Pod čarou: Jsme vedlejší postavy našich životů. Flákání v práci to nespasí

Když jsem se změnám v chápání práce věnoval v tomto newsletteru před rokem, zdálo se, že už debata dosáhla vrcholu a vše podstatné bylo řečeno a popsáno. Zmizela hustle culture i girlbosses, přišla great resignation, quiet quitting či v jiných koutech světa tang ping. Za všemi trendy výrazy se přitom skrýval stále stejný proces – nejen mladí pochopili, že se v zaměstnání nemusí sedřít k smrti a že život není jen o práci.

Řada lidí, především ve vyšších společenských vrstvách, si proto přenastavila hodnoty. Po zaměstnavatelích začala vyžadovat volnější mantinely a před neustálým vyděláváním peněz dala přednost většímu množství volného času a seberealizaci mimo „hlavní“ práci. Celá věc by se tak minimálně z novinářského hlediska dala považovat za uzavřenou, jenže tenhle soubor trendů navzdory očekávání neustal a nezeslábl.

Diskuze o proměnách práce pokračuje s nezměněnou silou a v posledních měsících zase vyplulo pár přiléhavých výrazů, které ji dostávají do trochu jiného světla – čím dál tím víc se totiž ukazuje, že snahy o únik z životní frustrace skrze proměny práce jsou možná pokusem o kvadraturu kruhu.

Poslechněte si audioverzi newsletteru namluvenou autorem.

Pojmem, který si v poslední době získal minimálně na TikToku hodně pozornosti, jsou takzvané lazy girl jobs, tedy fleky pro líné holky. Příznivkyně tohoto přístupu ke světu tvrdí, že nejlepší zaměstnání je nenáročný kancelářský job, ve kterém stačí každý den jen odeslat pár mailů, někomu zatelefonovat či vyplnit několik tabulek, ideálně se alespoň částečně odehrává na home office, a stále je za něj celkem obstojný plat.

V takové práci se nemusíte o nic snažit, netrápí vás stres nebo nenaplněné ambice a máte spoustu času na svůj osobní život a koníčky, nebo v případě potřeby i další přivýdělek někde jinde. Zdálo by se, že mladé kancelářské kádry z generace Z jen objevují dávno známou věc a že podobná pracovní místa jsou v oblibě už od vynálezu psacího stroje. Nový a atraktivní trend se z nich stal ale až v reakci na předchozí realitu.

Stejně jako ostatní výše zmíněné trendy, i lazy girl jobs se vymezují vůči tlaku na efektivitu a výkon, a především proti dosud velmi časté představě, že právě v zaměstnání musíme naplnit všechny své ambice a touhu po seberozvoji. Je přirozené, že když se tahle iluze zbortí a mladým lidem po pár letech práce v korporátním kanclu dojde, že jim dřina přináší jen žaludeční vředy a zisky shrábne zaměstnavatel, rozhodnou se pro uvolněnější přístup. Zrovna lazy girl jobs ale výstižně ukazují, v čem je riziko této strategie.

Kritici podotýkají, že ony „líné práce“ svou definicí přesně odpovídají populárnímu pojmu bullshit jobs, tedy zbytečným pozicím, které podle antropologa Davida Graebera nijak nepřispívají k chodu ani zlepšování společnosti a lidé je vykonávají jen s pocity odporu, frustrace a odcizení.

Když reportérka webu Dazed Serena Smithová vyzpovídala některé z mladých žen, které v lazy girl jobs skutečně pracují, zjistila, že navzdory očekávání nejsou bezvýhradně spokojené. Naopak je trápí právě ona bezcílnost a nesmyslnost jejich činnosti.

Vedle dostatku peněz a volného času je totiž v zaměstnání žádoucí i důstojnost, která pramení právě z jeho reálného smyslu, a kterou proto lazy girl jobs – většinou administrativní pozice v korporátním sektoru – často citelně postrádají. Na jedné straně tak sice možná mizí stres a úzkost z příliš náročné a život pohlcující práce, ale ty jsou jen vytlačovány stresem a úzkostí z toho, že trávíme třetinu života nesmyslnou aktivitou určenou jen k vydělávání peněz.

Smithová navíc dodává, že pro získání těchto typů prací je potřeba určité vzdělání a sociální kapitál. Stejně jako mnoho jiných podobných trendů jsou proto i lazy girl jobs záležitostí vyšších společenských vrstev, kdežto ty nižší si prostě vydělávají tím, co je k dispozici, a boj o důstojnou mzdu a pracovní dobu pro ně má úplně jiné kontury.

Nejspíš celý další článek by si pak vyžádal fakt, že tyto líné pozice jsou definovány specificky jako práce pro ženy. Ukazuje to, že od mužů máme na trhu práce stále jiná očekávání, že nejrůznější druhořadé kancelářské pozice jsou pořád stereotypně vnímány jako ženské zaměstnání, a v neposlední řadě je to také projevem určité nebezpečné šikmé plochy.

Mnoho mladých žen se totiž na „líné práce“ může dívat pozitivně proto, že už je udolala frustrace ze skleněných stropů a jiných forem genderové diskriminace v zaměstnání. Rezignace na ambice a únik do nenáročných pozic a postupně možná i do domácnosti a rodiny tak může být jen frustrujícím projevem přetrvávajících nerovností a postupující konzervativní společenské regrese, spíše než signálem upřímné touhy po klidu a pohodě.

Řada dalších problémů vzniká i poté, co si nejrůznějších trendů na sociálních sítích všimnou novináři a byznysoví analytici a začnou si je vykládat po svém. Z přívalu tiktokových videí a dalších autentických zkušeností a názorů je patrné pestré názorové spektrum a kritika celé řady společenských problémů. Když ale trend prokape až do mainstreamových médií, často je redukován do tvrzení, že jde o jakési univerzální „hnutí proti práci“.

Blogerka Anne Helen Petersenová tento proces pokřivení a zjednodušení významu popisuje elegantní zkratkou – podnikatelé, média a následně mnohdy i jejich čtenáři si za složitý existenciální problém (proč je dnes práce nanic) dosadí jednodušší myšlenku, že se mladým bůhvíproč nechce makat. Pak začnou vymýšlet různá řešení tohoto uměle vykonstruovaného problému, který jen odvádí pozornost od skutečného jádra věci.

Pokud dospějí k závěru, že jsou mladí zkrátka líní, falešně tím hází vinu za systémové problémy na jednotlivce. O moc lepší ale není ani zdánlivě osvícené poznání, že na současném přístupu k práci je něco špatně a měli bychom ji zaměstnancům dělat příjemnější. To je jistě potřeba, ale vede to také k představě, že sféra práce je oddělená od zbytku světa a společnosti, a když problémy práce vyřešíme v práci, všechny ostatní frustrace a úzkosti zmizí samy od sebe.

Mimořádně dobrou analýzu tohoto úskalí nedávno sepsal Erik Baker pro Harper’s Magazine. Tvrdí, že čím dál tím větší část pracujících ve všech sektorech společnosti začíná trpět pocity nespokojenosti a deziluze. Z toho vychází zmiňované quiet quitting a další trendy, které si ale špatně vykládají jak pravicově založené byznysové kruhy (tedy tábor „líná mládež“), tak i kritici z řad progresivní levice, kteří celou věc mnohdy redukují jen na boj za lepší práva a postavení zaměstnanců.

Ten je určitě potřebný a není sporu o tom, že kratší pracovní doba, důstojná mzda, lepší pracovní podmínky a ochrana práv zaměstnanců jsou zásadní věci, o které musíme usilovat a které zlepšují kvalitu života. Trendy jako quiet quitting nebo lazy girl jobs k tomuto úsilí (byť často oklikou) směřují. Baker ale prostřednictvím statistik z trhu práce dokazuje, že ve výsledku jde „jen“ o vyjednávání lepších pracovních podmínek a nikoliv o zpochybnění smyslu a legitimity celého společenského systému – jen málokdo se na práci vykašle úplně, aby tím vyzrál na kapitalismus.

Právě krize legitimity a celkové společenské důvěry je nejen podle Bakera jedním z primárních procesů v pozadí současných nálad (zde dobrá analýza lokálních českých specifik), a je to i krize morální. Různá zlepšení v sektoru práce ji sama o sobě nevyřeší a nic nezmění ani na skutečnosti, že se z práce stala řídící struktura společnosti, které nelze uniknout – jednoduše řečeno, holá životní nutnost chodit do práce zůstává jednou z mála věcí, které ještě drží konstrukci současné společnosti pohromadě.

Poznání, že společenský systém a jeho instituce ztrácejí legitimitu a že tu neexistuje žádná jednoduše dosažitelná alternativa, vede také k sílícímu pocitu ztráty kontroly nad vlastním životem. Chudí ho nejspíš znali odjakživa, ale teď čím dál tím víc zasahuje i těmito chmurami dosud málo poznamenané střední a vyšší vrstvy. A i to jde doložit aktuálním tiktokovým trendem.

V poslední době vyvolala hodně pozdvižení videa influencerky Pinkydoll a dalších obdobných tvůrkyň, které si vydělávají pomocí tiktokových livestreamů. Jejich bizarní styl lze slovy jen stěží popsat, ale zjednodušeně řečeno jde o to, že od fanoušků sledujících livestreamy vybírají příspěvky za to, že na jejich neustále se hrnoucí lajky a komentáře reagují robotickým opakováním hlášek a citoslovcí, které připomínají chování zaseklé videoherní postavičky.

Jejich aktivity jsou samy o sobě velmi zajímavým náhledem do fungování současné digitální ekonomiky (a nejspíš i nových sexuálních fetišů), ale jde také o projev mnohem širšího a dlouhodobého trendu.

Obraznost a logika videoher prosakuje do všech oblastí popkultury, a tak se na sítích už léta množí videa, jejichž (skuteční) protagonisté se chovají jako NPC (non-player characters) – tedy vedlejší, počítačem ovládané postavy, jejich úkolem je především zalidňovat videoherní světy a hráči sloužit jako společnost, protivníci nebo prosté kulisy.

Pro NPC bývá typické nesmyslné a robotické chování, omezené zacyklené dialogy a absurdní pohyby. Jejich imitace ve skutečném světě může být docela legrační, a hra na NPC je tak do velké míry jen zábava znuděných teenagerů, ve které není nutné hledat nic hlubšího. Temnější podtóny ale dostane ve chvíli, kdy tvůrci začnou NPC chováním výslovně ilustrovat svou životní vyprázdněnost a depresi, nebo když dokonce celé schéma otočí a za NPC začnou považovat okolní kolemjdoucí, což nepřekvapivě vede k různým formám šikany a obtěžování.

Život bezvýznamné herní postavy, která nemá žádnou moc nad svým životem a jejíž repetitivní existenci řídí jen jednoduchý algoritmus a rozmary všemocných hráčů, je dost prvoplánovou, ale výstižnou metaforou zmiňovaných společenských krizí. Tohoto triku si kromě tiktokerů všimli i umělci a rakouský kolektiv Total Refusal absurdní povahu NPC před časem využil ve videoinstalaci Hardly Working.

Ta se zaměřuje především na kritiku únavné a stereotypní dělnické práce (jako trefný symbol se nabízí například skutečnost, že v hůře zpracovaných hrách NPC nespí a své pracovní rutiny vykonávají i v noci), ale jak ukazují zmiňovaná teenagerská videa, atmosféra NPC života nás neopouští ani mimo kancelář či továrnu. NPC se v hrách věnují i řadě „volnočasových“ aktivit, ale ze svého životního cyklu tak jako tak nemohou uniknout a nemají žádnou možnost smysluplně změnit fungování okolního světa.

Není divu, že když se při hraní videoher neustále potkáváme s výstižnými příklady existenciální krize, začneme ji lépe vnímat i ve svém skutečném životě, a možná nám také začne docházet, že pouhou změnou pracovních návyků se „kletby NPC“ nezbavíme.

V debatách o proměnách práce se často opakuje domněnka, že když si lépe nastavíme svou work-life balance, budeme se moci ve volném čase bokem věnovat koníčkům a blízkým, což nám jaksi automaticky poskytne životní realizaci a sebenaplnění, kterého nemůžeme či nechceme dosáhnout v práci.

Řada novinářů a esejistů, především z USA a západní Evropy, pak také zmateně krouží kolem poznání, že ani odmítnutí kancelářského krysího závodu a odchod do malých soukromých alternativních světů v dlouhodobém kontextu navzdory očekávání nezvedá štěstí tak, jak by mělo, a tento paradox nedokážou jednoduše pojmenovat. Zrovna v Česku ovšem máme nepěknou historickou zkušenost, která nám to umožňuje nahlédnout mnohem čitelněji.

Řekněme, že bych analýzu současných změn práce otevřel tímto příběhem: „Píše se rok 2023, Alena už ve čtvrtek odpoledne končí svůj lazy girl job na pozici zástupkyně office manažerky v marketingové agentuře a odjíždí do designového karavanu za Prahou, kde bude natáčet inspirativní videa o cvičení jógy a relaxovat u výroby bylinkového pesta a cyklistiky s kamarády.“

Vypadá to jako ideální příklad přehodnocení vztahu k práci a cesta k lepšímu a spokojenějšímu životu. Co kdybych ale prohodil pár reálií a napsal to takto: „Píše se rok 1979, Alena si s předstihem odpíchla směnu kulturní referentky v ČKD a odjíždí na chalupu, kde se s manželem budou věnovat opravě trabantu, zavařování okurek a pájkování obrázků do překližky.“

Najednou už to není inspirativní návod, ale deprimující příběh o lidech, kteří pocity odcizení a frustrace z nefunkčního a zdánlivě nezměnitelného normalizačního systému řešili únikem do soukromých útěšných světů, chcete-li příslovečných „pelíšků“. Okolnosti se samozřejmě mění a jakékoliv historické paralely jsou vždy ošemetné a nedokonalé, ale výklad druhého příběhu lze snadno uplatnit i na ten první.

Jen málokdo se dokáže zcela ponořit do světa rodiny, koníčků a odpočinku a dlouhodobě vytěsnit zjevné společenské problémy. Tváří v tvář sílící chudobě, nerovnostem, rasismu, regresi lidských práv a postupujícímu klimatickému kolapsu lze jen těžko nalézt štěstí a klid, a když svět za okny chalupy či tiny house přeneseně i doslova hoří, radost ze znovuzískaného volného času hořkne v ústech.

Pracovat méně, příjemněji a za více peněz je jistě cíl, o který je třeba usilovat a bez kterého životní spokojenosti jen těžko dosáhneme. Je to ale jen jedna část mnohem širšího systémového problému, který dalece přesahuje oblast práce. A pokud už nechceme být vedlejšími postavami našich životů bez moci nad okolním světem, je vyplňování excelových tabulek v pohodlném kanclu jen velmi nejistý začátek dlouhé a náročné cesty ke změně.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.