevů tak zůstává vzhled.
Herci a další mužské idoly dřív byli především předmětem aspirací (chci být úspěšný a bohatý jako on), ale spolu s rostoucí ženskou emancipací a rozkladem patriarchátu se navíc stávají i předmětem otevřené ženské touhy. Lakonicky řečeno, ženy si sice mohou svobodně vybírat partnery podle fyzické přitažlivosti už velmi dlouho, ale otevřená sexualizace mužů ženským pohledem je relativně nová záležitost, kterou také posílila logika sociálních sítí a seznamovacích aplikací.
Typickým příkladem je tu třeba zmíněný Bond. Roger Moore či Pierce Brosnan se považovali za atraktivní jaksi automaticky a na rozdíl od Daniela Craiga nejspíš necítili žádnou potřebu trávit před natáčením měsíce v posilovně (nutno podotknout, že nabírání svalů bylo u Craiga mimo jiné reakcí na tlak britského bulváru, který jeho obsazení do prestižní role zprvu nemohl skousnout, a umlčet ho tak měla právě hercova nabušená fyzička).
Těla akčních hrdinů jsou ovšem pořád určena hlavně k přežití v nelítostném světě, nikoliv svádění. Paradoxním efektem bujících svalů je tak situace, kdy jsou v současném filmovém mainstreamu všichni nesmírně krásní, ale nikdo není nadržený, jak konstatuje tato zábavná esej. I sexualita se totiž stává jakousi nadbytečnou ztrátou času odvádějící pozornost od cvičení, a jen máloco zabíjí libido tak efektivně jako hladovění střídané s vyčerpáním.
Svaly potíže s identitou nevyřeší
Zničená těla, vztahy i psychika mladých mužů jsou samy o sobě dost závažnými důsledky neustávajícího tlaku na tělesnou dokonalost, ale bohužel jsou tu i ještě horší dopady. Na konci loňského roku došlo v americkém Denveru k pětinásobné vraždě, kterou spáchal ultrapravicový aktivista Lyndon McLeod. Není překvapivé, že se pohyboval v prostředí radikální pravice a misogynních spolků usilujících o obnovení tradičního postavení mužů – u masových střelců to bývá pravidlem. Zajímavější ovšem je, že patřil k neonacistické síti, jejímž hlavním způsobem výdělku je prodej potravinových doplňků, testosteronových injekcí a fitness kurzů, které mají být zásadním prostředkem k budování rasově čisté společnosti.
Samotné budování svalů dlouhodobě uspokojí jen málokoho, řada zejména mladých mužů proto časem začne hledat nějaký ideologický přesah a smysluplnou mužskou identitu, a tam, kde chybí pozitivní vzory, se otevírá volné loviště pro extremisty. Bylo by samozřejmě absurdní varovat, ať nepouštíte svého syna na marvelovky ani do posilovny, protože se tam z něj jistě stane terorista. Je ale nutné mít na paměti, že potíže s nerealistickými vzory mužské tělesné krásy jsou jen malou částí širokého spektra problémů současné mužské identity, a neexistují tak ve vzduchoprázdnu.
Nelze také házet do jednoho pytle všechny formy posilování a jiných fitness aktivit. Ty jsou samozřejmě mimořádně přínosné pro fyzické i duševní zdraví, jen nesmí být zaměřeny na samoúčelné budování svalů. Ať už to jsou vzpěrači, běžci, horolezci nebo mistři bojových umění, jen málokterá těla podávající ty nejlepší výkony vypadají jako akční superhrdinové.
Proti nebezpečné epidemii svalové dysforie by tak sice jistě pomohla změna standardů krásy na filmových plátnech, ale vedle ní je potřeba i otevřená a pozitivně laděná diskuse o potížích s mužskou identitou – tedy taková, jaká už naštěstí dlouhou dobu probíhá mezi ženami. Bez ní si totiž bude stále více dospívajících kluků potají balit do krabiček přesně odvážené dávky kuřat a brokolice, aniž by jim došlo, proč to vlastně ve skutečnosti dělají.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
