Článek
„Bylo to takový trochu drsný dobrodružství,“ vzpomíná Milan Roubal ve svém kunratickém bytě na nehodu na kole, která mu v roce 2016 změnila život.
Jízda na horském kole byla kdysi jeho velkým koníčkem. Nejraději jezdil v přírodě a nebál se ani strmých outdorových sportovních stezek, tzv. singletrailů.
„To se mi stalo osudným v italských alpách, kde jsou singletraily osmkrát delší než tady. Trochu jsem to opomněl a jel jsem unavený z práce. Dorazili jsme tam v noci a hned ráno jsem šel jezdit. To byla blbost,“ popisuje okolnosti, které předcházely nehodě.
Vzpomíná, že při příkrém sjezdu jedné z tras neměl v prstech dostatek síly, aby kolo ubrzdil. Narazil, přeletěl přes řídítka a při pádu si zlomil šestý a sedmý krční obratel. To pro něj znamenalo ochrnutí na 80 % těla.
„Na začátku jsem se nehýbal vůbec, prvních 14 dní to byly jen takové záchvěvy. Ale to, co mělo tendenci se trochu hýbat, jsem namakal a rozhýbal,“ popisuje. Ty části těla, které nerozhýbal dosud, už kvůli přerušení nervů nikdy ovládat nebude.
„Nikdy jsem neměl pocit, že by mě to nějak zlomilo, ochromilo nebo že bych z toho měl deprese. Nikdy jsem tím nijak netrpěl psychicky,“ říká.
Snažím se fotit něco takového, jako vytvářel Cimrman, říká fotograf.
Ze zámečníka fotografem
Do té doby pracoval Milan Roubal ve stavebnictví. Vyučil se jako zámečník, postupem času se ale rekvalifikoval i v dalších řemeslech a založil si vlastí firmu na rekonstrukci bytů.
První zkušenosti s focením získal se starým ruským fotoaparátem Zorky, který dostal po svém otci. „Na to, jak to bylo jednoduché zařízení, to dělalo krásné ostré fotky,“ říká. Později fotil hlavně na mobil, díky čemuž se mu podařilo zachytit poslední roky před svou nehodou.
Po ochrnutí ho k profesionálnímu focení přivedla bývalá přítelkyně, která mu koupila první digitální fotoaparát. Ten si pomocí stativu připevnil ke svému elektrickému vozíku a dnes ho ovládá s pomocí dotykového pera.
„Snažím se fotit něco takového, jako vytvářel Cimrman,“ žertuje. „Živé obrazy, fotografie s příběhem, kde je zaznamenaný nějaký konkrétní děj a je tam spousta symbolů, spousta věcí, které na fotce můžete najít a bádat nad nimi. Snažím se, aby to bylo zajímavé,“ vysvětluje s tím, že nejčastěji fotí dokumentární fotografie, akty nebo vytváří fotomontáže.
Benefiční výstava
V srpnu uspořádal Milan Roubal benefiční výstavu fotografií, na nichž se snaží lidem přiblížit, jak vypadá život, ke kterému je nutná asistenční služba. „Od ranního vstávání přes podávání jídla, vytváření věcí s asistentkami, cestování, zábavu, oslavy až po cestu do postele. Je tam zachycené všechno tak, jaký život na vozíku je,“ přibližuje svoji výstavu.
Podle něj má mnoho lidí problém péči asistenta uhradit. Mohou sice čerpat státní podporu, její výše ale často nestačí na pokrytí celého rozsahu péče, kterou dotyčný potřebuje.
„Platíte od hodiny a minimální částka je 130 korun. Když to potřebujete každý den, tak si asi umíte představit, do jakých nákladů to může vyskákat. Když ty peníze potřebujete každý měsíc, musíte je někde brát,“ vysvětluje Roubal.
Výtěžek z výstavy putoval na veřejnou sbírku Konto Bariéry, která vybírá peníze na pomoc lidem s handicapem. Prostřednictvím organizace pak mohou lidé o příspěvek na asistenční péči požádat. Sám Milan Roubal o zopakování výstavy zatím uvažuje, a to nejspíš během letošního podzimu.
Provozuje také stránku milanroubal.cz, kde své fotografie zveřejňuje a nabízí možnosti, jak ho mohou lidé finančně podpořit.
