Pod čarou: Milujeme předpovědi počasí. A nevidíme, že kolem nás hoří

Než jsem začal ráno psát tenhle newsletter, zkontroloval jsem v jedné aplikaci aktuální počasí a teplotu, pak v druhé předpověď na další dny, pro jistotu se ještě podíval na teploměr za oknem, a nakonec na webu na předpověď týdenní. Do večera tohle kolečko prodělám nejspíš ještě několikrát, a ve své obsesi počasím zdaleka nejsem sám.

Data ukazují, že trh s mobilními aplikacemi na předpověď počasí se každoročně zvětšuje téměř o 10 procent. Ve svých telefonech je otevíráme stále častěji, o spolehlivosti a zvláštnostech každé nové aplikace se vedou bouřlivé debaty a téměř každý má vyhraněný názor na to, jestli tu nejlepší předpověď dává ČHMÚ, „Norové“, aplikace Windy nebo ještě nějaká jiná, třeba i obskurní platforma.

Zatímco dříve byl potlach o větru a dešti synonymem pro tu nejnudnější formu small talku, dnes se počasí dostává do středu pozornosti, či jak to nedávno hezky opsala novinářka Wall Street Journal Kris Frieswicková, z matky přírody se stali noví Kardashianovi.

Příčiny tohoto trendu lze odhadnout celkem jednoduše – příslovečným slonem v místnosti je samozřejmě klimatická krize a svým dílem přispívá i technologický rozvoj. Předpovídání počasí ale hraje v našich životech mnohem složitější roli, než by se mohlo zdát, a zdaleka nespočívá jen v prostém získání informace díky pohledu na teploměr či displej telefonu.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Pro upřesnění je potřeba dodat, že meteorologické aplikace byly oblíbené už od nástupu smartphonů a předpověď počasí byla jednou z prvních věcí, ke které začali lidé chytré telefony před více než deseti lety masivně používat. A už tehdy bylo také zjevné, v čem spočívá jejich hlavní půvab – dodávají nám pocit jistoty a kontroly nad budoucností, kterou sice nemůžeme změnit, ale alespoň víme, co nás čeká.

Proto jejich obliba dále stoupala v období pandemických lockdownů, kdy lidé akutně potřebovali léčit nudu, úzkost a nejistotu, a řada z nás také začala kvůli přechodu na home office mnohem více koukat na nebe, které jinak bývá v klimatizovaných kancelářských budovách jen nepodstatnou kulisou za okny.

Jsou tu ale i další faktory. Aplikace se stávají užitečnější díky tomu, jak se postupně zlepšuje přesnost meteorologických předpovědí, a k pocitu kontroly nad světem zásadně přispívá i jejich design.

Když můžeme v reálném čase sledovat pohyby větru a bouřek po celém světě takřka na úrovni každé ulice, snadno se stávají amatérští meteorologové i z lidí, které by jinak třeba televizní předpověď počasí moc nezaujala, a prostor k rozletu tu navíc stále zůstává i pro staromilce – řada státních meteorologických institucí (od českého ČHMÚ po americký National Weather Service) má naopak designově velmi nevlídné „retro“ weby, při jejichž louskání se člověk může snadno cítit jako ošlehaný meteorologický nerd.

Rostoucí počet stažení a otevírání aplikací ale podporuje i jejich svébytná pozice v širším ekosystému digitálních platforem. Stále více lidí si uvědomuje rizika a závislostní charakter sociálních sítí, a jako protilék a svérázná forma digitálního detoxu se nabízejí právě aplikace o počasí.

Když už musíme desetkrát za hodinu kontrolovat telefon, je lepší koukat na vývoj teplot než na Twitter, informace o počasí dodávají stejné kapky dopaminu a fungují tak obdobně jako nikotinová náplast.

Zdánlivě jednoduchý proces – zkontroluji, jestli nebude pršet, uklidním se a jdu dál – se začíná zásadně komplikovat, když do hry vstoupí klimatická krize a s ní spojené úzkosti a společenské konflikty.

Zájem o předpovědi počasí samozřejmě roste spolu s tím, jak stále více lidí v době extrémních klimatických výkyvů potřebuje vědět, zda nepřijde krupobití nebo extrémní sucho, jenže při přenosu informací od meteorologů ke koncovému uživateli se děje celá řada různých nenápadných procesů, které předpovědi počasí dodávají další významy.

Začíná to už u rozšířených stereotypů a nepochopení toho, jak vlastně moderní předpověď počasí vzniká. Lidé tradičně předpovídali počasí na základě přímého pozorování – proto také dodnes rádi omíláme staré zemědělské pranostiky i skautské poučky o tom, že ranní rosa věští slunný den, a romantizujeme si životy námořníků a dalších profesí, u kterých byla schopnost předpovídat počasí otázkou života a smrti (proto je také v Británii dodnes kultovním rozhlasovým pořadem BBC Shipping Forecast, který poslouchají i lidé, již v oceánu nikdy nesmočili palec).

Profesionální meteorologie je ovšem z velké části založená na mimořádně složité matematice a ta nejdůležitější práce se tak neodehrává kdesi v poryvech deště u majáků a útesů, ale před monitorem v kanceláři. Velmi zajímavým čtením je v tomto ohledu kniha The Weather Machine, ve které Andrew Blum popisuje zrod moderní meteorologie a mimo jiné i důvody, proč na tomto poli mají dodnes výrazné postavení zmiňovaní norští meteorologové.

Stejně jako u mnoha jiných složitých vědních oborů, i zde proto dochází k situaci, kdy je práce odborníků pro laika naprostá magie, ale zároveň si řada lidí myslí, že počasí (nebo školství, dějinám umění či sociologii) přece rozumí každý. Na jedné straně se kvůli tomu z meteorologů i televizních „rosniček“ stávají známé a respektované osobnosti, ale vede to i k nejrůznějším konfliktům, neporozumění a alternativním výkladům – typickým příkladem je bohužel stále oblíbená myšlenka „globální oteplování je nesmysl, protože u nás na Hané je letos větší zima než loni“.

Skutečnou roli meteorologů a předpovědi počasí ve svých studiích zevrubně popisuje např. antropolog Renzo Taddei, podle kterého nejde o prosté sdělování vědeckých poznatků, ale především výsostně politický akt.

Projevuje se to třeba už zdánlivou gramatickou banalitou, kdy ve spojení s předpovědí počasí často používáme slovo slibovat. Meteorologové slibují, že přestane pršet nebo že na Vánoce nasněží, úplně stejně, jako když politici slibují, že sníží daně či postaví víc dálnic – a když se tak náhodou nestane, automaticky jsou terčem kritiky, pomluv a nedůvěry, i když nad množstvím sněhu (na rozdíl od kilometrů dálnic) samozřejmě nemají žádnou moc. Proto je také nedílnou součástí televizních předpovědí počasí lehkost a trocha humoru, kterým se hlasatelé brání přílišné serióznosti a tím i zdánlivé odpovědnosti za počasí.

Důležitý je ale především fakt, že lidé „skutečné“ počasí vnímají pocitově a na základě vlastních zkušeností a pozorování („prší už druhý týden a dědeček říkával, že když takhle prší v srpnu, je na čase sklízet dýně…“), kdežto to zprostředkované „televizní“ (či v aplikaci) berou především jako výpověď o stavu světa a společnosti, kterou si různými způsoby dál vykládají podle toho, jestli potvrzuje nebo vyvrací jejich osobní zkušenost a pohled na věc.

Právě tento rozdíl mezi rozumem a citem, tedy „skutečným“ prožitkem počasí a jeho abstraktní medializovanou formou, může být v jádru mnoha současných dezinformačních narativů a sporů o klimatická opatření.

A proto je také potřeba rozporovat snadno se nabízející výklad, že velký zájem o meteorologické aplikace a předpověď počasí je bezvýhradně dobrou věcí, protože přece přitahuje pozornost k postupu klimatické krize. Taddei podotýká, že to může být přesně naopak a předpověď počasí může být hluboce konzervativním aktem, který nám naopak brání ve společenské mobilizaci a hledání nových řešení.

Jakákoliv spolehlivá předpověď budoucnosti je totiž paradoxně uklidňující, bez ohledu na to, jaké pohromy vyhlíží. Prvotním zdrojem strachu a úzkosti je pro nás především nejistota. Když aplikace ohlásí, že příští týden bude dva dny 37 stupňů, může to sice na jednu stranu působit hrozivě, ale zároveň nás to ujistí o tom, že nebude pět dní 40 stupňů, a navíc víme, na co se připravit, protože 37 stupňů už jsme přece někdy zažili.

Logika předpovědi je založena na tom, že zkušenosti z minulosti a současnosti promítáme do budoucnosti, a tím z ní děláme známý a nepřekvapivý terén, protože vedra i sníh přece dobře známe – a asi není potřeba dodávat, že v situaci, kdy odborníci v souvislosti s klimatickou krizí skloňují hlavně slova jako „chaos“, „bezprecedentní“ či „krok do neznáma“, to rozhodně nepřispívá k tomu, abychom začali něco dělat.

Neznamená to, že bychom si měli smazat aplikace, vyhodit telefony a začít zase jen v nejistotě zírat na nebe jako lovci mamutů. Abychom ale zabránili zplošťování a zútulňování nejisté klimatické budoucnosti, musíme překonat zmíněný rozpor emočního a logického vnímání a také začít předpověď počasí a počasí jako takové vnímat nejen jako soubor dat a informací o fyzikálních jevech, ale jako věc, která prosakuje všemi oblastmi života a společnosti, často v dost nečekaných souvislostech.

V médiích má klimatická agenda naštěstí stále větší prostor (speciální rubriku jsme nedávno rozjeli i na Seznam Zprávách), ale většinou se pokrytí omezuje jen na zpravodajství, datové analýzy a vědeckotechnickou publicistiku. Možnosti jsou přitom mnohem širší. Skvělým příkladem může být třeba nedávno ukončený projekt World Weather, v jehož rámci magazín London Review of Books ve spolupráci s organizací World Weather Network přinášel sérii esejí o proměnách a roli počasí v různých koutech světa.

Jejich autoři samozřejmě zčásti popisně líčili dopady klimatických extrémů a změn, ale zdaleka nešlo jen o obyčejné klimatické reportáže. Lze totiž psát i o tom, jaké pocity vyvolává klidná jasná zima v Řecku, proč je mlha nedílnou součástí půvabu peruánské Limy, jak se smutkem z odlesňování ve Finsku mohou pomoci příběhy o Mumíncích, nebo jak jde proměny přemýšlení o počasí vystopovat v obrazech starých holandských mistrů. Hlavní roli sice vždy hraje počasí, ale nikoliv ve formě grafů a křivek nebo čísel o počtu obětí, ale především jako zdroj pocitů, součást života a kulturní inspirace.

Jedním z vedlejších účinků vědeckých pokroků v meteorologii je i to, že přispívají k určitému odlidštění a ztrátě emotivního prožitku z počasí. Jeho lepší poznání nám sice přináší řadu zjevných benefitů a chrání nás před nečekanými pohromami, ale zároveň nám bere údiv a pokoru, které dřív meteorologické jevy vyvolávaly.

K tomuto obratu začalo docházet dávno před tím, než fungování počasí rozkryly matematické rovnice - už v dobách zmíněné holandské renesance, kdy Vermeer maloval nebývale realistickou oblohu nad Delftem, Descartes a další myslitelé explicitně posouvali mraky ze sféry Boha a tajemství na pole vědy, čímž ovšem možná s vaničkou vylili i dítě. V průběhu následujících staletí se ale ukázala i řada jiných cest, jak údiv z neznáma doplňovat a nikoliv vytlačovat vědeckým poznáním.

Pojem klimatické umění by mohl působit jako vysoce současný trend, ale ve skutečnosti jde o docela starou záležitost. Když Claude Monet na začátku 20. století maloval své atmosférické obrazy zamlženého britského parlamentu, nešlo o samoúčelnou uměleckou figuru, ale záměrnou reflexi tehdejší klimatické krize – všichni si uvědomovali, že Londýn se dusí smogem a jímavé západy slunce v šedém oparu nejsou v pořádku, a věrohodnost Monetových obrazů potvrzuje i srovnání s dobovými daty.

Zpracování meteorologických jevů se věnovala i řada dalších umělců (za pozornost stojí třeba i půvabné studie mraků od britského malíře Johna Constablea nebo různé skvělé popisy počasí v literatuře) a výsledkem takřka vždy bývala díla, která vedle prostého svědectví o dobovém počasí zprostředkovávala také související pocity a jejich dopady – ostatně i slavný Munchův Výkřik údajně zachycuje dramatická rudá večerní mračna, která po celé planetě vyvolal výbuch indonéské sopky Krakatoa.

Posedlost aplikacemi a předpovědí počasí nám sice dodává (do velké míry falešný) dojem kontroly nad budoucností a určitou sdílenou představu o realitě (všichni vidíme, že zítra bude pršet). Jenže grafy v aplikaci ani televizní relace nám samy o sobě nezajistí skutečné silné prožitky z proměn a nejistých pohybů mraků, slunce a větru, a už vůbec ne to, abychom tyto pocity i společně sdíleli.

V médiích i současné společenské debatě se stále dokola opakuje, jak jsou fakta a čísla důležitější než emoce. Dokud ale nezvedneme hlavy od displejů, nezadíváme se na oblohu a nezačneme přemýšlet a diskutovat o tom, co a proč v nás vyvolávají vlny veder, vyschlé řeky, bouřky nebo tak jako před rokem štiplavý zápach z hořících lesů v Českém Švýcarsku, budeme jen stále dokola hořekovat nad tím, proč lidé odmítají pochopit, co se na ně žene.

Pohotová a přesná meteorologická aplikace zdánlivě umožňuje rozhled do daleka, ale ve skutečnosti nám možná slouží jen k útěšnému strkání hlavy do písku.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.