Češi napekli pro vyplavené lidi sedm tun cukroví. „Jste andělé,“ reagují

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Mám pro vás 180 vánoček, 21 kilogramů cukroví a pár beden dárků. Doufám, že máte velké auto,“ pípla mi na messengeru zpráva. Chvíli s Janou Píchovou řešíme, jestli se to tam vůbec vejde. „Napěchujeme ho, co to půjde,“ domlouváme se.

Ve čtvrtek večer přijíždím k ní domů. Podél baráku už má vyrovnané krabičky s cukrovím.

„Letos jsem napekla kolem čtyřiceti kilogramů a deset kilogramů jsem dala Báře na charitu. Začala jsem v půlce listopadu. Podzim mívám v práci volnější, takže to šlo,“ usmívá se Jana, profesí účetní.

Dostávám ochutnat. Je fantastický a druhů požehnaně.

„Rohlíčky, linecké, marcipánové kostky, různé variace vosích hnízd a kuliček, karamelové košíčky, ořechové a pistáciové kroužky, kávové zrno, kokosky…,“ vyjmenovává, co od ní lidé zasažení povodní dostanou.

Vánočky nepekla Jana, ale zaměstnanci školních jídelen Prahy 1.

„Když vidím, jak se na facebookové skupině hromadí fotky z Moravy, tak mám radost, že i my Pražáci nezahálíme. A rozhodně pozdravujte zlatíčko Báru,“ kladla mi na srdce před cestou.

Pětačtyřicetiletá Barbora Zdráhalová už před třemi lety uspořádala sbírku cukroví pro lidi postižené tornádem. Letos to zopakovala a v polovině listopadu vyvěsila na Facebook výzvu:

Vánoční cukroví do rodin zasažených povodní. Udělejme lidem na Jesenicku a Bruntálsku veselejší Vánoce. Upečte cukroví a krabičky předejte na jedno z padesáti sběrných míst.

Prý to jen nadhodila, jestli to bude opět fungovat.

„Je to masakr. Desítky telefonátů denně. Mám přes 450 pekařek a pekařů z celé země a ještě jich přibývá. Cukroví potom rozvezeme lidem do 38 nejpostiženějších obcí. Jednám se starosty, děláme seznamy lidí a řeším svozová auta,“ řekla mi koncem listopadu.

A rovnou mě zapojila. Cukroví od Pražáků mám dovést do „centrálního skladu“ v obci Zátor na Krnovsku. Dobrovolníci se organizují na Facebooku a posílají fotografie kufrů napěchovaných krabičkami.

Česká Lípa je na cestě. Oseček hlásí odlet v 7:30 místního času. V Lomnici 12 kg cukroví + 5 vánoček a hračky. Stebno u Kryr: za nás 30 krabiček, knihy, balící papíry, dárkové tašky. Hvězdárna Sezimovo Ústí se plní, zatím 5 banánovek a všude vůně cukroví. Podtrženo sečteno za Karvinou a Dolní Benešov: 56 kg cukroví. Jihlava (Gurmandie) finální info: 128,5kg cukroví.

Lze se dočíst, že byli tací, kteří nemají auto a cukroví přivezli na sběrné místo vlakem nebo autobusem. Na jedné fotografii je „srdcařka“, která s igelitkami plnými hraček a cukroví jela hromadnou dopravou z Vlašimi do Prahy.

Už při příjezdu do Zátoru, obce ležící mezi Bruntálem a Krnovem, je vidět, že tu povodeň napáchala ohromné škody. Kolem řeky Opava a potoku Zátoráček stále leží říční naplaveniny, ploty a stromy jsou obalené povodňovým nepořádkem. Dvaadvacet domů tu muselo jít k zemi. Další po zimě zřejmě přibydou.

Centrální sklad je ve sportovním areálu u fotbalového hřiště. Pod pergolou panuje frmol. Diriguje ho Bára Zdráhalová. V ruce má excelové tabulky a dává dobrovolníkům pokyny.

„K Martinovi do auta půjde patnáct půlkilovek, šest kilovek, pět kiloapůlovek, třicet plyšáků, třicet knížek a pro malošky (malé děti) naskládat plnou krabici hraček,“ vykřikuje. Zhruba dvacítka dobrovolníků plní úkoly a nakládají dodávku. Martin odjíždí.

Aktuálně se rozváží dárky vyplaveným rodinám do obcí Vápenná, Skorošice, Žulová, Brantice, Černá Voda nebo Široká Niva. Co auto, to náklad minimálně pro padesát domácností. Půl kilogramu cukroví pro dvoučlennou rodinu, kilogram pro tříčlennou, kilo a půl pro čtyřčlennou a tak dále. Plus přáníčko na osobu a děti si navíc mohou vybrat hračku.

Stoly pod pergolou přetékají haldami krabiček, hromadami plyšáků, kupou knih a boxů s přáníčky od dětí ze základních škol. Voní tu vanilka, svařák a mezi dobrovolníky panuje příjemně uvolněná atmosféra.

Množství darů je impozantní. Báry se ptám na čísla.

„Sedm tisíc kilogramů cukroví. Bezmála pět tisíc krabiček. Nižší stovky vánoček, vyšší stovky plyšáků, hraček nebo knížek,“ ukazuje rukama kolem sebe. Na papírech dokazuje, že opravdu peče celá republika: od Tachova, po Ostravu, od Českých Budějovic po Děčín. Zapojili se i lidé v Polsku a na Slovenku.

Za vším je ohromné množství práce, logistiky, telefonování a hlavně času. V posledních dnech jí v průměru každé tři minuty někdo volal, kolem pěti set telefonátů denně. Jednou výzvou dokázala spunktovat přes tři tisíce lidí.

„Kdo jsem? Dobrovolnice, máma dvou dětí, takový ten typ člověka, kterému není lhostejné, když lidi kolem trpí. Mám potřebu jim pomoct a nějak kompenzovat tu jejich ztrátu a bolest,“ charakterizuje se temperamentní žena z Míškovic na Kroměřížsku.

„Když se do něčeho pustím, tak úplně bezhlavě. Pak to dopadne takto,“ rozesměje se a zdůrazňuje, že k ruce má desítky pomocníků, kteří měsíce pomáhají vyplaveným lidem a to se stejným zápalem.

Třeba Braňo Časar. Žije v Příbrami, ale po povodních vzal svůj bagřík a přijel vyplaveným lidem v Zátoru pomoct. A jaksi zůstal. Přespává v obytňáku na hřišti a domů se vrací na dva až tři dny jednou za čtrnáct dnů.

„Nejdřív jsem tu byl jako dobrovolník, teď už to mám normálně placený. Budu tu pracovat ještě minimálně půl roku,“ popisuje a přitom nosí krabičky s cukrovím na palety.

Nebo Laďka Marková. Říká o sobě, že je blázínek, který prostě potřebuje pomáhat. Je jí jednapadesát let, pochází z Kutné Hory, ale měsíce se starala o lidi v zaplavených Mikulovicích u Jeseníku. Teď dobrovolničí pro Červený kříž v Kolíně. V dodávce přivezla 120 kilogramů cukroví z Mohelnice, Letohradu nebo Hradce Králové. Pekli to prý převážně jednotlivci a jedna pekárna. Rozdá to vyplaveným Mikulovičákům.

V jeden okamžik přeruší Bára Zdráhalová práci. Chce lidem přečíst smsku, která jí právě přišla od ženy, kterou osazenstvo zjevně zná. Při povodních jí spadl barák, v němž ale zůstal její manžel. V pondělí ho propustili z nemocnice domů.

„Píše mi. Baruško, potřebuju vám něco říct. Manžel právě – po jedenácti týdnech – poprvé promluvil. Řekl: bože, děkuju. Teď nám od vás předali cukroví, vánočku i ten vaječňák. On pít nemůže, ale já ho samou radostí snad exnu,“ dočte Barbora zprávu. A pod pergolou zazní mohutný potlesk a výskot.

V sobotu ráno se připojím k Martině a Zdeňkovi. Přijeli z Opavy, děti hlídá babička. O výzvě jim řekl kamarád, a protože měli čas, sebrali se a přijeli udělat vytopeným lidem hezčí a sladší Vánoce. Vyšlo na ně Vrbno pod Pradědem. V autě mají naskládáno 85 krabiček s cukrovím, pytle s plyšáky a hračkami. Průvodkyně jim jsou dvě zaměstnankyně místního městského úřadu, protože ty přesně vědí, kdo a jak byl povodní postižen.

A začneme prý u těch nejsmutnějších příběhů v Mnichově, v zadní části města, kde prý Černá Opava doslova rvala cesty, mosty a kde padlo kolem deseti domů. Stále to tu připomíná staveniště a oraniště. Zejména kolem dvou domků to působí, jakoby se tam v polovině září zastavil čas. Povalené ploty, ohnuté stromy, všude zmrzlé bahno, hromady sutě a stěny osekané na cihlu.

V prvním žije sedmdesátiletá Magdalena Schindlerová s invalidním synem. „Já su tak ráda, jste andělé,“ reaguje na cukroví, přáníčka a vánoční ozdoby na stromeček s motivem svatých. Zve nás dál. Vodu měli až u stropu. Se synem se schovali v prvním patře, kde stále přebývají. Zachránit se jim podařilo jen televizi a drobnou elektroniku. Na víc neměli sílu.

„Když to přišlo, tak mi syn říká, ty se ani nechoď dolů podívat, ty by ses tam utopila,“ vypráví seniorka.

Ve vedlejším domě bydlí její švagrová Annelis Schindlerová. Jí je sedmdesát devět let a žije sama. Povodeň v roce 1997 se prý ještě zvládnout dala, protože měla manžela.

„Teď jsem na to sama. Tři bratři jsou mrtví, sestra umřela v únoru, děti jsem neměla,“ popisuje svou situaci. „Ale vedle je švagrová a mám kamarádku, která mi pomáhá a chodí mi nakupovat. Tři měsíce jsem bydlela u ní a teď se musím postavit na vlastní nohy,“ neklesá žena s poetickým jménem Annelis na mysli.

Navštěvujeme další a další vyplavené domy podél Černé Opavy. Někde zbyly jen půdorysy, jinde se snaží zachránit alespoň půlku domu, ve většině se ale stále vysouší a uklízí. Všichni upřímně za cukroví děkují, protože ho sami neměli čas nebo možnost péct. Děti si s nadšením vybírají dárky. Nejen Alena Petříková, ale i další lidé se neudrží a dojetím se rozpláčou.

„To je normální, když má člověk radost,“ utírá si slzy paní Petříková když přebírá krabičku cukroví, kterou pekla rodina z opačného konce republiky. „Je to nádherné, jak jsou lidé hodní,“ dodává.

A Barbora Zdráhalová, která to celé vymyslela?

„Super. Skvělé. Dokonalé. Úžasní lidé, co všechno napekli, dovezli a předávali a co pomáhali v areálu. Před nimi všemi smekám. Za mě obrovský úspěch a díky všem,“ shrnuje s radostí v hlase.

A kdoví, co vymyslí a zorganizuje tato činorodá žena příště.