Pod čarou: Ironie přestala být vtipná. Upřímnost víc sedí k době

Držet krok s vývojem internetové kultury bylo vždycky dost vyčerpávající. Čím je člověk starší, tím méně má času a motivace ke studiu aktuálních memů a digitálního humoru a dříve či později se zákonitě ocitne „mimo mísu“. Celkový objem internetového obsahu ale roste geometrickou řadou, a orientaci už tak často ztrácejí i mladí lidé, u kterých by se dalo předpokládat, že budou mít největší přehled.

Digitálních subkultur je nespočet a každá má svůj specifický interní humor, který se navíc neustále proměňuje. Je tak nanejvýš pravděpodobné, že jakýkoliv pokus o vtip na sítích hrozí nepochopením a konfliktem. Nelze se proto divit, že dříve všudypřítomná ironie a nadsázka vycházejí z módy a na ceně nabývají upřímnost a opravdovost.

Pro vysvětlení tohoto hodnotového posunu se musím dopustit věci, kterou se většina novinářů starších 30 let většinou dovede spolehlivě znemožnit – vysvětlování slangu současné mládeže. Asi nejlépe jej totiž vystihuje proměna významu, ke které v poslední dekádě došlo u těžce přeložitelných anglických pojmů cringe a wholesome.

Pokud si vzpomenete na emoci, kterou jste nejspíš cítili, když prezident Zeman před pár lety při happeningu v zahradách Pražského hradu spaloval červené trenky, pak víte, co je to krystalicky čistý cringe. Výraz, který se pohybuje někde na pomezí pojmů trapný a křečovitý, totiž původně označoval hlavně situace, kdy se nám při sledování dané věci studem kroutí prsty u nohou a nevíme, zda se smát, nebo plakat.

Cringe je vše, co odporuje současnému vkusu a žhavým trendům a co nás nejspíš v očích okolí dokáže spolehlivě ztrapnit. Dost možná je tento pocit obrannou reakcí, která nás varuje, abychom nevhodným chováním neztratili status a nestali se terčem výsměchu.

V posledních letech ale došlo k subtilní proměně významu. Sítě zaplavily memy s různými variacemi na slogan „I am cringe, but I am free“ (jsem cringe, ale svobodný) a z dříve odpudivé a obávané vlastnosti se paradoxně stal předmět obdivu a respektu. Špatně nacvičené tance, neumětelské módní kreace, přehnaně upřímné zpovědi a další věci prováděné bez elegance, naleštěnosti a sofistikovanosti přestaly schytávat výsměch a cringe se najednou stal cool.

Neustálý hon za trendy a kritika všeho, co s nimi nedrží krok, začaly být únavný a sisyfovský úkol i pro ty, kteří tuto hru umějí roztáčet nejlépe, tedy digitální influencery. Přestat na chvíli hlídat svůj pečlivě budovaný veřejný obraz a nechat prostor svému banálnímu soukromému já je opravdu osvobozující pocit, a atraktivním obsahem tak najednou začaly být věci, které můžeme paradoxně trochu odfláknout a moc nad nimi nepřemýšlet.

Druhým výrazem, který skvěle vystihuje tento hodnotový posun, je zmiňované wholesome, tedy pojem, který leží někde na pomezí českých slov naplňující, upřímný či poctivý. I u něj došlo k proměně významu, která byla snad ještě radikálnější než u neuchopitelného cringe.

Původně se tímto termínem označovaly tradiční, milé a obecně uznávané věci, které však rozhodně nebyly „trendovní“ nebo jakkoliv nové a zajímavé – wholesome může být tradiční rodina s otcem-živitelem a matkou v domácnosti, ovocný koláč od babičky nebo sborový zpěv jihočeské dechovky, tedy věci, které nejsou nijak explicitně trapné nebo odpudivé, ale progresivní mládež by si o ně neopřela kolo.

Postupně se však z lehce shovívavého wholesome stal žádaný kompliment označující vše upřímné, pěkné či roztomilé a roztrhl se pytel s účty sdílejícími wholesome memy s koťátky a jiné bezelstně pozitivní obsahy. Následně také logicky došlo k proměně významu věcí, které rozhodně nejsou wholesome, a proto zasluhují zavržení – především výsměch, jízlivá ironie a přetvářka všeho druhu.

Teoreticky by na tom nemělo být nic překvapivého (milá pozitivita zní lépe než uštěpačná satira), jenže právě nejrůznější formy ironie, metahumoru a hry s významy bývaly důležitou hodnotou mileniálů. Současný posun generace Z k nepředstírané upřímnosti, opravdovosti a laskavosti je tak významnou generační proměnou, která není podmíněna jen klasickým houpáním kyvadla trendů, ale má i řadu konkrétních společenských a politických příčin.

Některé analýzy kladou bod zlomu do doby Trumpova prezidentství a následných pandemických lockdownů, ale podle mého je potřeba se vrátit ještě dál do historie. Na konci nultých let ovládl populární kulturu souhrn trendů, které většinou shrnujeme pod dnes již nicneříkající výraz hipsterismus. Patřil k nim odpor ke všemu nudnému, normálnímu a konzervativnímu, a vysoká hodnota byla naopak přikládána podvratnému humoru, znalosti aktuálních internetových trendů, nadsázce a nadhledu – vše bylo zkrátka potřeba dělat ironicky, protože nesofistikovaná upřímnost byla velmi ošklivým cringe.

Naváděla k tomu řada okolností – sociální sítě byly relativní novinkou, bující internetová kultura vytvářela ideální prostor ke hře s významy a znalci memů a digitálních trendů se mohli snadno s úšklebkem povyšovat nad počítačově negramotné starší generace a zoufale neaktuální burany všeho druhu. Bylo to také poprvé, kdy do mainstreamu ve velkém vpadly popkulturní žánrové pastiše a k tomu se přidala i nevídaně silná vlna retra a nostalgie všeho druhu – ale i ty dřevorubecké košile a kníry v sobě samozřejmě musely mít silný nádech ironie.

Časem to ovšem přestala být taková legrace, protože tahle kulturní a technologická změna měla i odvrácenou stranu. Ironie a alibistický humor se staly účinnou zbraní internetových trollů, rozbujela se digitální šikana a z dříve osvěžujících mystifikací a hříček se stal takřka standardní způsob komunikace. Výsledkem pak byla sílící vlna nihilismu a nedůvěry, která v USA nabrala na síle právě po začátku Trumpova prezidentství a postupně prosákla i do dalších koutů světa včetně Česka.

Odklon od humoru a ironie k upřímnosti a laskavosti má proto i překvapivě politický rozměr. Tradičně býval humor a satira spíše zbraní progresivní levice, kdežto radikální pravice preferovala patetické pochodování v naleštěných holínkách.

Ke změně taktik pak došlo nejspíš hlavně proto, že otevřené výzvy k násilí, homofobii, rasismu a nenávisti nejen v Evropě, ale i v USA spolehlivě vyvolají odpor veřejnosti a pozornost úřadů, a vyplatí se je proto zamaskovat humorem a hrou s proměnlivými významy. Ultrapravicová diskuzní fóra se změnila v chaotickou změť memů a ironických schovávaček, což mimo jiné přispívá k účinnému rekrutování mladých příznivců a také to poskytuje nezbytnou výmluvu v případě problémů se zákonem – jako by snad ironický rasismus přestával být rasismem.

Mizogynní a ultrapravicový „ironický“ trolling začal bujet už při útocích na ženy ve videoherním průmyslu v kauze Gamergate v roce 2014 a po nástupu Trumpa a dalších obdobných politiků v různých koutech světa ještě nabral na síle. Obranou před vlnou nenávisti a šikany maskované za humor pak byl v opačném táboře příklon k laskavosti, péči, upřímnosti a empatii – tedy k tomu, co někteří příslušníci starších generací záměrně či z neznalosti občas označují za brečící mládež a „sněhové vločky“.

K tomuto hodnotovému posunu by ale nespíš došlo i v případě, že by se radikální pravice držela svého kopyta a o humor se nepokoušela. Sítě jsou plné i zcela apolitické šikany, a úzkost a nedůvěra sílí také v přímé úměře k prosakování reklamy a klamavých PR taktik do všech koutů internetu.

Všichni už automaticky předpokládají, že influenceři jsou za své výstupy placení, byť to často není pravda, skrytá komerční nebo politická propaganda je k nalezení na každém rohu, vše je pečlivě stylizováno a falše a lží všeho druhu jsou ostatně z logiky věci plné i seznamovací aplikace.

Tento nepříjemný digitální prostor sdílejí všechny generace. Ty starší si ale ještě pamatují svět „předtím“, kdežto většina generace Z už jiné komunikační prostředí nepoznala. A právě v tom možná spočívá jádro věci – mileniálská ironie a nadsázka byly do velké míry podmíněny tím, že v nultých letech ještě existovala pomyslná bariéra mezi on-line a off-line prostředím a digitální hry s významem a identitou mohly být vnímány odděleně od „reálného“ světa. Tento pohled už ale před řadou let přestal dávat smysl.

Když je pak vaše celá žitá existence odjakživa nebezpečný rozbouřený oceán plný přetvářky, lži a skrytých nástrah, které vás chtějí oklamat a ztrapnit, je jasné, že toužíte po klidném přístavu, kde alespoň na chvíli nemusíte pečovat o svůj veřejný obraz a zasloužíte si úctu a péči i za křečovité a nedokonalé projevy svých skutečných koníčků a emocí.

K příklonu k upřímnosti a laskavosti navíc v neposlední řadě přispěla i zvýšená pozornost věnovaná otázkám duševního zdraví (už není ostudou být veřejně zranitelný a sdílet nepříjemné emoce), tragický prožitek covidové pandemie (většinu lidí v lockdownech jaksi doslova přešla sranda) a určitou oklikou i skutečnost, že takřka veškerý čas trávíme potencionálně pod dohledem.

Často vídám oprávněný stesk po dobách, kdy jste mohli v klubech a na koncertech vyvádět kdeco, aniž by hrozilo, že to někdo okamžitě vyfotí či natočí, a výsledný stres pak zase může dospět až do fáze, kdy se vše pod tlakem zlomí, lidé si padnou do náruče a dají konečně volný průchod svému vnitřnímu cringe, protože být neustále cool a nad věcí prostě není k žití.

Výsledky tohoto hodnotového posunu jsou vidět nejen v proměně atmosféry na sociálních sítích, ale také v celé řadě dalších oblastí. Napadlo mě to třeba při sledování letošního ročníku Eurovize, u které se potkávají právě zmíněné „staré“ a nové přístupy – zatímco pro mou generaci stárnoucích mileniálů jde o zábavu, která je často chápána ironicky, pro mladší fandy kýčovitého popu tento přístup ztrácí smysl a mohou si show užívat bez umělého odstupu.

Často se také mluví o vyprázdněnosti dříve populárního pojmu guilty pleasure (tedy provinilého užívání pokleslých a brakových koníčků a žánrů), který ztrácí význam spolu s tím, jak už se za většinu věcí není třeba stydět nebo je vydávat za ironii.

A znovu je potřeba zmínit i politiku, protože doba je zkrátka zlá a postupem času se ukázalo, že tváří v tvář ekonomické krizi, klimatickému kolapsu, rozkladu právního státu a ohrožení lidských práv jsou humor a ironie dlouhodobě nepříliš efektivní mobilizační strategie – to je mimochodem v humorem posedlém Česku patrné ještě více než v západních zemích, a pokud naše veřejná debata něco potřebuje, je to právě více upřímnosti i patosu spíše než povznesených legrácek.

Posun k laskavosti, upřímnosti, pozitivitě a bezprostřednosti je bezesporu velmi potřebná věc, kterou ve výsledku ocení nejen příslušníci nejmladší generace, ale i všichni ostatní, kteří jsou z dosavadní atmosféry digitální komunikace také vyhořelí a unavení.

Přesto se ale nemůžu ubránit dojmu, že tu zůstávají i jistá rizika. Tím nejviditelnějším je samozřejmě fakt, že i upřímnost a laskavost se dá dovedně předstírat pro dosažení zištných cílů. Vidět to lze v nejrůznějších korporátních kampaních za „přirozenou krásu“ i v pečlivě budované „autenticitě“ mnoha influencerů. A mnohé vypovídá třeba i fakt, že nakašírovaná intimita dokáže být na sítích výrazně atraktivnější než bezostyšná pornografie.

Méně viditelným, ale o to větším nebezpečím je situace, kdy se to s důrazem na bezpečí a obyčejně hezké věci přežene. Progresivní kultura a alternativa tradičně spočívala v provokaci, šoku, kladení nepříjemných otázek a v nejednoznačných významech, a útulný kýč býval naopak znakem nevábného zpátečnictví a kulturní regrese.

Někteří autoři sice podotýkají, že slovo wholesome bývalo synonymem pro tradiční pravicové hodnoty a kulturu a že si jej teď údajně přivlastnila progresivní levice, a tím posunula jeho význam, jenže to může být dvojsečná zbraň – pokud je najednou wholesome i queer rodina nebo drag show, znamená to především to, že se dané věci díkybohu normalizovaly a získaly alespoň dílčí společenské uznání, jenže tu pořád zůstává spousta věcí, které stále tak přijímané nejsou, a proto se kolem nich aura líbivosti a hřejivé pohody buduje o poznání hůře.

Při projíždění TikTokem občas pod tagem #wholesome narazím třeba i na videa, kde třicátníci hrají videohry z devadesátých let a tklivě vzpomínají na dětství, a celá věc pak začíná nepříjemně zavánět toxickou nostalgií a odporem k současnému světu – tedy přesným opakem toho, co by dokázalo vyřešit aktuální společenské krize a posunout lidstvo do lepší budoucnosti.

Rozhodně to neznamená, že bychom se měli vracet někam do roku 2008 ke kolotoči ironie a výsměšného nadhledu nad vším obyčejným. Péče a laskavé sdílení je dnes skutečně potřeba a ve zlém a nepříjemném světě je důležité vytvářet bezpečná místa bez úzkosti a šikany. Hra s významy, nejistotou a zpochybňováním zavedených hodnot ale sama o sobě není ničím špatným a s upřímností a pozitivitou nemusí být nutně v rozporu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.