Pod čarou: Kibicování není nešvar, ale přirozená potřeba

K rozvinutým západním společnostem, zvláště těm v chladnějších regionech, jako je ten náš, patří i fakt, že už se tolik nežije na ulici a krajina měst bývá jaksi pustá a vyprázdněná.

Pokud už se ale na ulici přece jen něco děje, stále se lze spolehnout na to, že se rychle sejde hlouček čumilů a celou věc začne bedlivě sledovat a komentovat – asi nejčastěji to vídám u nejrůznějších dopravních nehod či incidentů s odtahovou službou, kdy se vždy najde dost náhodných investigativců analyzujících situaci. Totéž se děje i v případech, kdy se něco veřejně vyrábí či buduje.

Kibicování se pochopitelně nejvíce věnují ti, kteří mají nejvíce volného času. V Itálii se tak před několika lety stali populárním fenoménem postarší pánové, kteří s rukama založenýma za zády postávají a radí u nejrůznějších výkopů a stavenišť. Takzvaní umarellové se stali námětem článků, knih, kalendářů i reklamních kampaní fastfoodových řetězců.

Jistě jde o banální jev, který nafoukli novináři lačnící po kuriozitách, ale i tak je zajímavé, že umarellové byli v debatách vnímáni ve velmi laskavém světle a rozhodně nebyli terčem zlé satiry, jako se to třeba v Česku bohužel občas stává v případě vtipů o nerudných seniorech v supermarketových frontách apod.

Jako by lidé chápali, že na bohapustém očumování cizí práce je něco přirozeně půvabného a bezcílným seniorům bychom to spíš mohli závidět. Tento dojem nejspíš ještě posiluje skutečnost, že volný čas sice mají i lidé mimo důchodový věk, ale ve veřejném prostoru je toho kvůli změnám práce a životního stylu k očumování stále méně.

I v tomto případě dochází k častému jevu, kdy se dříve přímo zažívané aktivity snažíme uskutečnit alespoň zprostředkovaně v digitálním prostoru. Ať už se totiž podíváme takřka na jakoukoliv sociální síť i jiné typy platforem, spolehlivě tam dříve či později najdeme populární kouty zaměřené právě na zírání na práci všeho druhu.

Na TikToku tak nemine týden, aniž by se feedem neprohnala nová vlna virálních videí zachycujících nejrůznější nevšední i zcela obyčejná řemesla typu dřevorubectví, včelařství, truhlářství či zahradních renovací. Lidé tráví dlouhé hodiny zíráním na čištění bazénů, od kterého je už jen krůček ke #cleantoku, tedy uklidňujícím uklízecím videím všeho druhu. Mým osobním favoritem jsou pak dlouhá videa anonymního kuchaře, který v obyčejné restaurační kuchyni kdesi v Americe donekonečna převrací hamburgery, smaží vajíčka a krájí saláty s netušenou elegancí a tempem.

Samozřejmě nejde o zcela jednolitý žánr a autoři mohou mít k vytváření tohoto obsahu různé motivace. Často jde o reklamu na příslušný podnik či firmu, občas o bohapustou snahu o virální slávu a někdy jen o prostý deníkový záznam každodenních zážitků.

Různé důvody ke sledování pak mohou mít i diváci – zpravidla to dělají pro relax, jindy ale i proto, aby se něco naučili, nebo také pro nostalgické vzpomínání a sdílení zkušeností a zážitků z daného oboru. To, co ze sledování tohoto typu obsahu dělá to pravé umarellství či kibicování, totiž není jen pasivní zírání, ale především následné debaty v komentářích, které jsou často ještě mnohem zajímavější než samotná videa.

Podobnou dynamiku lze vysledovat i na streamovací platformě Twitch, která je založená na obdobné, v současnosti mimořádně populární formě kibicování – sledování toho, jak jiní lidé hrají videohry. Bývala to fascinující aktivita už v předinternetových dobách, kdy bylo potřeba hráči postaru koukat přes rameno na monitor. Přitažlivost kolektivního sledování se ale díky livestreamu dále umocňuje.

Nejde přitom jen o hru samotnou – stejně jako v případě „pracovních“ videí na TikToku se u hraní diskutuje o lecčem jiném a může jít jen o kulisu. Do podobného ranku obsahu ostatně spadají i četné streamy, u kterých se studenti kolektivně učí (dobrým příkladem jsou třeba debaty u populárního streamu uklidňující hudby Lofi Girl) a podobný charakter mívají i videa označovaná korejským výrazem mukbang, kde lze pozorovat náhodné lidi žvýkající jejich večeři.

V nejobecnější rovině by šlo konstatovat, že zkrátka máme přirozenou touhu pozorovat jiné lidi při práci. Do celé věci jde ale proniknout i hlouběji – obliba těchto digitálních žánrů totiž vypovídá o současných proměnách společnosti a životního stylu.

V první řadě je tu určitě fascinace řemesly a manuální prací, která sílí spolu s tím, jak stále více lidí pracuje v odlidštěných a neuchopitelných kancelářských profesích a často začíná pochybovat o jejich smyslu.

Zírání na dřevorubce nebo kováře může poskytnout alespoň zprostředkovaný dojem poctivé a autentické dřiny, jakkoliv jde samozřejmě často jen o líbivou fantazii. Přidávají se k tomu i neméně rozšířené pocity nostalgie a touhy po jednodušším životě, a proto také atraktivitu příslušných videí ještě dál posílí zasazení do tradičních venkovských kulis (za pozornost v tomto směru stojí nedávná analýza trendu kuchařských videí z čínského venkova v gastro newsletteru Vittles).

Práce v řadě kreativních „digitálních“ profesí má za následek i roztěkanost a silné přesycení informacemi, a záznamy monotónních uklidňujících prací na to mohou být dobrým lékem – populární je tak nejen koukání na nekonečné směny u sporáku či za volantem taxíku, ale i jejich přímá simulace prostřednictvím videoher. Simulátory řízení traktoru, vlaku či kamionu jsou hity už dlouhá léta, ale fajnšmekři ocení třeba i správu virtuální benzinky nebo automyčky.

Neméně úspěšná jsou ovšem i videa zachycující práce, které bychom do kategorie „poctivého tradičního řemesla“ na první pohled nezařadili. Najde se také řada záznamů zdánlivě nudných a vyprázdněných kancelářských zaměstnání, návody na práci s Excelem jsou zaručený hit a populárním žánrem mohou být i videa organizování digitálních diářů a poznámek. I v tomto případě totiž lidé chtějí svou práci sdílet a také se samozřejmě přiučit něco praktického, co využijí nejspíš více než postup pro kácení borovice.

Právě učení se novým věcem je dalším z klíčových důvodů popularity digitálního kibicování. Podrobně to popisují i vědci, které oslovily New York Times při analýze onoho tiktokového žánru čištění bazénů. Umění odpozorovat a napodobovat činnosti a zručnost jiných lidí je motorem evoluce, a protože v podmínkách současné společnosti už bohužel většinou není možné posedávat u ohně a pozorovat, jak někdo vyrábí oštěp či pěstní klín, je potřeba přejít k digitální alternativě.

Je to mimochodem jeden ze zásadních přínosů internetu, který už dnes takřka nevnímáme a bereme jako samozřejmost. Když si nevíme rady s nějakou činností, prvním krokem bývá právě vyhledávání YouTube videa skrze typický dotaz „How to…“ a nalezené návody bývají často mnohem lepší než to, co by nám dříve poradil příbuzný či kamarád. Mimořádně je to důležité zejména v dětství a mládí, a i když mohou tiktokové návody na správné poskládání trička nebo zarolování džínů působit jako roztomilé banality, v jistém věku je ocení každý.

V neposlední řadě je tu pak zmiňovaný efekt komunitního sdílení. Většina prací tradičně nebyla vykonávána o samotě a právě videostreamy a doprovodné diskuze v komentářích mohou tento dojem kolektivní spolupráce navodit alespoň zprostředkovaně. Ke společnému kibicování mohou mít lidé různé důvody – někdo se chce pochlubit svými znalostmi a jiný se prostě jen ukrutně nudí, ale často jde o to, že si zkrátka daný kibic chce připadat užitečný.

To je také jedno ze zdůvodnění, která zaznívají v rozborech oněch italských dědků postávajících nad výkopem. Umarellové spadají do generace mužů, kteří v mládí pracovali jako gastarbeiteři na staveništích v západní Evropě v dekádách poválečného ekonomického boomu, a mohou tak mít upřímný zájem o nové technologické postupy a kibicováním se chtějí do svého původního řemesla alespoň nějak znovu zapojit.

Právě pocit vlastní užitečnosti, či spíše jeho absence, je obrovským společenským problémem u starších generací, zejména v zemích jako Česko, kde bývá úcta ke stáří výrazně slabší než třeba ve zmiňované Itálii. Nikdo si nechce připadat odstrčený a zbytečný, máme také přirozenou touhu po předávání životních zkušeností, a když ji není možné naplnit, nevyhnutelně přichází frustrace a sílící společenské konflikty, kterých lze v současnosti nejen v Česku vysledovat víc než dost.

Bylo by samozřejmě naivní jednoduše konstatovat, že bychom měli kibicujícím seniorům více naslouchat, protože to někdy zkrátka nebývá smysluplné (třeba v případě profesí, které ještě před pár lety vůbec neexistovaly) nebo tomu brání historické důvody (třeba v české žurnalistice, která po revoluci začínala takřka od nuly, a citelně v ní proto schází mezigenerační přenos zkušeností), nicméně je to věc, kterou není dobré ignorovat.

Nejde ale jen o seniory. Typickým rysem současné společnosti je mizející úcta k běžným, každodenním a méně „prestižním“ formám práce. Stojí za tím řada ekonomických i ideologických důvodů, které by vydaly na další newsletter, ale jedním z důsledků tohoto jevu je i fakt, že přímý záznam takovéto práce byl takřka vytěsněn z médií a populární kultury.

Vůbec tu přitom není potřeba nostalgicky vzpomínat na éru socialistického realismu – důstojné zobrazování dělnické práce bývalo dříve běžné i v USA a dalších západních zemích, ale postupně se vytratilo. Proto je po něm citelná poptávka, která se projevuje nejen v samotné popularitě zmiňovaných záznamů nejrůznějších profesí a řemesel, ale také v tom, jak přesně jsou tyto záznamy koncipovány.

Takřka nikdy nejde o parodie, případný humor bývá milý a nesnižuje důstojnost zachycované činnosti, a je jasně patrné, že u samotného autora i jeho publika přispívá ke zvyšování sebeúcty a uznání. Komentující shledávají, že vydat dvacet hamburgerů za pět minut nejspíš opravdu není jednoduchá věc a velkou vědou je i zdánlivě hravé čištění bazénů.

Zespodu budovaná internetová kultura je prostorem, ve kterém lze dobře vysledovat, co lidem vlastně chybí v oné kultuře „tradiční“ a vytvářené shora, a platí to i pro digitální kibicování u staveniště. Není to jen zabíjení času, příležitost k potlachu nebo lék na osamělost, ale hlavně projev touhy po uznání a potvrzení smyslu vlastní práce a existence. A i když je dobře, že lze tyto pocity sdílet u tiktokových videí, nebylo by od věci, aby se s úctou zachycené triky zedníků či uklízeček občas objevily i tam, kde je uvidí mnohem více lidí.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.