Pod čarou: Být šik jako zedník. Proč pracovní oděvy prosakují do vysoké módy

S jarem přichází chuť na obnovu šatníku, a tak jsem si nedávno chtěl koupit nové džíny. Po chvíli brouzdání e-shopy mě zaujaly reklamní fráze, kterými se výrobci snaží své kalhoty odlišit od konkurence. U těch levnějších většinou stačí plytké konstatování o tom, že jsou levné, kvalitní a módní, občas se objeví i aktuální důraz na ekologii a udržitelnost.

Se stoupající cenou a prestiží značky ale stále častěji vstupují do hry opakující se příběhy o tom, jak dané džíny navazují na poctivé oděvy dělníků, kovbojů či zlatokopů a jak se v nich odráží tradice a dobré řemeslo potřebné pro výrobu odolného oblečení pro tvrdou manuální práci v jakémkoliv počasí.

Na kvalitních kalhotách není nic špatného, ale na první pohled nedává smysl, proč se tento styl reklamní rétoriky používá zrovna u oblečení, které už si nejspíš nikdo do práce v kamenolomu brát nebude, a rozhodně ne v případě značek, jejichž džíny by přišly na třetinu měsíčního platu příslušného dělníka.

Je to ale velmi funkční trik. Nejrůznější typy původně pracovního a dělnického oblečení jsou už desítky let stále oblíbenější součástí šatníků středních i vyšších vrstev společnosti, často se objevují i na přehlídkách luxusních módních značek a jejich neskrývaný původní účel jim jen dodává na atraktivitě.

Paradox obsažený v jádru věci ale nemizí, a tak se také opakovaně rozbíhá debata o tom, jestli toto módní vytěžování pracovního oblečení chudších společenských vrstev není směšné či neetické. Jednoduchou odpověď lze najít jen stěží, protože nejde o přímočarý proces. Místo rychlých morálních soudů je spíše namístě se ptát, proč si kreativec z reklamní agentury nebo úspěšný programátor rád obleče předražené kopie oblečení pro americké zedníky a řidiče z 50. let, ale současné varianty stejných oděvů by si na sebe nejspíš vzal jen s notnou dávkou ironie.

Newsletter si můžete poslechnout i v audioverzi.

Rozdíl v chápání „tradičního“ a současného pracovního oblečení se v posledních letech projevil u řady nových kolekcí luxusních značek, které jsou vždy hladové po nové inspiraci.

Už v roce 2014 vyvolal módní dům Moschino bouřlivou debatu svými modely imitujícími uniformy zaměstnanců McDonaldu, v následujících letech se Calvin Klein pustil do neonových dělnických bund a vest, značka Vetements vzbudila rozruch kopiemi triček kurýrů DHL, neonové bundy na sebe navlékli také Kim Kardashianová s Kanye Westem a pokusy o vytěžení tohoto motivu nejspíš ještě nejsou u konce – předloni se do předražených kombinéz s odrazkami a napodobenin batohů rozvážkových služeb vrhla Balenciaga.

Ve světě vysoké módy většinou nemá hlubší smysl pohoršování a moralizování a klidně se dá uznat, že šlo o vtipný nápad. Zdá se ale, že mimo přehlídková mola tyto kreace nijak zvlášť nezafungovaly.

Módní blogeři nebo pozérští youtubeři na sebe sice možná rafinovaně nastylovanou pošťáckou bundu nebo elektrikářskou kombinézu občas vezmou, ale křečovitá hra na (současné) dělníky za normálních okolností působí směšně a nevypadá to, že by se oranžové vesty za tisíce dolarů staly běžným kouskem luxusních šatníků – na rozdíl třeba od zmiňovaných značkových džín.

K rozklíčování tohoto paradoxu je potřeba zabrousit do módní teorie. Už na začátku 20. století si sociologové Thorsten Veblen a Georg Simmel všimli, že móda hraje zásadní roli v prezentaci a upevňování třídních rozdílů ve společnosti. Nižší třídy chtějí napodobit módu těch vyšších, které se od těch pod nimi naopak chtějí odlišit. Když tak aktuální luxusní móda prosákne do širokých lidových vrstev, elity ji zavrhnou jako nevkusnou a deklasovanou a najdou si nový exkluzivní styl.

Tehdejší smetánku ještě ani nenapadlo, aby se nějak výrazněji zhlížela v oblečení dělnické třídy, a tak byly módní vlivy tradičně jednosměrným procesem prokapávajícím směrem dolů. Postupně se ale inspirace začala šířit i opačným směrem a móda vyšších vrstev začala vytěžovat lidové oblečení, které s sebou neslo asociace poctivosti, romantiky a autenticity. Neznamená to však, že by stačilo, aby na sebe boháč natáhl tepláky koupené v prodejně s pracovními oděvy, a bylo odbyto.

Simmel ve své eseji zdůrazňuje, že módu formují dva navzájem protichůdné tlaky na uniformitu a individualitu. Snažíme se vypadat co možná nejpodobněji jako členové naší společenské skupiny, abychom se do ní jasně zařadili, a zároveň se v jejím rámci snažíme co nejvíce odlišit od ostatních, abychom vynikli.

Členové elity sice mohou obléknout montérky, aby se odlišili od jiných lidí ze své společenské vrstvy, ale zároveň musí dávat najevo, že k ní stále patří a dělnické oděvy nemusí nosit „doopravdy“.

Luxusní verze kurýrského trika nebo uniformy z McDonaldu tak může fungovat na srazu módních influencerů, ale na ulici hrozí, že si vás spletou se skutečným rozvažečem nákupů a rafinované módní vyjádření se zvrhne v trapnou frašku. Zlatokopecké džíny už jsou naopak pevně ukotveny v dávné minulosti, a lze tak jimi naznačovat poctivost, autenticitu a smysl pro ležérnost bez rizika nepříjemné záměny.

Kromě obecného rozdílu mezi starým a novým dělnickým oblečením hrají důležitou roli i další faktory. Pracovní oděvy jsou široká kategorie mnoha typů oblečení a nabývají velmi odlišné významy ve specifických regionálních kontextech. V USA je přebírání pracovních oděvů různými subkulturami dlouhý proces trvající takřka celé 20. století.

Je tam tak těžké rozlišit, zda tradiční značky pracovních oděvů typu Carhartt či Dickies stále ještě patří do sféry dělnického oblečení, nebo jsou spíše typické pro různé subkultury, anebo se už staly bezpříznakovým oděvem pro všechny společenské vrstvy (a natož když se přesunem do Evropy zbaví svého původního kontextu).

Zaoceánské debaty o možném vykrádání dělnické kultury jsou tak spíše akademickou záležitostí (stojí za zamyšlení, že je často vyvolávají právě lidé ze střední třídy, a nikoliv dělníci, kterým je celkem jedno, jestli někdo také nosí jejich bundu), na rozdíl třeba od Velké Británie, jejíž společnost je třídními rozdíly doslova posedlá a může tak často jít o velmi ostré a živé střety.

Před jistou dobou se to projevilo na sporech okolo značky Burberry. Ta bývala typickým oděvem vyšších společenských vrstev, ale pak si ji coby statusový symbol oblíbili i lidé z dělnické třídy. Britské elity a jejich média podrážděně reagovaly přesně v duchu zmíněné Simmelovy poučky. Lidi obalené v oblečení od Burberry začaly označovat za symbol nevkusu a samotná značka musela omezit používání typického kostkovaného vzoru a náročnými kampaněmi znovu klopotně budovat své postavení brandu pro společenskou smetánku.

Úplně jinou situaci bychom pak našli v dosud relativně rovnostářské (a v módě také velmi uvolněné) české společnosti, kde by tento typ debat o přivlastňování dělnické módy nedával velký smysl, ale to neznamená, že by se i zde neprojevovaly stejné trendy – onen významový rozdíl mezi kovbojskými džínami a neonovou vestou od Balenciagy by se v Praze projevil nejspíš ještě silněji než na Manhattanu (a spousta by se toho dala napsat třeba i o ironickém nošení čepic zmijovek).

Do pracovních oděvů z různých období si projektujeme různé asociace a to je i důvodem, proč se v souvislosti s módou workwearu často debatuje i jistá fetišizace dělnické třídy z dob minulých. Vychází to z faktu, že kdysi měly dělnické vrstvy mnohem silnější společenské postavení i svébytnou kulturu.

S rozpadem tradiční dělnické třídy ale zeslábl i respekt a nyní jde spíše o společenskou skupinu, ze které je dle mainstreamového narativu záhodno uniknout a vyšplhat se výše (v britském kontextu tento proces detailně analyzuje povedená kniha Chavs od Owena Jonese).

Prekarizovaný kancelářský kádr v některé ze současných „prací na hovno“ si tak nesmyslnost a vyprázdněnost svého zaměstnání může umenšovat alespoň tím, že na sebe natáhne oblečení spojované s tradiční, poctivou a respektovanou manuální dřinou, ale udělá to prostřednictvím retro kamioňácké džísky, a nikoliv uniformy kurýra Woltu, protože tento typ reálné současné dělnické práce už ve společnosti bohužel nabývá jen pramalé úcty.

Youtuberka Alice Capelleová to ilustruje poučkou o tom, že funkce povznáší formu, a na sovětských plakátech tedy úderníci v modrácích vzhledem k tehdejší ideologii působili (nebo alespoň měli působit) obdivuhodným dojmem, kdežto stejná scenérie s kurýry na koloběžkách by dnes působila jen jako sžíravá společenská satira.

Zmiňovaná kauza okolo značky Burberry také ukazuje, že ve světě módy není zcela přímočará ani otázka peněz. Když si kousek od luxusní značky může dovolit i chudší člověk, klesá atraktivita takového oděvu pro elitu, která se přesouvá k jiným statusovým signálům.

Bohatší lidé mají navíc menší motivaci usilovat o to, aby oblečením budili dobrý dojem, a nakupování vintage oblečení je (coby záliba, a nikoliv chudobou vynucená nutnost) typickým rysem střední třídy, jejíž členové se nemusí příliš obávat toho, že by je někdo v obnošeném kabátu zaměnil za bezdomovce.

V současných debatách o apropriaci pracovních oděvů se často zmiňuje i skutečnost, že vzhledem k rostoucím společenským nerovnostem je okatá příslušnost k vyšším vrstvám jaksi nepatřičná, a řada bohatých se tak prostě snaží zapadnout a být co nejméně nápadní.

Stále ovšem platí poučka o módě, která musí odlišovat třídy, a i prostřednictvím nenápadných teplákovek jde jemně, ale nepřehlédnutelně signalizovat postavení – dobře to jde vidět třeba ve sféře athleisure, kde se vlivní lidé a influenceři předvádějí v šusťákovkách Supreme či Patagonia, ale nikoliv v bundách z Decathlonu, i když na první pohled mohou vypadat takřka totožně.

Simmel už více než před sto lety trefně konstatoval, že móda by neexistovala jen v beztřídní společnosti. Nemůžeme tak uniknout z neustálého koloběhu, kdy svým oblečením zjevně či skrytě a záměrně či podvědomě signalizujeme společenské postavení, a musíme dávat pozor na proměny trendů a významů jednotlivých kusů oblečení.

Svou příslušnost k určitým skupinám můžeme také podrývat, zesměšňovat či zakrývat, ale ve výsledku jde o stejný proces a cestou ven není ani ostentativní ignorování jakékoliv módy – i to je totiž vyhraněný a často využívaný módní styl.

Určitý alternativní náhled ale přesto existuje. Uvědomil jsem si to při v úvodu zmiňovaném nákupu džínů. Na reklamních textech plných syrovosti a dělnické romantiky mě nezarazila jen jejich kýčovitost a absurdita, ale hlavně celková zbytečnost. Proč uměle dodávat nějaký specifický hodnotový charakter kusu oblečení, který je už tak naprosto běžný a všudypřítomný, že si do něj normálně nikdo nepromítá vůbec nic a ráno si zkrátka bez přemýšlení natáhne modré denimové kalhoty stejně jako 90 % zbytku populace?

Džíny jsou jedním z mnoha příkladů oblečení, které sice původně vzešlo z pracovního, vojenského či sportovního kontextu a má za sebou dlouhou a spletitou historii a radikální proměny asociací a hodnot, ale ve výsledku se z něj stala tak běžná a oblíbená věc, že už ztratilo jakékoliv hlubší spojitosti s různými společenskými třídami a životními styly. Neznamená to, že by přestaly být součástí módy (poučka o nemožnosti života bez módy stále platí), ale samy o sobě nesignalizují vůbec nic.

Dalším typickým zástupcem této kategorie je třeba prostá mikina s kapucí – kus oděvu, který také původně vznikl v americkém dělnickém prostředí, pak se pohyboval nejrůznějšími subkulturami a byly napsány tisíce stran úvah, zda je to oděv pokleslý, nebo stylový. Nakonec hoodie opsala celý kruh přejímání, zespodu z ghett až k lídrům Silicon Valley a pak zase nazpět směrem k uvolněným kancelářským povalečům, a stala se z ní univerzální součást šatníků.

Této svébytné kategorie oblečení označované jako klasické či „basics“ si všiml už Simmel ve zmiňované eseji a její povahu a genezi nedávno velmi dobře rozebrala americká publicistka Avery Truffelmanová v poslední sérii svého oceňovaného podcastu Articles of Interest. Konkrétně se zaměřila na specifický styl uvolněného společenského oblečení nazývaný Preppy či Ivy, který se ve 40. a 50. letech etabloval mezi studenty na prestižních amerických univerzitách.

Ten také prodělal dlouhou historii proměn významu a kontextu, ale dnes už si s polotričky nebo khaki plátěnými kalhotami nespojujeme žádné subkulturní nebo třídní asociace a bereme je za zcela bezvýznamové oblečení.

Proces změny bundy nebo čepice ze statusového symbolu k univerzálnímu kusu oděvu bohužel nemůžeme nijak urychlit (a nosit jen ty nejběžnější a nejnudnější věci také není velká zábava), ale při jeho sledování se alespoň můžeme zamýšlet nad tím, proč džíny už desítky let málokde vzbudí zdvižené obočí, kdežto kurýrskou uniformu či bezpečnostní vestu stále nemůžeme brát jako prostý funkční kus oblečení a neodbytně si do nich promítáme své hodnoty a představy o společnosti.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do svého e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.