Po dvou a půl hodinách stop stav. První den nového uprchlického centra

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

„Co potřebují? Vědět kdy to skončí. Chtějí se co nejdřív vrátit. Nikdo z nich nepřemýšlí, že by tady zůstal,“ říká Pavel, který do Příbrami přijel ze Zdic. Ujal se sedmičlenné rodiny, které právě radí, jak mají vyplnit registrační formulář.

„Znám jejich tátu, pracoval u mě pět let. Ten zůstal na Ukrajině a já se mu nabídl, že se mu mezitím postarám o rodinu,“ vysvětluje.

Přijeli včas. Je úterý před devátou hodinou ráno a dobrovolníci v Příbrami reportérovi říkají, že ani ne dvě hodiny čistého času po otevřené nového Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině (pro které se začíná používat zkratka KACPU) už kapacitně nezvládají.

O zhruba půl hodiny později už začínají nově příchozí uprchlíci namísto pořadového čísla dostávat informaci, že pokud mají kde bydlet, ať se zkusí dostavit k registraci jindy. „Fungujeme 24 hodin denně, lidé mohou chodit i večer a v noci, klidně ve dvě ve tři ráno,“ říká policista u stolu reportérovi.

„O půl desáté se na můj pokyn zastavilo přijímání dalších uprchlíků. Věděli jsme v tu chvíli, že posledního zaregistrovaného odbavíme někdy o půlnoci,“ vysvětloval později na tiskové konferenci Tomáš Horvát, ředitel příbramských Hasičských záchranných sborů a následně dodal, že počítá, že centrum začne opět přijímat nové žadatele během podvečera až večera.

Hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková (STAN) se snažila zdůraznit několik informací, které mohou při registraci pomoci a rozložit nápor.

„Ten, kdo má už kde bydlet a nežádá o ubytování, tak může jít opravdu do jakéhokoliv centra pomoci, nemusí jít do toho nejbližšího,“ říká hejtmanka a upozorňuje, že kraj zřídil i centrum v Mladé Boleslavi a v Kutné Hoře.

„Současně bych chtěla poprosit, pokud mají maminky nějakou možnost, že se jim někdo postará o děti, tak nemusí s sebou brát děti do 15 let, doklady za ně mohou vyřídit,“ upozorňuje Pecková.

Jedny z prvních odmítnutých jsou ženy, které přišly v doprovodu dvou Čechů – Jiřího s Vojtěchem. „Jsme ubytovatelé. Řekli nám, že už berou jen lidi, co nemají kde bydlet, a ať přijdeme zítra. Jenomže my nevíme, jestli to bude zítra lepší, spíš se bojíme, že ne,“ říká Vojtěch a Jiří si trochu stěžuje, že do centra podle něj neexistuje telefon, kam by mohli zavolat a zjistit, jestli má smysl jezdit, nebo ne.

S ženami se radí, jestli má smysl na místě zůstat a registraci si nějak vydobýt, nebo to vzdát a odejít. Mluví o tom, že podobně už dopadly předchozí den v Praze a reportérovi vysvětlují, že jsou oba farníci z kostela sv. Vojtěcha v Dejvicích a že se ujali filmařů z Ukrajiny.

Další žena v dlouhé černé péřovce s kožešinou rámující kapuci, která se mezitím snaží nahlásit dvě Ukrajinky a získat pro ně pořadové číslo, se od policistů také dozvídá, že v tuto chvíli nestíhají. V klidu zase odchází.

„Tak s holkami přijdu zase zítra. Mně to nevadí, jsme tady z Příbrami,“ říká nevzrušeně před kulturním domem, který se proměnil v centrum pomoci pro lidi z Ukrajiny.

Venku už jsou i Jiří s Vojtěchem se „svými“ uprchlíky. „Nakonec je asi pošleme dnes odpoledne do Prahy. Údajně mají zase otevřít Kongresové centrum,“ říká Jiří a plynule svoji pozornost zaměří na dámy, kterým alespoň na přistavené sanitě ukazuje písmena v latince.

Ani lidé, kteří měli více štěstí a dostali se k pořadovému číslu, ovšem nemají vyhráno. Musí dlouze čekat, než na ně přijde řada a jsou v sále vyvolaní, že si mohou stoupnout do fronty na registraci.

A protože se zatím příliš nedaří šířit informaci, že není nutné s sebou brát děti do 15 let, sál se hemží dětmi v různém věku. Jedna část se například přirozeně stala zázemím pro matky s kojenci, z které se ozývá kakofonie brekotů.

Hned po ránu se nejakčnější děti snaží zabavit usměvavá blondýnka. Oprašuje svoji ruštinu a zkouší na ně mluvit a během chvilku už má kolem sebe kroužek dětí a začíná s nimi vytleskávat melodii. Ukazuje jim, že mají tleskat, plácat se do stehen a dupat. A za chvilku z toho vzniká dobře známá dětská písnička: „Já do lesa nepojedu, já do lesa nepůjdu,“ kterou paní i zpívá.

„To byla paní učitelka ze školky, už musela jít do práce,“ vysvětluje o chvilku později Pavel Smolka. Klečí v dětském koutku a zabavuje děti, na sobě má žlutou reflexní vestu, která značí, že jde o organizátora bez znalosti ruštiny nebo ukrajinštiny. V opačném případě by měl oranžovou reflexní vestu.

„Jsem tady za humanitární organizaci ADRA a mám na starosti organizaci dětského koutku. V pondělí jsme se potkali s paní psycholožkou od hasičů a ta nám říkala, že je potřeba na místě udělat něco pro bezprizorní děti, když rodiče čekají,“ říká Pavel Smolka, mimochodem skutečným povoláním farář z Církve adventistů.

Namísto blonďaté učitelky z mateřské školy se pokouší děti zabavit i mladá drobnější hnědovláska Kateřina.

„Já jsem učitelka. Máme v Praze jarní prázdniny a já jsem neměla plán, co dělat. Viděla jsem, že tady vzniká centrum, tak jsem se rozhodla pomoct,“ líčí, zatímco na ni létají od dětí měkké textilní míče.

Protože na úterý připadl Mezinárodní den žen, po sále dobrovolníci roznáší růže a karafiáty. Růže se snaží muž od Českého červeného kříže věnovat i dobrovolnicím, které se starají o lidi z Ukrajiny, studentka zase roznáší od stejné humanitární organizace karafiáty.

Růží chce potěšit zhruba desetiletý kluk svoji babičku, která s šátkem přes vlasy připomíná pohádkovou postavičku. Starší žena je květinou úplně vykolejená a dítě několik dlouhých chvil objímá.

Vedle oslav MDŽ organizátoři myslí i na stále probíhající epidemii covidu. Ve vstupní hale, kde se nejvíce mísí lidé, kteří jdou na registraci, ale i na záchod nebo pro občerstvení, je na nošení roušek a respirátorů taktně upozorňuje policista.

„Potřebujete roušku?“ nabízí ženám z Ukrajiny, které nemají zakryté dýchací cesty. Některá si roušku vezme a nasadí, jiné vytáhnou vlastní.

Reportérovi policista vysvětluje, že je to taktika. „Snažíme se je na to nenásilně upozornit. Aspoň tady, kde se nejvíc v hale kumulují. Když sedí, tak na tom netrváme,“ potvrzuje uniformovaný muž.