Článek
Pokud se teď cítíte paralyzováni přílivem zpráv z Ukrajiny a nemůžete se odlepit od feedů sociálních sítí, nejste v tom sami. Dnešní Pod čarou je proto hlavně o tom, jak se odtrhnout od nekonečného doomscrollingu a proč jsou sociální sítě v současné situaci jen ošidný zdroj informací.
V článcích o přesycení informacemi většinou padají dobře míněné rady, ať na chvíli odložíme telefony a vyrazíme na procházku či do tělocvičny. I já jsem před pár měsíci dal v Pod čarou k dobru pár tipů na to, jak by lidé zavalení přílivem negativních zpráv měli radši číst kvalitní publicistiku nebo se zapojit do dobrovolnických aktivit. Ruská invaze na Ukrajinu je však krizí jiného kalibru a odtrhnout se teď od sledování zpráv na sítích by vyžadovalo opravdu silnou vůli.
Mnoho pozitivních rad proto tentokrát nenabídnu, ale zkusím alespoň poodhalit, proč teď naše feedy zaplavil tragický chaos, ze kterého je těžké vydolovat smysluplné informace a udělat si střízlivý obrázek o situaci.
Svůdný půvab davové šeptandy
Sociální sítě si prostřednictvím svých algoritmů doslova říkají o naši pozornost a podsouvají nám aktuální zprávy, o které ne vždy musíme mít zájem. Z toho pak také vychází časté stížnosti na to, že nás platformy zaplavují jen obrazy tragických událostí a navíc je informací zkrátka příliš mnoho na to, abychom se v nich vyznali. Jenže tyhle poučky platí hlavně pro události a krize, které se nás osobně přímo nedotýkají a u kterých máme tušení, že v dohledné době skončí.
Typicky to mohou být třeba napjaté americké prezidentské volby nebo vlna lesních požárů na druhém konci světa. O těchto věcech nemusíme přemýšlet každou bdělou hodinu, a pokud už je sledujeme, bývají více než dostatečně pokryté závějemi zpráv a analýz.
Válka na Ukrajině se ale tomuto schématu výrazně vymyká. Nejen v Česku ji lidé zákonitě vnímají jako skutečnou akutní hrozbu pro sebe i své blízké a jejímu sledování proto zcela důvodně věnují hodně času. Odvěkým rysem všech válek je ovšem naprostý chaos. Z oblasti bojů přichází často jen neúplné střípky informací a vše je navíc prosáklé propagandou.
Čelíme tak pro současnou dobu netypické situaci, kdy poptávka po informacích výrazně převyšuje nabídku a vytvořené vakuum pak naplňují drby, spekulace, nepodložené komentáře, emotivní výkřiky a další typy obsahu, které jen prohlubují naši bezradnost, úzkost a smutek. Sám jsem se dokonce dostal do dříve nepoznané situace, kdy sice na Twitteru sleduji desítky reportérů a analytiků, ale nové relevantní zprávy od nich přibývají výrazně pomaleji, než je stíhám číst. Nové tweety o Ukrajině prostě „došly“.
Trochu to připomíná situaci, kdy čekáme na nádraží na vlak, který ale není v dohledu a na informační tabuli jen přibývá délka zpoždění. Nervózní cestující spekulují o tom, proč to asi nejede. Kdosi zjistí zběžnou informaci od drážního personálu a ta se pak šeptandou dál posouvá a překrucuje, někdo zmateně běhá mezi nástupišti, jiný pije v nádražce, a všichni nadávají, že by se celé dráhy měly zavřít a zrušit.
Novinářka Atlanticu Kaitlyn Tiffany to popsala trefným anglickým výrazem milling (česky snad shlukování či hemžení), který v této souvislosti poprvé použil předválečný americký sociolog Herbert Blumer. Označoval jím situaci, kdy se po nějaké nehodě seběhne dav lidí, který o dané události začne vzrušeně diskutovat a tím také na místo přitahovat další zvědavce.
Nervozita a emoce jsou nakažlivé a lidé v davu začínají věnovat stále více pozornosti sobě navzájem. Výsledkem může být v lepším případě vzepětí ke kolektivní akci, v tom horším davová hysterie a panika, ale každopádně to bude aktivita, která se v davu vybudila tak trochu samovolně a ne vždy v racionální reakci na původní příčinu shonu. Když nevíme, co dělat, koukáme, co udělají ti ostatní, a snažíme se u nich najít alespoň nějakou jistotu.
Tento univerzální jev ale kvůli sociálním sítím dostává novou dynamiku. Na první pohled to totiž může vypadat, že informací je skutečně dostatek. Twitter i TikTok plní stovky fotek a videí hořících tanků či bombardovaných měst, všichni jako o život sdílí rozbory nejrůznějších analytiků a počítají statistiky padlých vojáků stejně jako před časem čísla nakažených. Co na tom, že každý druhý retweet je za pár hodin dementován, a TikTok není jen zdrojem unikátních vhledů do života v bojující zemi, ale také studnou dezinformací. Potíž je, že válka je nejen chaotická, ale také své tempo jaksi odmítá přizpůsobit rychlosti internetové komunikace.
Když je Twitter rychlejší než tanky
Může se to zdát jako věčnost, ale v době vydání tohoto newsletteru uplynulo od ruské invaze jen něco přes dva týdny. Od jakékoliv pevnější dohody znesvářených stran nás nejspíš dělí ještě další dlouhé týdny, ne-li měsíce bojů (a to je pořád jedna z lepších variant) a vývoj konfliktu bude s větším odstupem vypadat jinak, než jak se nám jeví z hodiny na hodinu. Než ruské tankové kolony urazí stovky kilometrů, dost to trvá, ale v mezidobí lze napsat tisíce tweetů, které v nás pak způsobují pocity paralýzy a nejistého vnímání času.
K získání určité perspektivy je tu dobré ohlédnout se do dob před nástupem internetu. Když jsem kdysi při studiu žurnalistiky musel analyzovat noviny z období 2. světové války, překvapilo mě, jak moc se obraz doby v tehdejším tisku lišil od toho, co dnes najdeme v učebnicích. Takřka všechny tehdy denně reportované, zdánlivě přelomové události jsou dnes již zcela zapomenuté podružnosti. Blitzkrieg často působil jako vleklé boje, ve kterých se převaha znesvářených stran opakovaně střídala, a jen s odstupem můžeme vyhodnotit, kam tehdy věci vlastně směřovaly.
Dnešní chaotické tweety o tom, u které vesnice se zrovna střílí, jsou tomu v mnohém podobné. Kromě válek se nám navíc v posledních době nabídla i jiná paralela. Když vypukla pandemie covidu a mnozí odborníci předpovídali, že se potáhne několik let, sklidili většinou výsměch a nevěřícné reakce. Čas jim ovšem dal za pravdu a ukázal, že ve světě stále existuje řada procesů, které svou podstatou zcela odporují rychlé a pomíjivé dynamice sociálních sítí.
Jinými slovy, cestou ven je uvědomění si různých časových rozměrů současné krize. Jsou tu věci, které se potáhnou velmi dlouho (než válka skončí), jiné se odehrávají v kratších intervalech (jak o různých dílčích problémech rozhodne vláda či EU) a pak jsou tu skutečně i události a procesy, které je potřeba sledovat a řešit takřka v reálném čase – třeba kde a jak je aktuálně potřeba pomáhat zástupům uprchlíků.
Nad tím vším je pak zásadní rozdíl ve vnímání času zahraničním publikem a samotnými Ukrajinci. Ti často skutečně potřebují sdílet zprávy v řádech minut, ale na nás pak tento informační příliv dopadá v úplně jiném kontextu. Když sedíte s kamarády v klidu a teple v Praze u piva a párkrát za večer se podíváte na feed plný akutních varování před nálety na Kyjev, vede to k odcizení a pocitům viny.
Pocity kontroly a sounáležitosti
Tenhle doomscrolling, tedy mnohahodinové obsesivní sledování tragických zpráv ve feedech sociálních sítí, je jedním z doprovodných projevů výše zmíněné davové šeptandy. Zajímavá analýza tohoto fenoménu na blogu Librarian Shipwreck vypichuje mimo jiné fakt, že stejně jako v případě davu čumilů u nehody, i u doomscrollingu musíte být sami v relativním bezpečí a klidu – minimálně s dostatkem času na to, abyste trávili hodiny zíráním do telefonu. Dalším typickým rysem je jeho kolektivní charakter. Všichni tušíme, že teď nejspíš doomscrolluje každý, a tak nám to dává pocit komunity a sounáležitosti.
Ten je ovšem zcela falešný, protože ve skutečnosti zíráme na displej každý sám, a navíc kvůli algoritmům sociálních sítí každý vidíme jiný výsek reality. Člověk sledující primárně české novináře má nejspíš o situaci o dost jiný obrázek než ten, kdo čte reportéry ukrajinské, a třeba já osobně už na Twitteru sleduji takřka jen OSINT účty shromažďující informace z otevřených zdrojů, protože z nepoučených komentářů mnoha profesionálních publicistů už se mi dělalo šoufl (hodí se tu aplikovat pravidlo, že pokud se někdo začal otázkám Ukrajiny, Ruska a vojenství poprvé věnovat před třemi týdny, nejspíš ho můžete s klidem ignorovat).
Dojem komunity je navíc zrádný i proto, že si na sociálních sítích z povahy věci vytváříme emocionální pouto s okruhem lidí, které tam sledujeme. Za normálních okolností nám sice do osobní bubliny také prokapávají nepříjemné zprávy ze světa, ale teď se feedy zcela proměnily. Když najednou algoritmy z platforem naprosto vytlačí běžné fotky kamarádů na rodinných dovolených a nahradí je nepřerušovanými obrazy zkázy a utrpení, hrozí, že to na nás emocionálně dopadne mnohem více, než kdybychom oba typy příspěvků viděli vedle sebe a trochu si tak zpřesnili obrázek o realitě, kterou, byť to zní drsně, netvoří jen a pouze nedaleký válečný konflikt, ale také naši blízcí a přátelé a všední život.
Doomscrolling v neposlední řadě vede k mentálnímu zploštění a splývání všech probíhajících krizí, což v nás nakonec vytváří tíživý dojem neřešitelného konce světa. Je sice pravda, že zároveň čelíme klimatickému kolapsu, válce i pandemii (která v rozporu s mediálním obrazem ještě zdaleka neskončila), ale každá z těchto krizí se odehrává ve zcela rozdílné časové i společenské rovině a nemá smysl se jimi užírat najednou a ve stejné intenzitě.
Blogerka Kate Lindsay ve svém newsletteru podotýká, že doomscrolling není nijak zásadně nová záležitost, ale trápí nás teď výrazně víc proto, že se za poslední dva pandemické roky zásadně změnil náš přístup k internetu. Jsme mnohem víc izolovaní a digitální komunikační platformy hrají v našem životě výrazně větší roli, než tomu bylo před rokem 2020. Pasivní zírání do přílivu zpráv se stalo novou normou a ubývá nám vůle ke změně.
První cestou k překonání doomscrollingu je odpojit se od nekonečných feedů a online reportáží a dát přednost sledování „ukončených“ obsahů jako jsou podcasty, newslettery nebo pravidelné zpravodajské relace. Lindsay ale nabízí i další řešení, které se dá dobře uplatnit právě v případě aktuální válečné krize. Spočívá v aktivním přístupu ke konzumaci informací.
Pokud nevíme, co se vlastně chceme dozvědět (nad rámec obecné touhy vědět „co se děje na Ukrajině“), logicky se dočkáme jen frustrace a záplavy tíživých emocí, polopravd a zastaralých zpráv. Proto je dobré si vzpomenout na časy před nástupem sociálních sítí a začít se aktivně ptát a informace vyhledávat.
Když si položíme konkrétní otázky typu, co se děje na polsko-ukrajinských hranicích, kde budou děti uprchlíků chodit do školy nebo jaká je frontová situace u Kyjeva, přiměje nás to k zúžení pozornosti. Začneme používat vyhledávače, hledat a sledovat účty relevantních odborníků, vyptávat se na fórech. Pořád nás to sice vystavuje riziku dezinformací a také frustrace z nedostatku zdrojů, ale zlepšuje to naši šanci se něco dozvědět a zároveň nám to zabrání v tom, abychom se marně snažili věnovat pozornost naprosto všem aspektům probíhajícího konfliktu.
V současné situaci by bylo bláhové usilovat o úplné odpojení a relax, a ne každý má také vůli a sílu na aktivní zapojení do nejrůznějších druhů pomoci. Aktivnější přístup k hledání informací nám ale může pomoci k tomu, abychom měli přece jen alespoň nějaký pocit kontroly a přehledu nad chaotickým děním a nebyli jen těmi diskutujícími čumily v bezradném davu.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
