Pět minut mezi životem a smrtí. Posádka vrtulníku popsala, co se dělo při evakuaci

Když stojí před „svým“ vrtulníkem W-3A Sokol a pózují fotografovi, vypadají jak z amerického filmu. Pevný postoj, klidný pohled a lehký úsměv na tváři. Mezi sebou mají odstup.

Ptám se jich, jestli jsou také kamarádi. „To víte, že jo. S dobrými kamarády pak nepotřebujete nepřátele,“ říká Vlastimil Baudyš a všichni se rozesmějí.

Dva piloti, kapitáni Vlastimil Baudyš a Michal Scherks, a záchranář Jan Humpál, kteří se před pár dny vrátili z moravské mise, se nakonec chytnou kolem ramen. „Byly tam extrémně náročné podmínky. Počasí bylo tak špatné, že jen cesta z Ostravy do Jeseníků nám trvala hodinu. Museli jsme obletět celý horský masiv,“ vypráví pilot a kapitán Vlastimil Baudyš, který slouží stejně jako jeho kolegové u 24. základny dopravního letectva ve Kbelích.

Tam také stojíme na ploše, mezi dvěma vrtulníky, se kterými létají. Na Moravě byli s tím menším, větší slouží i k dopravě humanitární pomoci.

Vypadají odpočatě. Je ale patrné, když se vracejí k uplynulým dnům, že zažili skutečně náročné chvíle. Za tři dny vytáhli do svého vrtulníku 26 lidí, zhruba polovina s nimi odmítla nastoupit. „Už jen cesta na Moravu byla velice náročná, počasí bylo opravdu špatné. Když jsme dorazili v sobotu večer do Ostravy, ujal se nás koordinátor. Hned jsme ho upozornili, že v noci nebudeme moct letět, byť to umíme, ale podmínky k tomu nebyly,“ dodává Vlastimil Baudyš.

Armádní vrtulník budí respekt. Když si ho člověk představí v bouři, v silném větru ve výšce několika metrů, s visícím člověkem na ocelovém lanu, už je snazší připustit, že se někdo může bát nastoupit.

„Nejhorší je odpoutání od země. Pak už je to dobré. My jsme si to sami také zkusili, v rámci cvičení nás tahali z vody. Ale nikdy jsme nebyli v roli člověka, který je zachraňován naostro. Těžko říct, co se v těch lidech odehrává. Ale jakmile se odlepí od země, už s tím nic neudělají. Už jsou naši,“ přemýšlí pilot Scherks.

Chci si vyzkoušet, jak vypadá úvaz lidí, které zachraňuje. Hned nad hlavními dveřmi u vrtulníku je tzv. palubní jeřáb, ze kterého se spouští až 90 metrů dlouhé ocelové lanko, takže pokud jsou záchranáři v nepřístupném terénu, mohou pod sebe spustit lano až do této délky.

„Spouštěli jsme se většinou k lidem, které jsme zachraňovali z domů nebo z vody, takže jsme používali podpažní popruh a záchranářský trojúhelník. Lidé se bojí toho jeřábu. Chápejte, jsou ve vodě, nad nimi visí vrtulník, z kterého vede ocelové lanko, a oni říkají: Já nevím, co mám dělat? A tak jim říkám, nechte to na mně, nebojte se,“ popisuje záchranář Humpál a zapíná mi pod pažemi jednoduchý postroj, který se používá právě při náročném zachraňování z vody.

Tento způsob opravdu není komfortní, nesmíte zvednout ruce nahoru, a vlastně celou váhu těla drží paže. Proto je také nutné v takovém zavěšení dostat člověka co nejrychleji do bezpečí. „Předpis mluví o maximálně pěti minutách, ale když máte člověka podchlazeného, je to hrozně dlouhá doba, takže to musí být rychlejší,“ vysvětluje mi.

Když mám dostatečně utažený postroj, záchranář by si mě připnul na lano ve tvaru V. „Vy jako zachraňovaná jste na kratším konci, já jsem na tom delším. Vy máte ruce podél těla, což já hlídám, abyste mi nepropadla, a šli bychom spolu nahoru,“ říká Jan Humpál.

Z domů, balkonů a ze střech je možné použít na upnutí lidí sedačku, která je o poznání pohodlnější a člověk v ní může být daleko více času. Větší verze slouží pro dospělé, menší pro děti. Psy pak přepravovali v padákových taškách.

Teprve ve vrtulníku si zachránění lidé uvědomili, jak velké nebezpečí jim hrozilo. „Najednou to uviděli z výšky a několik z nich přiznalo, že byli hloupí, že nešli dřív. Všichni nám pak děkovali, když jsme je na zemi předávali záchranářům,“ dodává.

Mnoho lidí však zavřelo před záchranáři dveře. A to doslova. Přesto se snažili. Posunky. K některým se dokonce spustili a snažili se je přesvědčit. Jedním z nich byl i muž z Kobylé nad Vidnávkou. „Chyběla mu půlka domu a řekl mi, že se mnou nikam nepůjde. A tak jsem mu řekl: Nerozmyslíte si to? Jenže on mi řekl, že mu tam zmizela manželka. Prý tu paní evakuovali, ale ona se vrátila do domu a pak ji strhl proud. Když se pak pán vrátil domů, nebyla tam. Říkal jsem mu, že si dá čaj, lehne si a že se do domu vrátíme. Už měl krvavý šrám na čele. Říkal jsem, že mu dům může spadnout na hlavu. Nechtěl,“ vzpomíná Humpál.

Nemohl ho přemlouvat dlouho, věděl, že na seznamu mají další lidi, kteří možná čekají na pomoc. „Člověk si musí zachovat chladnou hlavu a chovat se profesionálně. Snažím se komunikovat s nimi, být na ně milý. Ale ti lidé nikdy neletěli vrtulníkem, v životě neviseli na laně a teď jsou v situaci, kdy jim jde o život. Někteří spolupracují, udělají všechno, někteří se začnou dohadovat,“ podotýká Humpál.

Technicky nejtěžší je pro posádku záchrana z vody. Záchranáři musejí ustát proud vody, udržovat komunikaci s lidmi, pro piloty je zase důležité, aby i ve špatném počasí dokázali vrtulník udržet na místě. „Je těžké si v takových podmínkách najít nějaký bod, ke kterému člověk zavěsí oči. Kolem vás se vše hýbe a vy musíte mít pevný bod, který musíte sledovat. Jinak můžete chytit tzv. iluzi a začne se vám motat hlava a ztratíte orientaci. Vrtulník by se teoreticky mohl zřítit,“ varuje pilot Scherks. Právě i proto jsou v kabině dva, oba drží pevný bod očima, a pokud by jeden začal propadat iluzi, okamžitě to druhému hlásí.

Baudyš iluzi zažil při výcviku a s Michalem Scharksem se shodují, že je důležité mít takovou zkušenost. „Pak poznáte hned, že to na vás jde, a můžete to komunikovat,“ konstatuje Scherks.

Právě při akci oceňuje posádka všechny zkušenosti, které získává při různých cvičeních, na která pravidelně jezdí. Létají do Pyrenejí, kde týden trénují ve vysokých polohách, ale také na polskou stranu Tater.

Čím déle slyším příběhy z povodní, je jasné, že tihle muži si musejí naprosto důvěřovat. Pokaždé když se záchranář spouští dolů, jeho život závisí na pilotech. A obráceně. Kdyby se na druhou stranu záchranář na laně o něco zachytil, může jít k zemi i vrtulník. „Bez důvěry to nemůže být. Tam jste jako jeden organismus,“ líčí Vlastimil Baudyš.

Ale i oni přiznávají, že vybudovat takovou důvěru vyžaduje čas. „Samozřejmě, když sem nastoupí nový příslušník oddělení, vždycky máte trochu nedůvěru, než pochopíte, že to kluci umí,“ připouští záchranář Jan Humpál.

Při velkých akcích se piloti koordinují přes danou frekvenci. Například při velkých fotbalových zápasech nebo při požáru v Hřensku má letecká policie vrtulník, který shora řídí ostatní způsobem: Teď leťte víc na západní stranu. „Tady to bylo jiné, záplavy byly v několika různých údolích, jeli jsme na společné frekvenci, ale pokud jsme změnili polohu, tak jsme to zahlásili, a pokud se to někoho týkalo, potvrdili jsme si, že se vidíme,“ vypravuje pilot Michal Scherks.

Během záplav vše koordinoval hasičský záchranný sbor. Šéf hasičů řídil záchranáře, armádu a delegoval policii. „Pak vznikla WhatsApp skupina, protože my jako vojáci nejsme propojení s Integrovaným záchranným systémem, nemáme digitální vysílačky jako policie. Poslali nám jenom adresu a my jsme tam pomocí Mapy.cz doletěli,“ říká Vlastimil Baudyš.

Ve vrtulníku se piloti střídají, hlavní pilot pak přebírá i velení. Při povodních na Moravě musel pilot Baudyš udělat rozhodnutí, že s posádkou už dál nepoletí. „Snižovala se oblačnost a začalo nás to opravdu tlačit dolů. Ještě přišlo pár adres, které máme překontrolovat, tak jsme se vydali proti proudu řeky, od Jeseníku dál. Na prvním místě už někoho vytahovali pomocí loďky, na druhém nás odmítli a dál už to bylo těžší. Tak jsem rozhodl, že už ne, že se otáčíme. Ohlásil jsem posádce, že dál neletíme, jestli se mnou souhlasí. Souhlasili,“ ohlíží se zpět Vlastimil Baudyš.

Když pak bezpečně doletěli na základnu, udělal svůj rituál: pohladil „čumák“ vrtulníku a poděkoval. Že je v pořádku všechny dovezl zpátky.