Pod čarou: Konec mužských doupat? Prostor pro sebe si zaslouží všichni

Nedávno jsme s kamarády prolézali jednu starou pražskou vilu určenou k demolici. V každém domě se vždy najde spousta stop po životním stylu původních obyvatel, a ani tenhle nebyl výjimkou. Když jsme na konci půdy narazili na zastrčený kout s jakýmsi sezením a knížkami, vytapetovaný plakáty z Playboye, bylo jasno – objevili jsme pozůstatek něčí man cave.

Výraz, který by se do češtiny dal přeložit snad jako mužská nora, doupě či pelech (jeskyně zní přece jen moc „pravěce“), se poprvé objevil v roce 1992 v bestselleru Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, ale příslušný typ prostoru se v domácnostech objevoval už dávno předtím. A i když pro něj neexistuje přesný český termín, většina z nás už pár takových míst viděla a tuší, jak vypadají.

Mohli bychom je popsat jako místa, kde muži nacházejí soukromí a prostor pro své koníčky, ale to ještě neznamená, že každá dílna či garáž, kde muži něco kutí, musí být man cave. Ty se totiž vyznačují interiérem a výzdobou, které jasně naznačují jejich exkluzivně mužský charakter a spíše než k provádění konkrétních koníčků a kutilství slouží jako úkryt před partnerkou či dětmi a svrchované území daného muže.

Mohlo by se zdát, že tato chlapská doupata jsou jaksi samozřejmá a nevinná věc. Ve skutečnosti jsou ale skvělým příkladem toho, jak svůj domov a životní styl podvědomě přizpůsobujeme samoúčelným genderovým stereotypům, které rozhodně nebývají tradiční ani přirozené.

Výzkumu man caves se dlouhodobě věnuje americký sociolog Tristan Bridges, který jejich historické kořeny nachází ve změnách architektury a životního stylu v 19. století. Sílící střední třída si tehdy začala budovat nový typ rodinných domů a vil, ve kterých se (samozřejmě v závislosti na jmění majitele) objevila řada nových místností určených jen jednomu pohlaví.

Ženy se uchylovaly do salonů a budoárů, pro děti začaly vznikat samostatné pokoje, kdežto muži měli své kuřárny, pracovny, knihovny, kulečníkové místnosti nebo blíže neurčené kutlochy, které se ve viktoriánské Anglii označovaly půvabným výrazem snuggery. V klasických venkovských chalupách s jejich sdílenými světnicemi nebylo pro takovou separaci pohlaví místo ani praktický smysl, kdežto nová architektura otevřela prostor pro symbolické vymezení teritoria všech členů domácnosti.

Poslechněte si newsletter v audioverzi.

Tento posun později ještě zesílil spolu s tím, jak se zmenšovala role tradiční široké rodiny a domácnosti se začaly redukovat na nukleární rodinu s pracujícím mužem a ženou téměř doslova uvězněnou v domě. Ta nad ním sice zdánlivě získala větší moc, ale na rozdíl od mužů v něm většinou neměla specificky vyhrazený prostor jen pro sebe. Když psycholog Mihaly Csikszentmihalyi v 70. letech zkoumal, v jaké místnosti se cítí členové amerických domácností nejspokojenější, muži většinou uváděli sklep (tedy typickou lokalitu man caves), kdežto ženy koupelnu – dost možná proto, že to byl jediný prostor, kde mohly trávit chvíli o samotě.

Dalším zásadním impulzem podporujícím vznik domácích mužských doupat byl rozpad komunitního a spolkového života (dobře popsaný v Putnamově Bowling Alone), který odnesl i místa, kde se dříve tradičně sdružovaly čistě mužské kolektivy (typicky klubovny nejrůznějších spolků a zájmových sdružení) a mnoho mužů si jejich náhražku vybudovalo doma, byť v trochu smutné a osamělé formě.

V neposlední řadě je potřeba zmínit rozpad tradičního dělení práce a proměnu pracovního trhu spojenou se vstupem žen, ke které docházelo v poválečných dekádách (ve východním bloku často ještě dříve a rychleji než na Západě).

Muži v mnoha sektorech společnosti ztratili svou dominantní roli a řada zaměstnání (typicky kancelářské vyplňování excelových tabulek) už nemá žádný specificky mužský charakter. V reakci na tyto změny začaly mnozí muži pociťovat úzkost ze ztráty kontroly, a právě jim chytře vyšli vstříc marketingoví experti nabízející k prodeji přehledně označené symboly a znaky „tradiční“ maskulinity. A také proto se výraz man cave začal výrazněji skloňovat až v posledních dvaceti letech, jakkoliv jde o mnohem starší fenomén.

Bridges podotýká, že všechno to nářadí, sportovní potřeby, doutníky, bary, zbraně, erotické plakáty a další typické dekorace man caves se většinou nevztahují ke skutečným koníčkům daného muže (často tam jen kouká na fotbal či hraje videohry), ale fungují jako signály navenek, které zbytku domácnosti naznačují exkluzivně mužský charakter daného místa.

Z prodeje dekorací pro mužské nory se minimálně v USA stal v posledních letech dobrý byznys – jedna z tamních kabelových televizí dokonce dlouho vysílala show Man Caves, ve které její moderátoři budovali divákům man caves na míru, samozřejmě za použití maximálního množství stereotypně maskulinních dekorací.

Mediální teoretik Joshua Hoops v analýze tohoto pořadu dochází k závěru, že aby vůbec mohl existovat koncept man cave coby útočiště před světem, ve kterém už muži nemají absolutní vládu, je potřeba nejprve vybudovat obraz „pravého“ mužství a zdůraznit údajné rozdíly mezi muži a ženami a jejich rolí v domácnosti. Jinými slovy, aby bylo mužům možné prodávat nejrůznější symboly jejich identity, od dekorací pro man caves až po sportovní auta, je nejprve potřeba takovou (ve skutečnosti zcela umělou) identitu vybudovat a propagovat.

Když někdo skutečně potřebuje kus soukromí a prostoru pro svou práci a koníčky (ať už je to žena, či muž, který dělá kancelářskou práci na home office nebo maluje obrazy v ateliéru) není na tom nic špatného a existence takových míst by sama o sobě nebyla námětem k debatě – je zkrátka fajn je mít. Pokud se ale zaměříme na typické man caves definované především pohlavím jejich uživatele, je zřejmé, že jejich existence naznačuje některé problematické aspekty našeho vztahu k roli mužů a žen ve společnosti i domácnosti.

Začít lze třeba u toho, proč se v souvislosti s mužskými doupaty často skloňují slova jako ukrývání či zavírání se, většinou před manželkou či ženami jako takovými. Naznačuje to, že na světě „venku“, kde mají ženy stále rovnější postavení, je něco špatně, a muži se tak mají stahovat do jakýchsi enkláv a pevností pravého či tradičního mužství, kde mohou být „sami sebou“ – aniž by bylo přesně řečeno, v čem to jejich pravé mužství spočívá (kromě nesmyslných dekorací) a proč ho nemůžou realizovat veřejně a jinde.

V mnohém to také ukazuje na zbytečně pokřivené vztahy v mnoha heterosexuálních párech. Stejnopohlavní dvojice si na sítích často rády dělají legraci z trapných vtipů o nesnesitelných manželkách či manželech a oprávněně se ptají, proč si tedy dotyční berou někoho, kdo je údajně omezuje a kontroluje, nesnáší jejich interiérový vkus a před kým se musejí zavírat do garáže. A dobře to ilustruje třeba i tahle starší reklama jedné americké automobilky, která zcela bez ironie tvrdí, že onen útlak mužů spočívá v tom, že si mají převlékat čisté trenky a chovat se slušně, a proto pak potřebují útěk do vlastního posledního útočiště, v tomto případě sportovního kabrioletu.

Mužské jeskyně jsou tedy hlavně útočištěm před imaginárními hrozbami „ženského“ světa a prostorem pro budování neméně imaginární (a marketingově zkonstruované) stereotypní maskulinity. A především svou existencí vybízejí k zásadní otázce – existují i jejich ženské ekvivalenty? Když jsem začal pátrat po odpovědi, rychle se ukázalo, že ano, a dokonce pro ně také existuje vtipný anglický termín she-shed, česky snad její bouda.

Několik takových ženských kůlen popisuje loňská reportáž Guardianu. Mimo jiné v ní stojí za pozornost, že jedna z majitelek je spisovatelka, která se do své boudy uchyluje k psaní. Vzpomněl jsem si u toho na slavnou esej Vlastní pokoj, ve které Virginia Woolf podotýká, že aby se ženy mohly skutečně svobodně a plně věnovat tvorbě, potřebují k tomu rovné společenské a ekonomické postavení, zosobněné mimo jiné penězi a právě vlastním soukromým pokojem.

Skutečnost, že se o mužských doupatech hovoří mnohem častěji než o těch ženských, ovšem naznačuje, že muži pořád dostávají ve výběru a možnosti budování těchto prostor v domácnosti přednost. Dalo by se přitom důvodně spekulovat o tom, že vzhledem ke stále přetrvávajícímu nerovnému dělení práce v domácnosti by si žena nejspíš takový prostor zasluhovala nejméně stejně jako její partner.

Pokud už si žena takový prostor vybuduje, většinou nemá tak silnou potřebu (nebo necítí vnější tlak) jej vybavit stereotypně ženskými dekoracemi a dát agresivně najevo, že jde o místo mužům zapovězené. Pokud se podíváte na she-sheds ve výše uvedené reportáži nebo si tento pojem vygooglujete, zobrazené rekonstruované kůlny většinou nepůsobí nijak specificky žensky, zkrátka mají jen stylový a útulný interiér, ve kterém by nejspíš rád trávil čas kdokoliv.

Zákoutí budovaná ženami tak ukazují i cestu pro budoucnost mužských doupat. Smysl těchto prostor totiž nikdo nezpochybňuje, otázkou je jen smysl jejich rozdělování a vymezování podle pohlaví.

Při debatě o budoucnosti man caves je samozřejmě potřeba brát ohled na praktické okolnosti. Vždy to byla výsada domácností žijících v rodinných domech s garážemi, sklepy a zahradami, popř. vlastnících chaty a chalupy, protože v malém panelákovém bytě si vlastní kutloch vybudujete jen velmi těžko. V souvislosti se změnami a těžkou situací v oblasti bydlení je tak možné, že těmto místům zkrátka odzvoní kvůli nedostatku prostoru.

Opačným impulsem může být naopak sílící role práce na home office, která si i v malých bytech často vyžádala budování různých improvizovaných pracoven a koutů, kde mohou členové domácnosti najít trochu klidu a soukromí.

Ať už je ale budoucnost mužských i ženských nor jakákoliv, neměli bychom při jejich budování přestat přemýšlet nad tím, jak nám různé genderové stereotypy formují život i fyzickou podobu bydlení.

Drtivá většina vlastností a vkusu přisuzovaných ženám a mužům jsou nesmyslné společenské a kulturní konstrukce. Proto je celkem zbytečné, abychom si je brali za své a vedli zbytečnou studenou válku mezi pohlavími prostřednictvím uspořádání obytného prostoru. V garážích a kůlnách není potřeba budovat oázy tradičního mužství, protože nic takového neexistuje, a stejně tak se v nich není nutné ukrývat před neexistujícími vnějšími hrozbami „ženského“ či moderního světa.

Pokud máme místo a prostředky na to, abychom si kdesi na půdě nebo v koutě zahrady vybudovali prostor pro své koníčky a chvíli klidu, není důvod to nevyužít. Stačí si ho vyzdobit podle svého, bez ohledu na to, co to říká o našem „mužství“ či „ženství“. Je možné do něj zvát kohokoliv. A říkejme mu třeba jen „kůlna“, úplně to stačí.

V plné verzi newsletteru Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a každou sobotu ho najdete ve své e-mailové schránce.