Článek
Nemocnice fungují jen díky porušování zákoníku práce. Fakt, o kterém se dlouhá léta ví, ale konkrétně zmapovaný není. Spolek Mladí lékaři nyní sesbíral odpovědi šesti set lékařů, z nichž vychází, že 97 procent nemocnic jde ohledně délky služeb lékařů za hranu zákona.
Co to vypovídá o českém zdravotnictví a jak by se mělo změnit, popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy radiolog a předseda spolku Mladí lékaři Martin Kočí.
Proč jste se vůbec pustili do zjišťování, jak moc lékaři pracují přesčas?
Důvody byly dva. Zaprvé nás oslovila studentka 5. ročníku Právnické fakulty, Tereza Nevečeřalová, která měla zájem o zdravotnické právo a mapovala, v jakých oblastech dochází právě k porušování zákoníku práce ve zdravotnictví, aby téma zpracovala jako svoji diplomovou práci.
Druhým impulsem bylo mediální vyjádření ministra zdravotnictví (pozn. red. Vlastimila Válka z TOP 09), že neví o tom, že by k takovým problémům v nemocnicích docházelo. Řekli jsme si tedy, že zmapujeme, jak moc systematické je porušování zákoníku práce v případě přesčasů. Spojili jsme tedy síly a byla z toho excelentní diplomová práce plus zajímavé výsledky do veřejné diskuze.
A jak moc systémový ten problém tedy je?
Zjistili jsme, že maximální zákonná délka služeb 12 hodin se dodržuje jen v případě 3 procent doktorů. Polovina lékařů zůstává po nezákonné 24hodinové službě v práci i další den. Někteří jen dopoledne, ale z celkového počtu odpovědí až čtvrtina dokonce i celý následující den. Za přesčasy si pak velká část lékařů nemůže ani vybrat náhradní volno.
Když se podívám na jeden konkrétní výsledek z vašeho dotazníku – průměrná doba služby lékaře je 26 hodin – sám si nedokážu představit, že bych tak dlouho v kuse pracoval. Pokud to srovnám třeba s řidiči kamionů a jak se striktně kontroluje maximální doba jízdy, tak u lékařů, kterým člověk vkládá do ruky často svůj život, je takový stav těžko představitelný.
No, lékařům jde o život i na silnicích. V diskuzi, která se k dotazníku rozjela v naší facebookové skupině, se někteří lékaři svěřili, že unavení po cestě domů ze služby bourali. Takových odpovědí se objevilo hned několik.
Menší nemocnice, více služeb
Ukazuje se tedy, že zničující přesčasy jsou v nemocnicích zcela běžné?
Z našeho průzkumu vychází, že jde spíše o normu.
A tedy platí, že čím menší nemocnice, tím delší přesčasy?
Ano. Z odpovědí lze vyčíst, že ve fakultních nemocnicích není situace tak špatná, protože jsou lépe personálně zabezpečené, takže problém nedosahuje takové hloubky jako v menších nemocnicích.
Do jaké míry hraje u přesčasů roli finanční hledisko, tedy bez služeb si sáhnu na mizerné peníze?
Průměrný výdělek, který se v případě lékařů uvádí, se pohybuje kolem 80 tisíc hrubého měsíčně, jestli se nepletu (pozn. red.: průměrný plat lékaře byl podle posledních dat z roku 2021 na úrovni 83 808 Kč). Ale jde o částku včetně obrovského množství přesčasů, které se pohybují na úrovní 80 až 100 hodin v průměru měsíčně. Tedy také nad zákonem stanovený limit.
Je tedy z finančního hlediska nezbytné, aby lékař sloužil?
Pokud pracujete jako atestovaný lékař v ambulantní sféře nebo na nějaké soukromé poliklinice, tak služby nemáte žádné, ale plat podobný jako v nemocnicích se službami. Já jsem radiolog a kdybych odešel do soukromého sektoru z veřejné nemocnice, tak si vydělám řekněme 130 až 150 tisíc měsíčně, a to bez nočních služeb.
Operace po 24 hodinách v práci
Fungují tedy nemocnice jen díky tomu, že lékaři pracují daleko nad hranicí, se kterou počítá zákoník práce?
Takhle bych to neformuloval. Platy v nemocnicích jsou zkrátka nastavené tak, že musíte vzít 3 až 5 služeb měsíčně, abyste se jako atestovaný lékař dostal na úroveň mzdy atestovaného lékaře v soukromé sféře. A proto to nemocniční lékaři dělají. A až je to přestane bavit, obvykle kvůli rodinným záležitostem, tak zamíří do soukromé sféry. Takhle se systém za těch 30 let spontánně vyvinul.
Co by se tedy mělo změnit?
Zcela jistě by mělo dojít k přehodnocení toho, jak je celkově systém po stránce finančního odměňování nastavený. Je potřeba si ale klást otázku, jestli tento stav není nebezpečný pro pacienta, a já bych začal právě od toho. Moje odpověď je, že to v pořádku není. Vy byste chtěl, aby vás operoval lékař, který pracoval v kuse 24 hodin?
Samozřejmě, že ne. Nechtěl bych, aby mě ani v restauraci obsluhoval někdo po 24 hodinách v práci, natož že bych někomu, kdo je tak dlouho v práci, svěřil svůj život.
Extrémně se ale liší i formát služby na jednotlivých pracovištích. Někde má lékař v průběhu těch 24 hodin prostor na odpočinek, jinde ale kmitá bez přestávky. A vy jako pacient nevíte, kdo z těchto dvou lékařů vás operuje. Systém dohledů nad přesčasy vám nezaručí, jestli váš ošetřující lékař je dostatečně odpočinutý.
To je tedy pohled pacienta.
Ano, pak je ale potřeba se na přesčasy podívat i očima lékaře. Tedy jestli je vůbec etické, aby zaměstnavatel po pracovníkovi požadoval, aby byl 24 nebo 36 hodin v práci. Nedejbože nepřetržitě od pátku do pondělí, protože i takové služby se na některých pracovištích slouží. To považuji za zcela neakceptovatelné.
Vyhrožování? I tak fungují služby
Není to i nereálné, protože třeba rodiče malých dětí mohou sotva celé víkendy strávit v práci?
Když si vezmeme, že 70 procent absolventů jsou ženy, tak dlouhé 24hodinové směny se samozřejmě míjí s rodinným životem. Pokud se nic nezmění, tak některé nemocnice nutně zavřou, protože nebudou mít personál na pokrytí 24hodinového provozu.
Z vašeho průzkumu ale vychází, že 62 procent lékařů cítí nátlak od vedení, aby pracovali přesčas, což příliš nesvědčí o zdravém pracovním prostředí.
Je to takový kanibalizující systém, protože lidé ve zdravotnictví si problémy dělají navzájem. Část vedoucích pracovníků, kteří potřebují zajistit služby, vyvíjí na své podřízené nátlak až na úroveň vyhrožování. V dotazníku několikrát zaznělo, že byl například lékařům znemožňován průchod k atestacím.
Ale asi nejde jen o otázku feminizace lékařství, že na sebe takto ve zdravotnictví naráží vedoucí a podřízení, ale celé mladé generace, která více než předchozí dbá na sladění pracovního a osobního života.
To je pravda. Dochází k obrovskému generačnímu konfliktu. Vedoucí mladým lékařům říkají, že za jejich časů to bylo daleko horší, pracovali víc než oni, tak na co si tedy stěžují? Což je sice pravda, intenzita práce byla ale zase dříve o dost nižší. Zdravotnictví je zkrátka daleko více než jiné obory zakonzervované a zatím jsme nedospěli ani do bodu, kdy by se lékaři mohli u svých nadřízených odvolat na zákoník práce. Starší generace bere takovou zmínku jako urážku, že si vůči nim dovolí mladí něco takového požadovat.
Začali jsme tedy pohledem pacienta, a teď jsme přešli už k lékařům a nemocnicím. Pokračuji tedy v otázce – co by se mělo změnit?
My, jako spolek, nejsme decision makeři, chtěli jsme pouze zmapovat aktuální stav. Samozřejmě jsme věděli, jak se s přesčasy pracuje, ale neměli jsme žádná konkrétní čísla. Teď už je máme a můžeme nad nimi diskutovat. Je zcela jasné, že ve zdravotnictví je nutné zajistit péči, a to i 24hodinovou. Ale je otázka, jestli potřebujeme tolik nemocnic a jestli by zároveň nestačilo méně 24hodinových provozů.
A pak je zásadní téma odměňování. Pokud už lékaři přesčasy v takové míře slouží, musí za ně být řádně finančně ohodnoceni, a také dostat možnost čerpat kompenzační volno. Taky se asi musí změnit přístup k ženám-lékařkám, systém k nim bude muset být přátelštější, když je jich 70 procent.
Jak tedy se zjištěními z průzkumu naložíte?
Jednou z pravděpodobných možností je, že minimálně otevřeme diskuzi, jak by mělo být nastavené odměňování pracovníků ve zdravotnictví. S takovým extrémním množstvím přesčasů bychom měli směřovat k nějakému zefektivnění systému.
Například adaptací angloamerického systému konzultantů, kdy slouží především mladí lékaři do atestace a zkušenější na ně pouze dohlíží, často jen na telefonu z domova. Zefektivnění ale musí přijít na více úrovních. Je třeba si přiznat, že v určité míře dochází k nadbytečnému čerpání péče, tím pádem potřebujete velké množství personálu, a to do budoucna není udržitelné.
