Po vězení si hned našla práci. Teď jí kvůli tomu hrozí návrat za mříže

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Magdalena, která na konci dubna vyšla po sedmi měsících z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, se duševně připravuje na nejhorší.

„Už jsem si to v hlavě nastavila tak, že kdyžtak půjdu znovu sedět. Mám z toho hrozný stres,“ přiznává žena.

Jádrem problému přitom paradoxně je, že se mladé ženě daří. Dokázala si rychle najít stálé zaměstnání, ale naráží na další podmínku propuštění: do půl roku musí odsloužit necelých 300 hodin veřejně prospěšných prací. A pokud to nezvládne, tak jí hrozí, že se do vězení vrátí.

„Nemám žádný volný čas, žádný,“ říká mladá žena s tím, že v práci si bere víkendové služby, aby přes týden mohla chodit na „prospěšky“, jak o povinných hodinách mluví. V souhrnu tak má měsíčně jen dva dny volna, které podle svých slov tráví tím, že si nakoupí a vaří jídla na následující dny do práce.

„Je to poctivý, snaživý člověk, ale je vidět, že stejně ten výstup z vězení není snadný,“ komentuje vzniklou situaci Jana Thálová, mentorka Magdaleny a vedoucí vězeňského týmu z organizace Mezinárodní vězeňské společenství.

Redakce Seznam Zpráv sleduje Magdalenu od jejího propuštění. V předcházejícím článku žena popisovala, co prožívá v prvních chvílích na svobodě, a od začátku také zmiňovala, že je pro ni důležité začít nový život tím, že si najde zaměstnání. V úvodním textu je také popsané, že Magdalena se dostala do vězení, přestože zaplatila svoji část škody způsobené sprejerstvím.

Jméno propouštěné ženy redakce pozměnila, aby mohla otevřeněji mluvit o svých zkušenostech a potížích.

Konkrétně by měla Magdalena odpracovat každý měsíc 50 hodin „prospěšek“, sama si ale spočítala, že při zaměstnání, bez kterého by byla odkázaná na sociální dávky, zvládne měsíčně reálně kolem 33 hodin.

Na prospěšné práce totiž musí chodit ve všední dny. „Mám to domluvené tak, že přijdu, když mám volno v zaměstnání. Což je tak dvakrát, třikrát do týdne,“ vypráví Magdalena.

Nejraději má ranní směnu od sedmi hodin do poledne. „Pleju kolem nově zasázených stromů,“ popisuje podobu veřejně prospěšných prací mladá žena a dodává, že ranní služby jsou v aktuálních vedrech i příjemnější.

Právě to, jak jsou prospěšné práce šibeniční pro propuštěné, kteří si dokázali najít zaměstnání, je pro Magdalenu bez většího přemýšlení i největším zklamáním nově nabyté svobody. „Mám z toho stres,“ opakuje.

Společně s mentorkou Janou Thálovou chce mladá žena v srpnu požádat o prodloužení termínu pro splnění veřejně prospěšné práce. Myslí si, že tou dobou už bude schopná dostatečně prokázat, že soustavně pracuje a zároveň se pokouší i co nejvíce docházet na „prospěšky“.

Magdalena našla zaměstnání v obchodě, kde pracuje na dvanáctihodinové směny. Díky tomu může ve všední den, kdy má náhradní volno, docházet i na veřejně prospěšné práce. „Reagovala jsem na nabídky na internetu a hned se mi ozvali. Jsem ráda, že mám práci,“ podotýká a upozorňuje, že vzhledem k záznamu v rejstříku trestů považuje za štěstí, že si práci našla. A to i přesto, že se její mzda pohybuje hluboko pod aktuálním průměrem.

Podle Jany Thálové je ale práce dobrým způsobem, jak po odchodu z vězení opět získat potřebné sebevědomí. „Nejistota propuštěných je taková, že si člověk vůbec nevěří,“ říká mentorka.

Oslovení odborníci z neziskových organizací pomáhající lidem po výkonu trestu získat zaměstnání popisují, že aktuálně velmi záleží na samotných propuštěných, nakolik jsou motivovaní skutečně začít pracovat. Jinými slovy, pokud chtějí pracovat, aby si opět zvykli na pracovní tempo a režim, a nevadí jim základní pracovní náplň a podprůměrná mzda, zaměstnání najdou.

„Velký vliv mělo i to, že zaměstnavatelé měli nedostatek lidí, takže se na nás obraceli a hodně si naše klienty brali,“ říká Renata Hovorková, která má v Rubikon Centru na starosti komunikaci se zaměstnavateli.

Podle ní se po covidových letech, kdy zaměstnavatelé spíše pracovníky propouštěli a bylo tak i pro bývalé vězně složitější získat práci, vrací aktuálně situace k dřívějšímu normálu. „Zaměstnavatelé v některých oblastech přijali lidi z Ukrajiny, například na stavební či úklidové pozice, ale nedá se říci, že by tím trpěli naši klienti,“ dodává Hovorková.

Podobnou zkušenost má i Marie Petříčková z terénního programu Al Paso Vysočina spadajícího pod oblastní charitu Třebíč. „Mysleli jsme si, že krize spojená s válkou na Ukrajině bude mít vliv na zaměstnávání, ale naši klienti fungují. Trochu horší je to u žen,“ říká Marie Petříčková s tím, že například nemocnice podle její zkušenosti aktuálně spíše preferují na úklidové pozice ženy z Ukrajiny.

„Jeden den ho propustili, druhý začal hledat a reagoval na nabídky a za týden nastupoval,“ popisuje případ nedávno propuštěného muže Lenka Hellerová, hlavní mentorka z Mezinárodního vězeňského společenství a dodává, že další klient si letos dokázal najít práci do čtyř dnů.

„Jsou to lidi, kteří chtějí pracovat, snaží se a vyvíjí iniciativu. A neočekávají žádné velké finanční ohodnocení, pracují třeba i za sto korun za hodinu,“ doplňuje Lenka Hellerová s tím, že propuštěným jde vedle výdělku i o to se „rozkoukat“.