Článek
Když mexický filmový kritik Carlos Aguilar loni tweetnul mem, ve kterém hrála hlavní roli plechová krabice od sušenek plná šicích potřeb, myslel si, že tohle využití starého obalu je specificky latinskoamerickou záležitostí. Virální úspěch ovšem ukázal, že knoflíky a nitě si do kulatých plechovek nejspíš ukládají lidé na celém světě, a podobně kultovní statut mají třeba i plastové vaničky od zmrzliny nebo sklenice od hořčice.
Kdy jste ale naposledy viděli instagramovou influencerku, která by v bytě kromě elegantních sukulentů a karimatky na jógu měla vystaveny i police plné zavařovaček se šroubky a igelitky nacpané dalšími igelitkami?
Lifestylové časopisy i dominantní estetika sociálních sítí se doslova štítí zachycovat krámy, které má většina lidí doma, a mnozí se pak užírají výčitkami, zda by neměli žít nějak víc nalehko, svobodně a minimalisticky. Opak je ale pravdou – věci nás v mnohém osvobozují a navíc s sebou nesou mnoho významů a asociací, díky kterým si k nim vytváříme blízký vztah a nechceme je opouštět.
Krámy, které zotročují
Trend minimalismu a odporu k hromadění věcí má v současnosti dvě hlavní příčiny, které lze jen těžko opomenout. Tou první je důraz na ekologii a udržitelnost, tou druhou proměny životního stylu a socioekonomického postavení mnoha lidí, které omezují schopnost věci vlastnit.
Odpor proti konzumu a vytváření zbytečného odpadu je samozřejmě žádoucí. O otřesných ekologických a sociálních dopadech rychlé módy už byly nejspíš napsány desetitisíce článků a podobně se to má i s elektronikou a dalšími ve velkém vyráběnými konzumními statky, které ničí planetu. Jistě tak nelze obhajovat bezuzdné nákupy levných čínských triček nebo každoroční obměnu smartphonu. Vedle těchto věcí ale existuje i řada jiných předmětů, jejichž koloběh tak rychlý a destruktivní není.
I když je mezi těmito kategoriemi těžké vymezit přesnou hranici, všichni intuitivně cítíme rozdíl mezi užitečnými věcmi a zbytečnými krámy. Každý sice máme tuto laťku položenou individuálně, ale vždy při jejím hledání narážíme na rafinovanou podstatu současné konzumní kultury, kterou redaktor Wired Paul Ford nedávno vtipně popsal ve své „sjednocené teorii nakupování věcí“.
Všímá si, že řada objektů je navržena tak, aby vybízela k dokupování dalších doplňků s příslibem ještě lepšího zážitku. Nový telefon se dožaduje nového obalu, nových sluchátek a předplatného Spotify, videoherní konzole chce víc her a nové auto zase luxusnější potahy na sedadla. Je to samozřejmě prohnaná lež, která nás jen dál zaplétá do konzumního ekosystému dané věci (výrobky firmy Apple jsou toho zářným příkladem) a ty slibované zážitky jsou většinou dost pochybné.
Jsou tu ale i věci, které bychom jen těžko mohli zařadit do kategorie návykových konzumních krámů nebo ekologických hrozeb. Když v šuplíku schraňujeme čtyři různá struhadla, dva válečky na nudle a krabici náhradních žárovek, korálové útesy to nejspíš nijak nepoškodí a ani nás to nevybízí k dalším nákupům. Evangelisté minimalismu tak musí vybalit jiné argumenty a většinou to zkouší s tvrzením, že tyhle věci přece zabírají místo a neladí se současným životním stylem.
Věci, které osvobozují
Pozadí této rétoriky nedávno analyzoval bloger Harold Lee, který se ve své glose dotýká také zmiňovaných socioekonomických proměn. Podotýká, že móda minimalismu a zbavování se věcí není ani tak chvályhodný progresivní trend, jako spíš snaha o racionalizaci životních voleb, do kterých je dnes řada lidí dotlačena proti své vůli.
Pokud si můžete stěží dovolit nájem v malém bytě a každých pár let se stěhujete, nic než minimalismus vám nezbývá, a když máte hluboko do kapsy, musíte si zkrátka většinu méně důležitých věcí půjčovat nebo se bez nich obejít. Jde ale o chování vynucené okolnostmi, a kdyby si lidé mohli vybrat, nejspíš by řady autentických milovníků minimalismu a skromného života dost prořídly.
Silnou roli tu hraje potřeba signalizovat společenské postavení. Když si díky rozvoji průmyslové výroby mohly najednou spoustu dříve nedostupných předmětů dovolit i chudší vrstvy společnosti, ti bohatší se museli odlišit jinak a móda exkluzivních zážitků byla na světě.
Není to ostatně poprvé, kdy vyšší společenské vrstvy provedly tenhle obrat – například evropská středověká kuchyně si libovala v exotických kořeních, dokud šlo o luxusní záležitost, ale když po nástupu kolonialismu koření zlevnilo, šlechta začala vychvalovat autentickou chuť surovin a nad buranskými kořeněnými jídly ohrnovat nos. A zapomenout nelze ani na Hrabalovo moudro o tom, že pouze bohatí rádi tvrdí, že luxusní vily jsou těžké břemeno a jen rodinná pohoda v rozpadlé chaloupce představuje to pravé štěstí.
Lee dodává, že „zbytečné“ věci a „hodnotné“ zážitky mezi sebou mají pevný vztah. Spousta zážitků je totiž paradoxně umožněna právě věcmi – dobře vybavená kuchyně nám umožňuje uvařit večeři pro přátele a dílna plná nářadí zase spoustu koníčků a domácích oprav. Věci nám tak dávají značnou míru svobody a nezávislosti, a v mnohém zkrátka šetří peníze.
Generace našich prarodičů dobře věděla, proč se hodí vlastnit hromady nejrůznějšího nářadí a potenciálně užitečných věcí, i když si je teoreticky můžeme kdykoliv podle potřeby půjčit nebo koupit. Tahle iluze se začala rozplývat už při pádu logistických řetězců vyvolaném pandemií, a vzhledem k současnému konfliktu na Ukrajině se zdá, že světu neustálé dostupnosti čehokoliv definitivně odzvonilo.
V podmínkách konzumního blahobytu se snadno klábosilo o tom, že je lepší mít jeden kvalitní kabát než pět laciných šmejdů, ale vzhledem ke globálním změnám se hodí dodat, že je lepší mít ty kvalitní kabáty dva (máte-li na ně), protože nikdy nevíte, kdy budou znovu dostupné.
Vzpomínky schované v krabici
Půvab věcí ovšem nespočívá jen v jejich zdánlivé užitečnosti. Kromě šroubováků, lyží nebo prodlužovaček totiž lidé hromadí i interiérové dekorace, nejrůznější vzpomínkové předměty a veteš, která moc praktického využití nemá. Na věci je ale nabalena řada vzpomínek, emocí a významů, kvůli kterým je pak rádi schraňujeme. Přehnaná citová vazba k věcem a neschopnost se jich zbavit je sice typickým symptomem hoardingu neboli chorobného sběračství, ale to neznamená, že by tyto sklony nebyly přirozené a že je v jisté míře nemá každý.
Dobrým příkladem jsou třeba ony v úvodu zmiňované plechovky od sušenek. Babičky do nich schovávaly nitě a knoflíky, protože to zkrátka bylo praktické, ale když v takové domácnosti vyrostete, vytvoříte si emocionální asociace i se zdánlivě bezvýznamným kusem obalu. Stejně se to má i s řadou dalších předmětů, které postupně nabývají na významu spolu s tím, jak je užíváme – nejdřív je to jen hrnek, potom užitečný hrnek, postupně se z něj stane oblíbený hrnek a pro vnouče to bude památeční hrnek po dědovi.
Není náhodou, že schraňování nejrůznější veteše je doménou především starších generací. V první řadě za to samozřejmě může banální fakt, že s postupem let lidé nashromáždí či zdědí víc věcí a ideálně i peněz k jejich nakupování. Mění se ovšem i jejich životní hodnoty a věci nabývají na důležitosti spolu s tím, jak se z paměti vytrácejí kdysi živé vzpomínky.
Novinářka Meg Conley to pěkně shrnula konstatováním, že zážitky jsou prchavé (i když to tak mnoha mladým lidem nepřijde), kdežto věci trvají, a coby stárnoucí mileniálka tak najednou začala nakupovat nejrůznější sentimentální ozdoby a bytové doplňky.
V současnosti k tomuhle prozření u mnoha lidí přispělo i pandemické bezčasí, neuchopitelnost života zprostředkovaného přes videohovory a dlouhé týdny strávené doma v lockdownu – uvědomili si, že domov není v rozporu s motivačními příručkami tvořen jen lidmi, zážitky a pocity, ale také zcela hmatatelnými věcmi, které nás ukotvují v realitě a jsou v nich uloženy naše vzpomínky.
Věci navíc celkem pochopitelně dodávají pocit bezpečí, a tak není náhodou, že součástí aktuálně hojně diskutovaného mikrotrendu goblin mode (ve stručnosti – ten životní stav, kdy se rezignovaně válíte na gauči ve špinavých teplákách a bezostyšně se ládujete zbytky z ledničky) je i důraz na schraňování nejrůznějších pokladů do domácí útulné nory.
Ukazuje se, že věci jsou extenzí naší osobnosti. Ať už v přeneseném smyslu coby nositelé vzpomínek a významu, nebo doslova coby součást naší osobní image – na možný kulturní obrat ke sběračství ukazuje i klesající obliba sterilní instagramové estetiky a rostoucí popularita kreativního chaosu, ať už v interiérech nebo třeba i ve webovém designu.
Nelze popřít, že řada věcí je skutečně zcela zbytečná a jejich pořízení vyvolá jen krátkodobou pomíjivou radost, jako třeba ono zmiňované laciné oblečení. A pravdou je i to, že bychom měli věci opravovat, recyklovat, myslet na jejich ekologický dopad a také se o ně podělit s ostatními, a ne je jen lakomě křečkovat. Nic to ale nemění na skutečnosti, že valnou většinu věcí schraňujeme proto, že nám mohou být užitečné, přinášejí nám krásu nebo zábavu, nebo pro nás prostě z nejrůznějších důvodů mají význam.
Samozřejmě bychom to neměli přehánět, abychom nedopadli jako ten podivín, který do sbírky uprchlické pomoci donesl čtyřicet let staré Granko. Na druhou stranu ale nemá smysl podléhat pokřivenému morálnímu nátlaku minimalismu a za své hmotné majetky se stydět. Věci sice mohou být přítěží, ale také nástrojem k větší odolnosti, spokojenosti a nezávislosti.
Bohyně úklidu Marie Kondo se kdysi ve své televizní show svých obětí manipulativně ptala, jestli v nich jejich krámy skutečně rozněcují jiskru radosti. Kdyby zazvonila u mě, nejspíš bych jí musel odpovědět, že ty tři švýcarské nožíky, těžítko ve tvaru ledního medvěda, sklenice od okurek plná gumiček a staré šťouchadlo na brambory rozhazují radost na všechny strany.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení na Seznam Zprávách i v jiných českých a zahraničních médiích.
