Článek
Lidé žijící na ulici mají v Česku ztížený přístup k lékařské péči, Armáda spásy proto spustila projekt Ošetřenka, který to má zlepšit.
Poukaz v hodnotě 250 korun pomůže uhradit základní ošetření jednoho pacienta bez domova. Na dva poukazy pak přijde předoperační vyšetření. Větší dary pak umožní rozsáhlejší péči.
Právě financování je velkým problémem ordinací, které ošetření bezdomovcům či lidem ze sociálně vyloučených menšin poskytují.
Peníze od pojišťoven ordinacím prý nestačí – podle lékařky Armády Spásy Andrey Pekárkové pokryjí zhruba třetinu nákladů. Brzy skončí i financování z projektu Ministerstva zdravotnictví, jenž měl dostupnost zdravotní péče zvýšit. Ve zbytku jsou odkázány na dotace a dary.
Šest ordinací, jediný lékař
Takových ordinací funguje v Česku šest a spolu s Armádou spásy je provozují organizace Naděje a Charita. Na plný úvazek v nich ale pracuje jediný lékař a nové se nedaří sehnat.
V Praze se nová ordinace otevřela letos v lednu a od té doby poskytla ošetření 450 pacientům. Ta ostravská funguje už čtyři roky a pacientů měla přes dva tisíce.
V ordinacích jsou často léčena drobná zranění, probíhají ale i malé chirurgické zákroky, gynekologická vyšetření, testování infekčních nemocí, psychologická pomoc a intervence v léčbě závislostí.
Zástupci Armády spásy ve středu na tiskové konferenci uvedli, že ze strany státu není zdravotní péče o sociálně vyloučené ani po mnoha letech nijak systémově adresována.
„Uběhlo 30 let a posunuli jsme se pouze o několik málo ordinací praktického lékaře pro lidi bez domova,“ popsala situaci lékařka Pekárková. „K systémovému a trvalému řešení jsme se od té doby neposunuli,“ dodala.
Mezi systémové překážky patří také třeba skutečnost, že podle zákona není možné poskytovat péči přímo na ulici, kde je pro lidi bez domova přirozenější prostředí.
Bariéry na obou stranách
Pekárková tvrdí, že chybí také tzv. respitní péče. „To znamená nízkoprahové krátkodobé ubytování pro nemocného člověka bez domova, jehož zdravotní stav není k hospitalizaci, ale je v rozporu s pobytem na ulici. Třeba když máte angínu nebo nekomplikovaný zápal plic, to, s čím běžně ležíte doma, tak člověk bez domova to nemá kde vyležet,“ vysvětlila.
Bariéry znemožňující ošetření panují podle Pekárkové také na straně doktorů i pacientů. Praktičtí lékaři prý mívají předsudky nebo špatné zkušenosti s ošetřováním lidí žijících na ulici, případně neznají specifika jejich péče.
Pacienti naopak mají často strach za lékařem přijít. „Řada lidí bez domova ztratila důvěru nejenom ve zdravotníky, ale vůbec v lidi, v to, že se o ně někdo zajímá,“ popsala Pekárková. „Snažíme se je přesvědčit o tom, že jsou u nás přijímáni bez podmínek, aby se necítili nějak obviňováni,“ dodala.
