Po povodni hledali bydlení pro nemocného syna. Teď se těší na svátky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Místnostmi se rozléhá monotónní hučení. „Třináct vysoušečů ve třech bytech jede nonstop, 24 hodin v kuse,“ hlásí Dušan Němeček.

S manželkou Jarmilou žili se dvěma syny a jejich rodinami ve dvou sousedních domech v Mostní ulici. Až do poloviny září, než je tam už podruhé v manželství kompletně spláchla stoletá povodeň.

Kromě jiných místností voda vytopila sklepní byt jejich třiatřicetiletého invalidního syna. „Nejdřív jsme mu museli najít nové bydlení, má panickou hrůzu z vody,“ říká Jarmila.

Příběh rodiny je součástí časosběrného seriálu Seznam Zpráv. Redaktoři v něm sledují, jak se lidé v povodňových oblastech vyrovnávají s následky živelné katastrofy a zda se jim dostává potřebné pomoci.

Starší syn Němečkových před devíti lety utrpěl vážné zranění, po kterém byl tři roky na vozíku. Po uvedení jejich příběhu v médiích se jim sice nabídli jednotlivci i organizace s pomocnou rukou, přesto to neklaplo. „Ozvala se i jedna paní ze zastupitelstva, ale nakonec z toho taky sešlo. Strašně moc lidí tady v Opavě shánělo bydlení a všechno bylo plné,“ vrací se Jarmila do krizových týdnů.

Nakonec sehnali garsonku v přízemí paneláku v Kateřinkách, nedaleko jejich adresy. Syn sice musí překonat osm schodů, ale do domu, kterým se prohnaly už dvě povodně, se vracet nechce.

Druhý syn s přítelkyní provizorně žijí u jejich příbuzných, do dubna se chtějí vrátit.

Němečkovi jsou manželé 33 let, na začátku 90. let zdědili dům a postupně jej opravovali od nuly. V roce 1997 zažili první povodeň. „Pak jsme měsíce žili ve čtyřech v jediném pokoji. Nikdy by nás nenapadlo, že tohle všechno budeme zažívat znova,“ shodují se.

„Celý život budujeme. Loni v prosinci jsme dodělali kuchyni. Řekli jsme si, že to je poslední velká věc,“ vzpomíná Jarmila.

Jenže pak přišlo 14. září a ráno se voda začala rozlévat i po městské části Kateřinky. Na zahradě Němečkových sahala až do výše čtyř metrů, zatopila sklepní byty, kotelnu a další prostory. „V obýváku v přízemí jsme měli necelý metr vody. Tady k parapetu,“ ukazuje Dušan.

Nová kuchyňská linka má rozklížené základy. Ještě krátce před Vánoci tam pod igelitem provizorně stojí pohovka. Obývák se dál vysouší. „Používáme jen kuchyň a ložnici,“ hlásí Jarmila.

„Z ložnice je skladiště zbylých věcí, tak tam jen přespíme,“ vykukuje Dušan zpoza postaveného gauče.

Němečkovi za sebou mají dlouhé týdny úklidu. Většina poškozených místností je stále navlhlých. Jsou tam omlácené omítky, všechny věci vyhozené. Taky bylo třeba nově vybavit kotelnu.

Manželé se rychle střídají v neveselém vyprávění, ale prokládají ho smíchem i humorem. Snaží se na tragédii hledat i pozitiva.

Nejhorší bylo podle nich zbavit se všudypřítomného bahna. „Když 14 dní v kuse odhazujete, tak už vám z toho hrabe. Měli jsme depku a museli jsme na víkend pryč. Sousedi se ptali: Kam jdete? Nechápali,“ reaguje muž.

Říkají, že povodeň místní hodně stmelila. „Všichni si potykali. Pomáhali jsme si navzájem, asi víc než v roce 1997,“ myslí si.

Většina z nich přitom kromě domácího úklidu dál chodí do práce. Dušan pracuje v obchodě s elektronikou. „Před Vánoci tam prakticky bydlím. V prosinci šest dvanáctek navíc. Doma stihnu jen takové drobky, třeba namontovat zásuvku,“ popisuje.

Od města a Ministerstva práce a sociálních věcí dostali přes 100 tisíc korun.

Dům, v němž žijí, byl na povodeň pojištěný minimálně. „Pojišťovák byl už za nás smutný. Řekl, že máme povodeň jen na 50 tisíc. Dali nám 49 tisíc, protože tisícovka byla spoluúčast,“ hlásí Dušan.

Sousední dům mají na hypotéku. Proti povodni byl pojištěný na vyšší částku. Na vyplacení peněz ale před Vánoci pořád čekali. „Z pojišťovny nám původně slibovali také velké vysoušeče. Nakonec to nedopadlo. Za elektřinu se asi nedoplatíme. Toho se bojíme nejvíc,“ hlásí manželé.

Po předešlém článku se dočkali řady podpůrných vzkazů i finanční pomoci od rodiny a známých. Někteří kamarádi si nicméně chybně mysleli, že dostali pět milionů z dárcovské sbírky. A Němečkovi ranily internetové diskuze. „Žiju tu od 18 let. Celou dobu dřu. Někdo říká, ať se odstěhuju a okamžitě to prodám. Jen v Opavě je třeba 16 tisíc lidí postižených. To mají všichni prodat? Kam by šli?“ Ptá se Dušan.

„Když jsme se vzali, mohli jsme dům jen po troškách opravovat. Tmelilo nás to. Máme k tomu citový vztah,“ dodává jeho manželka.

Čas od povodně rychle utíká. Namísto hodinových ručiček ale tady spíš sledují displeje vysoušečů. Ukazují míru vlhkosti v místnostech. Právě tahle veličina teď určí další měsíce domácnosti.

Na Jarmilu někdy těžkosti dolehnou. Občas pláče. Teď se upíná ke svátkům. S manželem se celý prosinec snažili, aby měli provizorně zařízený obývák. „Manželka i kdyby měla umřít, tak Vánoce budou,“ směje se Dušan.

„Jsem holt takový zdobič,“ reaguje žena.

I po zářijové katastrofě se snaží zahánět negativa. „V životě jsme toho zažili tolik. Manželka vám ve finále řekne, že jsou zničené stejně jen věci,“ usmívá se Dušan.

Oba se shodují, že jim obrovsky pomáhá vzájemné silné pouto.