Pod čarou: Hra na dospělost nemá smysl. Mileniálové na to přišli jako první

Každá mladá generace bývá nositelem kulturního pokroku a trendů, ovšem jen do doby, než ji nahradí ta následující. Nevyhnutelně se to stalo i mileniálům. V poslední době proto sociální sítě i stránky lifestylových médií zaplavily výčty mileniálských koníčků a výrazů, kvůli kterým si z nich teenageři či čerství dvacátníci z generace Z rádi utahují.

Mileniálové jsou údajně neschopní v používání emotikonů, drží se přežitých výrazů typu LOL, neumí pořádně točit tiktoková videa, jsou zbytečně posedlí gastronomickými trendy a ve výčtu jejich hříchů by se dalo ještě dlouho pokračovat.

Z větší části jsou to samozřejmě banality, protože každá mladá generace začne nosit jiné účesy a střih džínů než jejich šediví a nudní předchůdci, a často také běžné věci související s během času – třeba situace, kdy se mileniálové poprvé dostávají do manažerských pozic a začínají si stěžovat na své líné a rozmazlené mladší podřízené.

Narazit jde ovšem i na výtky, na kterých se dá docela dobře demonstrovat postupný vývoj životního stylu a hodnot, který začal právě u mileniálů a mladší generace ho pak jen dále rozvíjí. Jde třeba o kdysi módní mileniálský výraz adulting, který také přišel na pranýř coby beznadějně trapný a zastaralý.

Termín, který by se do češtiny dal s trochou nadsázky přeložit snad jako „dospělákování“, se začal šířeji používat na počátku uplynulé dekády. Označovaly se jím mileniálské pokusy o dosažení nejrůznějších atributů a milníků tradičně spojovaných s dospělostí, od vyplňování složenek a daňového přiznání přes zodpovědnou práci v korporátu až po zakládání rodiny a nákup nemovitostí.

O adultingu bylo napsáno nesčetné množství více či méně povedených analýz a komentářů. Ty méně hloubavé většinou vycházely z názoru, že mileniálové jaksi zastydli ve vývoji, jejich životní styl je nepatřičně dětinský, a proto pak vyvolá takovou pozornost, když se klopotně a ve srovnání se svými rodiči velmi pozdě pokoušejí dospět. Časem ovšem došlo i na nepříliš překvapivé odhalení, že mileniálské zápolení s dospělostí má především ekonomické příčiny.

Newsletter si můžete poslechnout také v audioverzi.

Klesající výše reálných mezd, hospodářská krize po roce 2008, nedostupnost bydlení a řada dalších faktorů nejen v západních zemích způsobily, že si mileniálové na rozdíl od svých rodičů řadu věcí mohou v životě dovolit až později, anebo vůbec. Jde zejména o nákup vlastního bydlení a s ním souvisejících doplňků (typicky auta, nákladné koníčky apod.), a následně i pozdější zakládání rodiny. Náhodné smočení palce v „dospělých“ aktivitách pak logicky bylo příležitostí k vtipům či vychloubání a zasloužilo si speciální slangový výraz.

Je potřeba přiznat, že stejně jako řada podobných slov, i adulting byl a je povrchní fráze vyprázdněná internetovými memy a lovci trendů, která nedokáže plně vystihnout podstatu tohoto procesu. Podobně je to ostatně i se samotnými generačními škatulkami jako mileniálové a generace Z.

Složitostem generačních definic a rozdílů jsem už věnoval jedno ze starších vydání Pod čarou, a tak zde jen shrnu, že v debatě o generačních rysech se často diskutují společenské a kulturní vlivy a méně již vliv historických událostí nebo stárnutí a přechodu mezi životními fázemi. Každá generace v sobě také zahrnuje lidi z nejrůznějších vrstev společnosti, kterým jen těžko můžeme připsat společné rysy, a v neposlední řadě se často zapomíná na zmíněné ekonomické vlivy.

Relativní finanční nejistota je jistě jedním z definujících generačních rysů mileniálů i generace Z a v debatě ji nelze opomenout. U adultingu je to ovšem složitější. Zrovna v tomto případě se totiž jindy opomíjené ekonomické faktory zmiňují poměrně často a řada publicistů došla k poznání, že většina z oněch zdánlivých atributů dospělosti jsou prostě jen jiné výrazy pro finanční stabilitu.

Zdánlivě bychom tedy vše mohli shrnout konstatováním, že mladší generace už si prostě některé věci možná nikdy nebudou moci dovolit a dospělost pak prostě kvůli tomu bude vypadat jinak.

To by ale stále bylo velké zjednodušení. Pojem adulting totiž odkazoval nejen na ekonomické změny, ale také na posuny v tom, jak vlastně budujeme svou identitu a životní styl a jak se rozpouští jasná definice jednotlivých životních etap.

Na rozdíl od předchozích generací už mileniálové nemuseli a často ani nemohli přijmout všechny stereotypní atributy dospělosti najednou, jako jakýsi nerozpojitelný balíček. Pokud se tentokrát přiznaně zaměřím pouze na vyšší společenské vrstvy v západních zemích (na které se bohužel redukuje většina mediálních debat o trendech), lze říct, že kulturní a ekonomické změny daly řadě lidí mnohem širší možnost volby a libovolné kombinace oněch atributů dospělosti.

Nalezení stálé práce automaticky neznamená potřebu založení rodiny (a naopak), totéž platí pro vlastní bydlení a dvojnásob pro otázky koníčků a životního stylu – s dospělostí se nevylučuje to, že někdo tráví noci na technu nebo třeba hraním videoher, a stereotypy slábnou i v oblasti manželství a různých podob partnerských vztahů.

Velmi pěkně to vystihuje tato glosa, jejíž mladá autorka si zařídila všechny údajné atributy dospělosti včetně stálého vztahu, bydlení a solidní kancelářské práce, aby vzápětí zjistila, že nic z toho jaksi není povinné a je z toho jen nešťastná. Navíc podotýká, že snaha o dosažení symbolů dospělosti je v mnoha ohledech bojem proti úzkosti a nejistotě. Pro generaci mileniálů jsou to typické pocity pramenící ze zklamání a rozpadu životních perspektiv – v dětství nám slibovali šťastnou budoucnost a automatický pokrok, kdy je každá další generace bohatší než jejich rodiče, jenže opak byl pravdou, a výsledkem může být právě ona úzkostná hra na dospělost.

Možná právě zde leží příčina toho, proč měli mileniálové potřebu zkonstruovat výraz adulting a proč ten následně přijde mladším lidem jako legrační nesmysl. V mnoha ohledech byli totiž první generací, která prožila tyto změny a rozpad starých stereotypů a životních modelů, musela se jim často klopotně přizpůsobovat a zkoušet nové životní strategie.

Pro následující generaci šlo často už o běžnou realitu, která si tedy nezasluhuje větší pozornost. A nedává smysl, aby se někdo veřejně chlubil svými pokusy o dosažení atributů dospělosti, které už často ztratily význam.

Silnou roli v tomto procesu hrály i sociální sítě a rostoucí význam digitální komunikace. Mladší generace se samozřejmě odjakživa bouřily proti normám rodičů a experimentovaly s hledáním identity, jenže tento proces v současném komunikačním prostředí dostává novou dynamiku.

Jednotlivé složky životního stylu a identity lze lépe a rychleji kombinovat a měnit (a také je dávat všem na odiv) a nikdo není nucen přijmout stereotypní „dospělost“ či jakoukoliv identitu jako nedělitelný a trvalý balík symbolů, aktivit a povinností. A i v tomto ohledu platí, že mileniálové byli první (a poslední) generací, která zažila situaci před, po a v průběhu této změny, kdežto pro mladší lidi jde již o výchozí stav.

Je dobré na tento proces nahlédnout také z druhé strany – neptat se, proč už je málokdo ochoten a schopen přijmout všechny stereotypní atributy dospělosti najednou, ale spíš na to, proč si stále více lidí udržuje životní styl a strategie dříve spojované s „mládím“.

Dobrý návod k tomu poskytuje tato zajímavá esej publicisty Matta Alta, ve které analyzuje vývoj japonské společnosti. Ta začala v důsledku ekonomické stagnace v 90. letech stále více odvrhovat tradiční normy a tamní mladé generace začaly na první pohled dětinštět. Místo nekončící dřiny v kancelářích, brzkého zakládání rodin a dodržování tradičních norem začali mladí Japonci trávit stále více času čtením mangy a hraním videoher, mnozí se rozhodli žít s rodiči, zesílilo bujení nejrůznějších subkultur.

Kritici těchto změn začali tvrdit, že se společnost infantilizuje a rozpadá, a podobné obavy začaly být o dvě dekády později skloňovány i v USA a dalších západních zemích – dospělí najednou místo zodpovědného životního stylu tráví čas videohrami či koukáním na superhrdinské velkofilmy a tak nějak obecně dělají věci, které byly dříve vyhrazeny spíše teenagerům.

Alt ovšem podotýká, že Japonsko se kupodivu nezhroutilo. Devadesátkoví flákači sice pořád tráví hodiny koukáním na anime, ale také platí daně, vychovávají děti, tamní společnost úspěšně udržují v chodu, a ono zdánlivé dětinštění má tedy nejspíš trochu složitější základ.

Jeho příčinou byla především ekonomickou krizí vyvolaná ztráta víry v budoucnost. Mladí lidé pochopili, že dříve vyžadované atributy dospělosti jsou v aktuální situaci naprostý nesmysl. Pokud dřina v kanceláři k ničemu nevede, je možná lepší trávit čas víc v klidu věcmi, které člověka baví (bez ohledu na věk), a v nejisté situaci je prostě potřeba přijmout jiné životní strategie. Podobný proces pak zažily i západní společnosti a zjevně také dospěly ke stejným závěrům.

S odstupem let se ukázalo, že mladí Japonci neutíkali před zlou realitou a zodpovědností do digitálních fantazií, ale naopak se této realitě přizpůsobovali. Naučili se pohybovat na nejistém a proměnlivém pracovním trhu, zvykli si na to, že v životě často dochází k regresi a krokům zpět, a především že si svůj vlastní životní styl a „dospělost“ mohou a musí seskládat tak, jak je to pro ně zrovna nejvýhodnější.

Pod vlivem společenských a ekonomických změn se ukázalo, že zdánlivě „tradiční“ a neměnná definice dospělosti byla jen jednou z takových životních taktik, která zrovna pro generaci jejich rodičů dávala smysl, ale že nejde o nutnost a v současnosti je to jen nepraktická iluze.

Pojem adulting se tak stává terčem výsměchu docela zaslouženě. Je totiž stále jasnější, že úzkostné pokusy o dosažení přežitých a vzhledem k současným podmínkám často nepraktických znaků dospělosti už ani pro mileniály nedávaly smysl, a je proto zbytečné se jimi chlubit a vytvářet kolem nich memy. Neznamená to, že by „dospělost“ nebyla existující a tíživou životní fází, jen už prostě vypadá jinak a pro každou další generaci bude zase odlišná.

Místo příkrých soudů je tak přínosnější sledovat, jak lidé doopravdy žijí, a nijak to nesrovnávat s vlastní životní zkušeností. Jinak to povede jen k neustálému neporozumění a šíření stereotypů, které nemají žádný základ v realitě.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.