Pod čarou: Kolapsu se většinou bojíme. Pro preppery je nadějí na lepší svět

Možná také máte ve svém okolí lidi (většinou to bývají muži), kteří opakují temné předpovědi o blížícím se kolapsu a nadšeně debatují o nejlepších typech trvanlivých potravin, zbraní či filtračních systémů na vodu. Velkou pozornost k nim přitáhl začátek pandemie, kdy se mohli vzhledem k nastřádaným zásobám škodolibě smát lidem narychlo shánějícím roušky a těstoviny, a momentálně opět dávají dobré rady pro přežití dopadů energetické krize.

Takzvaný prepping se začal coby hnutí či subkultura utvářet už ve studenoválečném období v USA, kdy si lidé ve strachu z jaderné války začali budovat kryty a připravovat se na nejhorší. Prepperů postupně přibývalo a v posledních letech jejich komunita začala ještě výrazněji nabývat na síle.

Výzkumy ukazují, že v uplynulé dekádě se v USA několikanásobně zvedly prodeje speciálních trvanlivých potravin a ochranných prostředků, objevila se řada specializovaných konferencí, výstav i televizních pořadů a Amazon je plný prepperské brakové romantiky.

V různých koutech světa má samozřejmě prepping svá specifika (v Americe je časté napojení na nejrůznější milice či střelecké kluby, kdežto český prepping má často spíše čundráckou příchuť), ale tak jako tak je zjevné, že přípravy na kolaps jsou pro řadu lidí lákavým koníčkem.

Jde o velmi širokou a pestrou scénu a všechny preppery nelze házet do jednoho pytle. Jsou mezi nimi jak zjevní podivíni, tak i prakticky myslící lidé, kteří se zaměřují na specifické koníčky, ať už je to přežití v přírodě, budování odolných technologií, zacházení se zbraněmi, nebo třeba udržitelné zemědělství.

Newsletter si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mnozí se některým z těchto činností věnují i bez toho, aby se označovali za preppery, a jistě jde o velmi přínosné věci. Proto také samotné dílčí aktivity a záliby nejsou nijak zajímavým předmětem k debatě a v souladu s častým argumentem mnoha prepperů je třeba uznat, že by se jim ve vlastním zájmu mělo věnovat víc lidí.

Za pozornost stojí až samotná subkultura, která vzniká ve chvíli, kdy se tyto aktivity spojí do jednoho celku, jejich vyznavači se začnou explicitně řadit ke komunitě prepperů a jako svůj koníček či životní náplň označí prepperství jako takové. Pak se totiž ukáže, že se prepperství netočí ani tak kolem skutečných hrozících krizí, ale ve skutečnosti má úplně jinou funkci.

V mnohém se to podobá například rybářům, pro které jsou důležitější klidné chvíle u rybníka více než chycení kapři, nebo fotbalovým fanouškům, pro které je kolektivní prožitek na tribuně často podstatnější než počet nasázených gólů.

Čistokrevné prepperství totiž nespočívá ani tak v povrchních praktických aktivitách, kterým se jeho ctitelé věnují, ale funguje především jako svérázná terapeutická metoda, symbol kritiky současných společenských poměrů a v některých chvílích až takřka náboženská ideologie.

V prepperských debatách se často objevují úvahy o tom, jak ke svému přesvědčení konvertovat rodinu nebo přátele, co dělat, pokud to odmítnou a nesouhlasí s vámi, jak si správně vybrat komunitu souvěrců a prověřovat nováčky a nechybí ostatně ani takřka středověké očekávání apokalypsy, vyhubení nepřipravených naivních hříšníků a odchod do jakéhosi venkovského ráje.

Názory na přesnou příčinu přicházejícího kolapsu se liší, ale představa o jeho výsledku je soudě dle prepperských fór či rozhovorů velmi podobná.

Kolaps průmyslu a zásobování, epidemie a války způsobí násilný chaos a boj o základní životní potřeby. Poučení preppeři, kteří většinou svůj koníček utajovali před potenciálně nebezpečnými sousedy, odejdou do venkovských útočišť vybavených technikou, zbraněmi a zásobami. Tam budou následně odrážet nájezdy rabujících hord a rozvíjet soběstačné zemědělství a život v malých klanech či komunitách stejně smýšlejících lidí. Zásadní roli bude opět hrát tradiční rodina a všichni se pomalu vrátí zpět k moudrému životnímu stylu našich předků.

Celé to velmi připomíná zápletky nejrůznějších postapokalyptických filmů a videoher a při bližším zkoumání začne být zjevné, že jde o nerealistickou fantazii, která nemá předobraz v žádném skutečném historickém období nebo průběhu některé ze současných krizí a katastrof.

Zatímco většina lidí se kolapsu přirozeně obává a pokud už k nějaké krizi dojde, snaží se udržet a chránit existující společenský řád a instituce (stačí se podívat na vlny solidarity, odolnosti a kreativní improvizace při nejrůznějších přírodních katastrofách), preppeři berou pád civilizace jako konstantu a ve svých představách s udržováním jakékoliv současné normality takřka nepočítají. Rozhodně to ale neznamená, že by většina prepperů byli zlí jedinci toužící po utrpení svých spoluobčanů.

Výstižný popis prepperského mentálního rozpoložení jde najít v předloni vydané (a velmi povedené) novele Přípravy na všechno od Elsy Aids. Její hrdina si bezvýchodné životní období zpestřuje čtením obskurních debat na prepperském fóru a dochází k závěru, že ač s jejich názory nesouhlasí, zcela chápe jejich strategii – naději na zlepšení společenské situace už ztratili, a tak jim zbývá alespoň víra v kolaps, který pro ně bude vysvobozením.

Takřka ke stejnému závěru dochází na odborné úrovni americký sociolog Richard G. Mitchell ve své knize Dancing at Armageddon. Na základě dlouhého terénního výzkumu mezi vyznavači survivalismu tvrdí, že prepperství není ani tak reálnou přípravou na katastrofy a krize, ale především prostorem k rozvoji kreativity a zvýšení sebevědomí prostřednictvím vynalézání chytrých a jednoduchých řešení na nejrůznější fiktivní scénáře.

Většina prepperů podle něj cítí odpor k moderní společnosti, a to jak v ekonomickém a průmyslovém smyslu (kritizují zjevné potíže globalizace a křehkých a složitých výrobních a dopravních řetězců), tak i po stránce kulturní a politické. Ke kolapsu vyhlížejí s optimismem proto, že nabízí vizi jednoduchého světa a společnosti, ve které věci dávají smysl, život není nudný a bezcílný a připravený člověk má věci pod kontrolou.

Není náhodou, že se v prepperských debatách takřka neustále skloňují slova soběstačnost a nezávislost a že v nich většinou převažují muži. Nutným, i když často nepříjemným, důsledkem fungování moderní společnosti je fakt, že máme v životě jen máloco pod kontrolou a jsme závislí na ekonomických a politických strukturách mimo náš dosah.

Nedokážeme ovlivnit, kdy zavezou zboží do supermarketu a jestli vlak pojede včas, o našich životech ve spoustě věcí rozhodují nadřízení v práci či úředníci, mnohdy plně nechápeme fungování pokročilých technologií či moderní medicíny a důležitou roli hraje i to, že muži již (naštěstí) díky pokroku v lidskoprávní oblasti a společenských zvycích nemají totální kontrolu nad svou rodinou. Prepperské fantazie o životě po apokalypse jsou pak velmi lákavé, protože v nich není místo pro cokoliv, co by způsobovalo frustraci z bezmoci a ztráty kontroly.

Rozdíl mezi fantazií a realitou se dobře projevil třeba při zmíněném začátku pandemie. V prepperských představách nejspíš prožitek pandemie spočíval v tom, jak budou od rodinného statku přesnou palbou odhánět hordy nakažených. Místo toho ovšem lidé seděli na gauči u televize, odbavovali nefungující online výuku pro děti, šili roušky, nadávali na neschopné politiky, žádali si o státní příspěvky a báli se vyhazovu z práce – ztrátě kontroly a bezmoci se tedy opět nešlo vyhnout.

Rozhodně si to ale nelze vykládat tak, že by prepperství bylo výsadou frustrovaných lidí z okraje společnosti – už jen kvůli tomu, že jde většinou o dost nákladný konzumní koníček, který živí celou řadu firem produkujících více či méně potřebnou výbavu pro přežití. Mitchell i další výzkumníci ukazují, že obliba preppingu prochází napříč společností a představy o neodvratném kolapsu sdílí i řada elit.

Dobře to ukazuje reportáž Douglase Rushkoffa, který vedl rozhovory se superbohatými lidmi kupujícími bunkry na Novém Zélandu a v jiných lokalitách vhodných pro přežití apokalypsy. Mnozí z nich si bezcílně lámou hlavu tím, jak si i po globálním kolapsu udržet poslušnost a loajalitu svých bodyguardů a žoldáků.

Když jim Rushkoff nadhodil, že by s nimi možná měli vybudovat přátelské a rovné osobní vztahy, hleděli na něj jako na blázna a nejspíš dál žijí v iluzi, že od jiných lidí mohou navždy utéci do izolovaných útočišť. Tento milionářský blud ale dobře ukazuje směr, kterým se vydat při hledání pozitivnějších a zajímavějších strategií pro přežití. Ty totiž vždy vyžadují zamyšlení nad tím, jak skutečně funguje společnost a kdo všechno ji tvoří.

Na sociální síti Reddit nedávno došlo k zajímavé kauze, kdy se od jednoho z převážně mužských prepperských fór oddělila samostatná ženská sekce. Její členky sice také debatovaly o klasických tématech typu zbraní či zemědělství, ale v diskuzi se vedle toho rychle začal objevovat i specificky ženský úhel pohledu. Větší prostor dostaly otázky péče o děti, handicapované či seniory, přibylo zmínek o důležitosti dobrých komunitních vazeb a přátelských vztahů a vize života po apokalypse se začala překvapivě blízce podobat tomu, jak již život mnoha lidí vypadá dnes.

Jedna z diskutujících konstatovala, že zatímco většina prepperů-mužů sní o tom, že se najednou ocitnou v roli soběstačného ochránce a živitele, která je jim současnou společností (údajně) upírána, ženy spíše přemýšlejí nad tím, jak i v podmínkách kolapsu a krize dělat totéž, co už dělají dnes – tedy udržet dobré fungování rodiny i širší komunity.

Jinými slovy, mnozí lidé zažívají apokalyptické scénáře už teď, ať jsou to třeba samoživitelky, handicapovaní či chudí, a jejich strategie pro přežití rozhodně nepřipomínají budování bunkrů a leštění zásobníků. Pokud už se máme skutečně smysluplně připravovat na krize a katastrofy, musíme si připustit, že ona obávaná (či očekávaná) apokalypsa již nastala, jen není rozšířena rovnoměrně.

Prepping je lákavá (a pseudonáboženská) filozofie i proto, že jde o představu radikálního narovnání společenských poměrů. Katastrofa zasáhne všechny, srovná sociální rozdíly, nepřipravení zahynou, protože se peněz nenají, kdežto zásobení preppeři se najednou ocitnou na vrcholu společenského žebříčku. Realita je ovšem taková, že na chudé a slabší krize dopadají a budou dopadat mnohem více než na ty bohaté a úspěšné, a proto také díky svým nepříjemným zkušenostem dávají mnohem užitečnější návody na přežití. A stejné lekce ostatně najdeme i v oné bájné minulosti, kterou se preppeři tak často zaklínají.

V tomto ohledu stojí za pozornost oceňovaná publikace Dawn of Everything, ve které David Graeber a David Wengrow zevrubně popisují, jak lidé již od doby kamenné žili ve složitých společenstvích, experimentovali s nejrůznějšími politickými systémy a rozhodně bychom je nemohli označit za jakési primitivní tlupy či klany odpovídající prepperským představám.

I v těch nejhorších podmínkách totiž jaksi stále žijeme ve společnosti, což s sebou nese i všechny ty preppery nenáviděné věci – nutnost vzájemného soužití, komunikace a spolupráce s velkým množstvím různorodých lidí, a s tím i související ztrátu kontroly, proměnlivost a nejednoznačnost, která je pro mezilidské vztahy typická.

Je jistě pravdou, že fungování současného světa je v mnohém neudržitelné, především ve smyslu sílící produkce emisí, vytěžování přírodních zdrojů, křehkosti ekonomických řetězců a dalších problémů, které mohou vést k sérii krizí a kolapsů. Proto se také dá s nadsázkou říci, že všichni jsme tak trochu preppeři.

Také totiž různými způsoby sníme o budování nějaké nové lepší budoucnosti a nápravě problémů současnosti. Jen je trochu smutné, že si to preppeři nedokážou představit jinak než prostřednictvím katastrofy a následného boje o přežití a rezignují na nadějnější imaginaci – nepřemýšlejí o tom, jak věci udělat jinak a lépe, ale místo toho se uchylují k ohlížení se do minulosti, která nikdy neexistovala, či k budování smutných dystopických fantazií o moci a kontrole.

Z prepperského boomu si můžeme odnést řadu zajímavých tipů, řemesel a metod, které je ale potřeba využít nikoliv k nesmyslné přípravě na apokalypsu, ale naopak k posilování, reformě a zodolňování stávajících struktur tak, aby přestály přicházející krize.

Existující zkušenosti lidí žijících v obtížných podmínkách totiž ukazují, že útěk od společnosti a zodpovědnosti za lidi nad rámec vlastní rodiny a přátel není řešením. Že apokalypsa v žádném případě není ničím nadějným či vysvobozujícím a že pro její odvrácení a přežití je potřeba především vzájemná solidarita a komunikace, a nikoliv podezírání a strach.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.