Článek
Tradičním symbolem Vánoc jsou kromě kapra a stromečku i všudypřítomné stížnosti na stres, zbytečný konzum, obžerství a zapomínání na duchovní hodnoty. Vánoce ale byly vždy tak trochu bezuzdným mejdanem. Dnešní Pod čarou tedy bude odpustkem pro všechny, kdo si potrpí na utrácení za dárky a přejídání bramborovým salátem.
Nepopírám, že konzumní životní styl naší společnosti je neudržitelný a měli bychom s ním v zájmu planety rychle skoncovat. A rozhodně je pravda, že se zbytečně fixujeme na materiální hodnoty a chybí nám čas k zamyšlení. Potíž je ovšem v tom, že na řešení těchto věcí celý rok kašleme a pak si je nesmyslně naplánujeme na období vánočních svátků. Stížnosti na zbytečné utrácení a konzum tak vypovídají spíše o našem vlastním pokrytectví, a nikoliv o skutečné podstatě Vánoc.
Představte si svátky bez stresu a shonu, při kterých rodina vyrábí slaměné ozdoby, střídmě uzobává pouhé dva druhy cukroví, obdaruje se symbolickými drobnostmi a nakonec místo koukání na televizi společně zpívá koledy, pozoruje hvězdnou oblohu a rozjímá o narození Spasitele. Nejenže je tahle představa pro většinu z nás mimo realitu, ale mnohé by také takto prožité Vánoce spíš frustrovaly. Nerespektuje totiž skutečnou historii tohoto svátku ani obecné principy toho, jak a proč lidé vůbec libovolné svátky prožívají a jaký smysl pro ně hraje vzájemné obdarovávání.
Mejdan farářům navzdory
Pojďme se ponořit do často dost pokroucené historie Vánoc. Asi nejčastějším omylem je představa, že Vánoce někdy bývaly primárně duchovním svátkem zaměřeným na modlitby a rozjímání. Je to sice bezesporu svátek křesťanský, jenže představy církve byly odjakživa trochu odlišné od tužeb jejích oveček.
Vánoce navíc spadají do období zimních posvícení a karnevalů, kdy měl přehnaný konzum střídaný periodami půstu i praktický smysl (dojídání méně trvanlivých věcí, porážky nadbytečných zvířat a podobně), a jejich náboženský základ tak nikdy neumenšoval světskou stránku oslav.
Stačí nahlédnout do traktátu středověkého teologa Jana z Holešova, který na konci 14. století popsal podobu tehdejšího Štědrého dne i problémy s ním spjaté. Věřící sice nabádá k mravnosti, ale zároveň bez příkras popisuje, jak spousta lidí přelstí štědrovečerní půst tím, že se přežere a opije už den předem, jiní se věnují hazardu nebo pochybným pověrám a nechybí ani napomenutí, aby lidé nesmilnili na slámě rozhazované v místnostech na památku narození ve chlévě. I středověcí sedláci měli zjevně jiné priority než modlitby, a současné předvánoční fronty v nákupních centrech by tak rozčileného mnicha nejspíš už moc nevyvedly z míry.
S Vánocemi je spojený i mýtus o tom, že šlo původně o pohanské svátky slunovratu, na které byla křesťanská novota jaksi uměle naroubována. Většina našich představ o tzv. pohanství jsou ovšem spíše smyšlenky obrozenců, a pokud už mají Vánoce souvislost s nějakým pohanským svátkem, jsou to hlavně římské Saturnálie, které se slunovratem nijak nesouvisely. Důležitější je, že šlo o rozpustilé a divoké oslavy, které dávaly chudým lidem v těžkém zimním období potřebné rozptýlení.
Pojil se s nimi také zvyk typický i pro jiné tradiční svátky – převracení společenských rolí, záměny bohatých a chudých, korunovace různých karnevalových králů… Takzvaná sociální inverze rozhodně nezmizela s pádem Říma a podobné typy oslav se připomínají třeba i v Americe na začátku 19. století.
Ať už bychom zabrousili do kterékoliv historické etapy, vždy bychom narazili na svátek, který byl hlavně příležitostí k mimořádným oslavám, obdarovávání a dočasné změně životního stylu, kdy se i chudí v rámci možností snažili přiblížit těm nahoře. Není ostatně náhodou, že vánoční výzdoba bývá třpytivá a kýčovitá a že se na stolech objevují věci, které nepatří ke každodenní stravě. A přežírání bramborovým salátem u televize je tedy onomu svátečnímu duchu Vánoc o dost blíž než jakési dobrovolné puritánství.
Ten největší a nejlepší dárek
Jestli mě o Vánocích něco vytáčí ještě víc než rychlokvašení kazatelé skromnosti a kontemplace, jsou to lidé, kteří komplikují situaci tím, že nechtějí dárky dostávat. Pokud se na tom vzájemně a konsenzuálně dohodne pár členů rodiny nebo kamarádů, není na tom nic špatného, naopak. Když se to ovšem začne dotýkat i širšího okruhu lidí okolo, často dochází k trapným momentům.
Z části jde o nevinnou falešnou skromnost, tedy typy lidí, kteří sice říkají, že „jim stačí nějaká maličkost“, ovšem všichni dobře vědí, že by je urazilo, kdyby jim snad někdo dal jen tu pouhou maličkost. Pak jsou tu ovšem i takoví, kteří to myslí zcela vážně, své přesvědčení neváhají šířit dál a nešťastné tetičce natěšené na nový mixér bez okolků pod stromeček dají v rámci protikonzumního tažení darovací certifikát na podporu konžských goril.
Je sice pravda, že dárky jsou především symbolem, ovšem jejich hmotná podstata a cena je jejich nedílnou součástí. Smysl a logiku daru ve své slavné Eseji o daru již ve 20. letech 20. století skvěle popsal francouzský sociolog Marcel Mauss. Ten analýzou zvyků domorodých společností na, pacifickém Severozápadě dospěl k poznání, že dar především vytváří mezi oběma stranami závazek a tím i silné společenské pouto. Dary mezi kmeny neustále kolovaly, a vytvářely tak spletitý systém závazků a protislužeb, který utužoval vzájemné vztahy a sociální smír. Nekonečné hromadění majetku by pro tehdejší náčelníky nedávalo žádný smysl, protože moc a postavení upevňovalo právě štědré obdarovávání. Rozhodně tak nešlo o nějaký naivní altruismus, ale docela promyšlenou taktiku.
Je důležité, že ony dary měly jasně vymezenou hodnotu, a samozřejmě tak nebylo možné někoho odbýt menším protidarem (pokud to ovšem nebyl záměr – antropolog David Graeber ve svém bestselleru Dluh popisuje taktiku, kdy lze v tomto typu tradičních ekonomických vztahů vrátit dar či dluh v menší hodnotě, a udržet si tak záminku k dalšímu kontaktu, nebo naopak vrátit více a zavázat si tak protistranu). Dárky také souvisely s velkými oslavami, na kterých se předávaly.
Mauss ve své eseji řeší i fenomén indiánských setkání nazývaných potlatche, na kterých se kmenoví náčelníci předháněli v tom, kdo dokáže své hosty obdarovat většími a lepšími dárky a pro dosažení ještě většího fanfarónství často hromady cenných věcí spalovali. Z hlediska racionální ekonomické logiky to nedávalo žádný smysl, mnohé kmeny tyto večírky přivedly k úpadku a na mizinu, a bílí misionáři na konci 19. století potlatche zakázali s tím, že jde o plýtvání odporující civilizované spořivosti – co na tom, že ve skutečnosti šlo o fungující společenské uspořádání.
Tato bizarní protestantská morálka se ve spoustě situací projevuje dodnes. Třeba v často citovaném článku amerického ekonoma Joela Waldfogela, který se v roce 1993 pokoušel vyčíslit „skutečnou“ hodnotu vánočních darů a varoval, že plýtvání penězi na dárky poškozuje ekonomiku. Misionářům ani racionálním ekonomům ovšem nedošla hlubší pravda o životě, které celkem dobře rozuměli indiánští náčelníci i Svěrák s Uhlířem – totiž, že škrt spořící doma do kasičky a ignorující oslavy nespíš nebude mít moc kamarádů ani příliš veselý život (a nutno dodat, že Waldfogelovy teorie vyvrátily i novější ekonomické výzkumy).
Kázat vodu a pít víno
Mezi vánočními stížnostmi často slýcháme historky stylu „když jsem byl dítě, tohle jsme doma rozhodně neměli a babička by tamto nikdy nekoupila“. Tohle nostalgické vzpomínání ovšem ignoruje kontext doby. Méně majetní nebo rovnou chudí lidé si samozřejmě nemohli dovolit hodovat a oslavovat pravidelně a i na vánoční svátky měli omezený rozpočet, nicméně i v jeho rámci se snažili dosáhnout co možná největšího luxusu – i středověký mnich Holešovský tak popisuje, že i ti nejchudší alespoň víc rozsvítili ve světnici, a kdyby ony babičky mohly vnoučatům nakoupit ty nejdražší panenky Barbie, jistě by to byly rády udělaly.
Pokud proti vánočnímu konzumu vystupují lidé, kteří si na skromnost potrpí i po zbytek roku, má to alespoň nějakou morální integritu. Ve svém okolí ale často vídám případy, kdy udržitelné a šetrné Vánoce propagují bobos z bohatších společenských vrstev, jejichž životní styl i přes občasné nákupy bio mrkve planetu poškozuje nejvíce. Pokud dvakrát ročně letíte na dovolenou k moři, těžko to vyvážíte darováním certifikátu na záchranu deštného pralesa. A je k smíchu, když lidé v trvale udržitelném kabátu v ceně průměrného měsíčního platu kážou těm méně majetným, aby nestáli v supermarketu frontu na Lego pro děti a místo toho lepili lodičky z ořechových skořápek.
Teprve v situaci, kdy na příslovečné mísy brsalátu a lahve sektu normálně nemáte, dává smysl, proč si jich na Vánoce nakoupíte plnou lednici. Okázalé projevy konzumu a luxusu považují za vulgární především lidé, kteří mají dost majetku a vzdělání na sofistikovanější formy spotřeby (proto je také tak absurdní trend minimalismu) a „drobný symbolický dárek“ ocení hlavně člověk, který si může pořídit prakticky kdykoliv cokoliv.
I sociolog Mauss ve své studii popisuje, že ty pravé (tedy sváteční) dary jsou právě ty nákladné a „zbytečné“ – odpovídají logice mimořádného svátku, excesu a překvapení. Darující ukazuje, že si bez ohledu na svůj skutečný majetek může dovolit rozmařile darovat nepotřebný nesmysl. Proto také k Vánocům patří i tradiční ušklíbání se nad praktickými dárky typu ponožek či pyžama, které bychom si v ideální situaci jaksi měli dávat v běžné dny, kdy je to prostě potřeba. Samozřejmě pomíjím situaci, kdy těžká materiální nouze vede k tomu, že člověk dostane tu potřebnou věc alespoň na Vánoce.
Nechme tedy zrovna na Vánoce stížnosti na konzum a zbytečné mrhání stranou. Právě v nich totiž spočívá kouzlo svátků vytržených z každodenní rutiny. Na skromnost, zodpovědnost a střídmost je dost času jindy. Farářům z logiky věci nezbývá než místo mejdanu doporučovat rozjímání, ale všichni tak nějak tušíme, že tenhle svátek byl vždy spíš o podroušeném koukání na Popelku.
Blíží se dny, ke kterým patří hromady jídla a lesklých krásných zbytečností, tak si je v rámci svých možností bez výčitek pořiďte, podělte se o ně také s druhými a nedělejte si z toho těžkou hlavu. Zrovna v současné nelehké době totiž právě takové vytržení z reality potřebujeme jako sůl.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
