„Když to přežijete, přinesu vám mandarinky.“ Příběh štítaře z filozofické fakulty

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Dva měsíce od té události jsem se bál usnout. Každou noc se mi vracely dva sny. Stojím v té třídě, všude samá krev, každému zvoní mobily a slyším, jak kluci řvou: Sem škrtidlo, tady to zatlač, vydrž…,“ vypráví sedmatřicetiletý Michal, nyní už bývalý praporčík Speciální pořádkové jednotky Praha (SPJ). Tři dny před Štědrým dnem zasahoval u nejhorší masové střelby v našich moderních dějinách.

„V tom druhém snu zase stojím v nemocničním pokoji. Je tam rodina té dívky a já ji vidím bledou na posteli. Hrozné. Ty sny se opakují stále dokola,“ dodává. Jejich četnost se už prý snížila, ale rozhodně nezmizely.

„Půl třetí ráno, to je můj čas, to se ještě sem tam vzbudím, mám tep nad 150, jdu se napít něčeho sladkého, otevřu knížku a čtu si, dokud to není lepší,“ svěřuje se Michal.

Den poté, co čtyřiadvacetiletý student zavraždil na filozofické fakultě v Praze 14 lidí a dalších 25 zranil, se rozhodl, že po 14 letech u policie odejde.

„Už dlouho jsem si tam připadal jako fackovací panák, na kterém si kdekdo smlsne. Ten zásah a to, co se dělo po něm, byla poslední kapka. Už jsem to nechtěl snášet,“ vysvětluje.

Onen čtvrtek 21. prosince měl klasickou službu.

„Den začal rutinně. Jeli jsme hlídat do Klánovického lesa, jestli se tam nepotuluje pachatel dvojnásobné vraždy,“ vzpomíná Michal. Kolem půl druhé odpoledne je ale odvolali do centra města.

„Dorazili jsme k budově filozofické fakulty v Celetné ulici, kde nám kluk z kriminálky ukázal fotku studenta s tím, že má mít nahoře výuku. Velitel řekl: vše na sebe a štít s sebou,“ popisuje statný expolicista. U pořádkové jednotky působil jako takzvaný štítař, tedy krom výbavy nosil zhruba třicetikilový štít, jímž chrání policisty za sebou.

V Celetné dali pět pater v poklusu a zjistili, že student z fotografie tam není.

„Když jsme sešli dolů, ve vysílačce hlásili, že se ozývá střelba z filozofické fakulty – ale na Palachově náměstí.“ Nejrychlejší to bylo pěšky. Přeběhli Staroměstské náměstí, Kaprovu ulici a spatřili střelce na střeše budovy.

„Já jsem nesl štít, dva chlapi se přilepili za mě. V ten moment začala ta děcka skákat z ochozu na balkon. Jenže jak tam lidi pištěli, upoutali jeho pozornost a on šel k nim. Jeden z kolegů do mě nacpal rameno a sykl: Jdeme ho zabít,“ líčí události.

„Běželi jsme k bočnímu vchodu a najednou nám k nohám spadla holka. Byla na místě mrtvá. Nevím, jestli pádem, nebo ji předtím střelil. V ten moment jsem přepnul na autopilota,“ popisuje Michal.

Boční dveře do fakulty byly zamčené. „Šli se mnou takoví dva siláci. Jeden v tom adrenalinu, jak ta děcka řvala, dveře normálně vyrval, že křídlo vypadlo ven,“ říká. Navíc se ukázalo, že dotyčný měl na fakultě během studií pár přednášek, takže budovu znal.

„Běželi jsme nahoru, v plné výstroji, já s třicetikilovým štítem, takže ve druhém patře už jsem polykal andělíčky. To už byly slyšet výstřely.“ Strach si nepřipouštěl, protože postup drilovali nesčetněkrát.

„Pro mě štítaře je důležité, abych cítil na jednom rameni jednoho střelce, na druhém druhého. O víc se nezajímám. Kdyby bylo nebezpečí, tak vím, že se za mě kluci schovají a současně mě pokryjí z boku,“ hovoří.

Od třetího patra už cítili střelný prach.

V posledním patře viděl troje dveře. Jedny omotané řetězem, ve druhých ležel muž s prostřelenou hlavou a z nitra se ozýval křik.

„Vlétli jsme dovnitř. Bylo to hrozné. Vlevo ležela zastřelená žena. V kostýmku, pod ní kaluž krve. Bylo slyšet jen chroptění, pláč, řev, zvonění telefonů, všude strašně krve,“ popisuje scénu, která se mu dosud vrací ve snech.

„Na zemi ležely jeho zbraně, zásobníky a hodně nábojnic. Všiml jsem si, že si ten dobytek koupil střelivo se zvýšeným ranivým účinkem,“ podotýká Michal.

Zatímco někteří policisté dostali za úkol ošetřovat raněné, Michal s týmem pokračovali dál. Proběhli do další učebny, odkud vedl žebřík na půdu. Ten měl za úkol krýt.

„Tam si pamatuju ležet slečnu. Měla rozstřílené nohy kolem genitálií, v oblasti kyčlí a stehen. Kluci ji vytáhli ze třídy do boční chodby, kde bylo bezpečné místo. Podal jsem jim svůj turniket (škrtidlo), někdo druhý, zatáhli jí to, ale stále krvácela. Navíc bledla a začala ztrácet vědomí,“ popisuje Michal.

Velitel rozhodl, že ihned musí být přenesena dolů.

„Jenže pořád se nevědělo, jestli ten pachatel žije, nežije nebo kde chodí, nebo jestli jich je víc. Ten kluk, co vytrhl ty dveře, se nabídl, že půjde se mnou. Tak jsem si hodil děvčicu na ramena, on mě kryl a já běžel dolů,“ vypráví.

„Po cestě jsem našel ještě jednu postřelenou slečnu v mezipatře, která byla schovaná mezi kytkami. Tu jsem si nějak nacpal do druhé ruky do podpaží a obě stahoval dolů. Řekl jsem: Holky, když to přežijete, tak vám zítra přinesu mandarinky do nemocnice. Byla to taková blbá poznámka, ale v ten moment mě nic lepšího, abych je nějak uklidnil, nenapadlo,“ dodává.

Ve vestibulu předal dívky záchranářům a s kolegou se vrátili zpět. Záhy přišla zpráva, že střelec je mrtvý a podezření o údajné spolupachatelce se nepotvrdila. Přesto pokračovali v prohledávání místností. Budovu nakonec museli opustit kvůli podezření, že by tam mohl být nástražný výbušný systém. Pyrotechnici nic nenalezli.

„Po zásahu jsme vyšli ven špinaví, zpocení, od krve a chvíli čekali v autě. Navzájem jsme se prohlíželi, jestli nám něco není a jestli jsme v pohodě.“ Jednotka se vydala zpět na základnu. Oblečení mělo jít do pračky.

„Chtěl jsem ji zapnout, ale telefon: Všichni zpátky, budete střežit do rána. Takže v těch špinavých hadrech jsme jeli zpátky a do 11 hodin večer nás nechali hlídat zamčené dveře a řídit provoz na silnici. Až pak jsme se dostali na barák,“ říká Michal.

On navíc musel „na kobereček“ k zástupci velitele.

„Když jsme prohledávali budovu a otvírali jednotlivé dveře, tak jsem jednomu z našich, kterému se to nedařilo, řekl ostře, ať uhne, a udělal to beranidlem sám. Jenže to byl asi někdo z velení SPJ, já ho přes tu kuklu nepoznal, takže to se mnou po návratu na základnu řešili,“ vysvětluje.

Za „odměnu“ vyfasoval ranní převoz cenin. Tedy výjezd v šest ráno.

„Prý to nemám chápat jako trest, ale protože převozy nejezdím, tak jsem si je měl jít osvěžit. No, na ponižování u policie jsem ale zvyklý,“ krčí rameny.

Cestou zpět si vyprosil, že se může zastavit za slečnou, kterou vynesl ze třídy dolů. Koupil mandarinky, bonboniéru, přibalil jí čisté tričko s policejním logem.

„Přišel jsem do toho pokoje a tam celá rodina. Můžu vám říct, mně bylo tak zle, když jsem viděl její mámu, tátu, sourozence. Ona byla úplně bledá. Tam jsem vůbec neměl chodit. Tu druhou dívku jsem už nedohledal. Obávám se, že to nepřežila,“ dodává.

Psychicky rozložený dorazil na základnu.

„Odpoledne přišel rozkaz: Kluci, co jste tam byli včera, tak se sbalte, vy už to tam znáte a jděte znova hlídat tu budovu. To přitom mohla dělat běžná hlídka,“ kritizuje Michal. To už na něj bylo moc. K filozofické fakultě navíc chodily tisíce lidí. A emoce byly vyšponované.

„Čtyři hodiny jsem tam stál u toho vstupu a lidi mi nadávali: Kde jste byl včera, vy hrdino? Nebo: Teď tu máte samopal, včera by se hodil víc. A podobné narážky. Já byl hladový, unavený, nesměl jsem na záchod ani si dát cigaretu, totálně grogy. Celou dobu jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí,“ svěřuje se, co mu v daný moment běželo v hlavě.

„A v ten moment jsem se rozhodl, že už to dělat nebudu. Že chci být doma s rodinou, dětmi a odejít od policie,“ říká.

Rozhodnutí Michalovi vydrželo i poté, co si během Vánoc odpočinul. To, jak s ním vedení policie zacházelo bezprostředně po zásahu, byla prý jen poslední kapka v už dlouho kapajícím kohoutku. V polovině ledna sedmatřicetiletý praporčík svému veliteli oznámil, že končí. A stalo se.

Nyní se živí opravou střech, policejní práce mu nechybí a říká, že je tak spokojený.