Pánek: Pomoc Ukrajině poběží až tři roky, zaměřit se musíme i na Česko

Problémy spojené s přírodními katastrofami či válečnými konflikty se ze své pozice snaží řešit po celém světě.

S ruskou invazí na Ukrajinu jde ale rázem o něco, čím se zabývá česká vláda i většina tuzemské společnosti: jak pomoci uprchlíkům v době, kdy souběžně dochází k velkému zdražování a hrozí, že lidé skončí v chudobě a sociálním vyloučení.

„Je důležité nedávat ty věci do přímé souvislosti,“ varuje Šimon Pánek, zakladatel a ředitel neziskové organizace Člověk v tísni. V rozhovoru vysvětluje, že je potřeba, aby kabinet premiéra Petra Fialy (ODS) hledal cesty, jak investovat do pomoci lidem, na které zvyšování cen energií dopadne nejsilněji.

Jste čerstvým držitelem Ceny Arnošta Lustiga, kterou laureáti dostávají za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost. Chápete to jako poctu, která souvisí i se situací na Ukrajině?

Dá se očekávat, že Ukrajina tomu přispěla – symbolika v té situaci. Na druhou stranu předpokládám, že cena reflektuje zhruba 35 let mého života, která začínají v 80. letech první sbírkou a pomocí Arménii v roce 1988. Že to není jedna věc, ale životní cesta a postoj, kdy člověk osvědčí vlastnosti, které jsou v ceně jmenované jako ty důležité. Vnímám to jako otázku 35 let konzistentní práce.

Na Ukrajině se v masovém hrobě našlo tělo českého dobrovolníka. Ovlivňuje tato zpráva i práci vašich kolegů?

Samozřejmě je to děsivá zpráva. V kontextu toho, kolik civilistů ruské jednotky povraždily na Ukrajině, to ale není nic výjimečného. Podle všeho byl ten muž zavražděn ruskými vojáky.

I my sami jsme za těch třicet let ve válkách o některé kolegy přišli. Kdo se chce pohybovat ve válce a pracovat tam, musí s jistým rizikem počítat. V tomto případě mohlo negativní roli sehrát to, že když jde do podobné situace někdo na vlastní pěst, je to riziko větší, než když má za sebou funkční bezpečnostní systém, informace z různých zdrojů a kolegy, kteří sledují bezpečnost a například průjezdnost cest.

My takové věci samozřejmě neustále analyzujeme. Ale nechci znít neuctivě. Jet pomoct odvážet civilisty z války je velice šlechetné a odvážné.

Laicky jsem si říkal, jestli se po takové zprávě nepřepne do jiného bezpečnostního režimu. Takže je to spíš riziko, na které musí být kolegové připraveni?

To bych neřekl. Naším cílem je udělat všechno pro to, aby bylo riziko co nejnižší, ale není stejné jako ve střední Evropě. Ve válce dochází k ostřelování na velkou vzdálenost, které je cílené podle nějakých technických parametrů. Ano, i s tím třeba něco děláme.

Jeden z pokynů našeho zkušeného bezpečnostního kolegy je přesunout naše kanceláře a sklady dál od technických skladových čtvrtí. Nikdy se neženeme do rizika, které je přehnané. Ale objektivně nějaké riziko zůstává.

O tomto konkrétním muži jste věděli? Měli jste o něm nějaké informace?

Za poslední tři měsíce toho bylo hodně, ale mám pocit, že se nás na něj ptal někdo z rodiny: jestli o něm nevíme nebo jak ho hledat. Bylo to ve chvíli, kdy byla situace nepřehledná a válka běžela naplno. V takové chvíli bohužel nemáme žádnou kapacitu, jak takto pomoci.

Jak vypadá aktuální pomoc Člověka v tísni na Ukrajině? Stále vypravujete vlaky?

Je to kombinace několika typů pomoci. Začal bych těmi vlaky, které jsou nejvíce vidět. V pondělí dorazil vlak číslo 15 nebo 16 do Poltavy, kde si ho převzali kolegové a už rozvážejí pomoc. Vlaky mají výhodu, že pojmou velký objem, je tam 500 i 600 palet. Objemově je to zhruba 15 až 17 silničních kamionů. Je to obrovský objem, ale Ukrajina je rozlehlá země. I tak je to málo.

Na východ země směřuje převážně materiální potravinová pomoc a základní hygienické potřeby, které se rozdávají vnitřním uprchlíkům. Úplně podél frontových linií pracují místní nevládní organizace, Ukrajinský červený kříž a dobrovolníci. Dostávají od nás část materiálu i finance na své operace. Za dva a půl měsíce jsme podpořili 130 ukrajinských skupin, které se zorganizují a otevřou třeba vývařovnu. Solidarita ukrajinské společnosti je neuvěřitelná a sama zvládá nejvíc pomoci.

Na západě pak máme hlavní operační středisko ve Lvově. Přesunuli jsme ho tam na začátku války a pomoc tam má trochu jiný profil. Částečně tam také posíláme potraviny a hygienické potřeby, ale je nutné tam vybavovat nově vznikající uprchlická centra, což je typicky škola, svatební síň, ubytovna.

Na západní Ukrajině najednou bylo potřeba ubytovat tři čtvrtě milionu lidí. Tam zavážíme matrace, deky, nádobí, varné konvice. Na Slovensku kupují kolegové velkokapacitně pračky a sušičky. Tím se vybavují centra, aby mohla fungovat. V zásadě se dá říct, že v různé podobě působíme od frontové linie až po Užhorod. Je to administrativně i logisticky velmi náročně, míříme ke dvěma stům zaměstnancům a máme tam řadu místních partnerů, protože jsme tam pracovali od srpna 2014.

Dvě stě zaměstnanců máte přímo na Ukrajině?

Ano, jsou na Ukrajině. Malá část Češi a další cizinci. Vedoucí mise Anna a koordinátor pro západní část země Lukasz jsou Poláci. Východ řídí Darren, Brit, který pro nás několik let pracoval v Sýrii. Řídicí týmy jsou velmi promíchané a k tomu je to zhruba 160 kolegyň a kolegů, kteří jsou tamní, řada z nich ve velmi seniorních pozicích.

Kolik lidí jste měli na Ukrajině před konfliktem?

V letech 2014 až 2016 až 300 lidí. Ta operace byla velká. Postupně to klesalo, situace se uklidnila a na začátku války jsme měli sto zaměstnanců. Teď máme téměř dvojnásobný počet, počítáme zatím s týmem 200 lidí.

Přispívají ještě Češi finančně Člověku v tísni na pomoc Ukrajině?

V těch krizích to bývá vždycky velmi podobné. Nejvíc finančních prostředků přijde v prvních týdnech. Pokud je to krize okamžitá, jako třeba zemětřesení nebo tornádo, je sbírka velmi krátká a pak dobíhají různé zaměstnanecké sbírky a podobně.

Teď válka trvá a příspěvky jsou roztažené v čase, nicméně první dva týdny byly nejintenzivnější. Velkou roli sehrála jasná akce české vlády, velký koncert na Václavském náměstí přenášený jak Českou televizí, tak Novou.

Stále nám přicházejí také některé dary ze zahraničí – třeba ze Spojených států to z administrativních důvodů chvíli trvá. Děkujeme za důvěru a bereme ji jako závazek.

V krizích se ale vždy absolutní většina peněz vybere na začátku a zároveň se většina nepoužije, často ani není jak. Peníze se proto používají postupně. Voda, jídlo, deka a stan nejsou tak drahé věci oproti opravě domů, obnově škol a infrastruktury. My jsme už použili půl miliardy korun.

To znamená zhruba polovinu peněz, které se podařilo vybrat?

Ne. Myslíme, že skončíme na dvou miliardách korun, když dáme dohromady to, co se sešlo na účtu sbírky SOS Ukrajina, materiální a další přímé dary. Pracujeme s privátním fundraisingem zhruba dvě miliardy korun, z čehož je zhruba půl miliardy realizováno. Časový horizont, se kterým pracujeme, je dva a půl až tři roky. Ono se to nezdá, ale i po povodních v Česku to trvalo dva roky, než se místa dala dohromady. Už to zůstává skryté médiím, ale je tam potřeba psychosociální práce a práce na obnově.

Vedle přispěvatelů, kterých nám přispělo 490 tisíc na sbírku, jsou i institucionální zdroje z Česka, ale především mezinárodní. Jsme hrdým partnerem těch největších institucionálních donorů, což jsou Evropská komise či americká, švýcarská nebo kanadská vláda. Takže ještě jednou tolik – myslíme si, že další dvě miliardy korun – dostaneme svěřeno od velkých donorů. Pro celé období počítáme zhruba se čtyřmi miliardami korun.

Nestává se, že vám kolegové z jiných neziskových organizací v Česku vyčítají, že větší část podpory směřuje právě do Člověka v tísni?

Jsme největší značka v České republice. Náš loňský pracovní rozpočet byl 2,7 miliardy korun. Jsme mimo běžné velikosti podobných organizací. Prostě jsme největší značka.

V běžném roce pochází 85 procent našich prostředků z mezinárodních výběrových řízení, kde máme úspěch vedle organizací z Francie či Ameriky. To ukazuje na naši kvalitu a profesionalitu. Před mnoha lety jsme byli jedním ze spoluzakladatelů platformy organizací, které dělají humanitární a rozvojovou pomoc. Jsme tam aktivní a vyjednáváme se státem za všechny, nikoliv za sebe.

A například po tornádu (na Moravě) měl Člověk v tísni teprve třetí největší sbírku. První byla jihomoravská charita, která byla přirozeně na místě. V případě válečného konfliktu je logické, že je to Člověk v tísni. Je to naše asi dvanáctá válka, navíc na Ukrajině sedm let pracujeme. Zatímco kolegové z jiných organizací říkali, že budou na Ukrajině pracovat, my jsme vypravovali vlaky s první pomocí.

Zmiňoval jste tříletý horizont, se kterým pracujete. Znamená to, že máte i dobře rozplánované následující kroky? Můžete popsat, co se bude podle vás teď aktuálně dít?

Pořád pracujeme s nějakou mírou odhadu. Náš pracovní odhad je ten, že válka bude během léta a podzimu zamrzat, podobně jako před sedmi lety.

Pro nás to znamená možnost na střední Ukrajině a v nějaké přiměřené vzdálenosti od linie příměří, na které se obě strany konfliktu (snad) dohodnou, rozběhnout menší projekty druhé fáze. Klíčové jsou školy. Leckde jsou v nich uprchlíci nebo jsou poničené boji. Takže si myslím, že bude velké úsilí obnovit školní docházku. Jestli se to povede od září, to se uvidí.

Teď do léta se rozběhne velké schéma financované americkou vládou. Je to projekt rozdávání peněz nebo voucherů lidem, kteří jsou vnitřní uprchlíci, aby se stimulovala ekonomika a nevozily se jen potraviny, které svým způsobem podráží tamní farmáře a podobně.

Budou se distribuovat peníze. Přemýšlí se o rodinném příspěvku ve výši 120 až 130 eur na měsíc. Nejsou to žádné závratné sumy, ale má to efekt.

Dříve jste zmiňoval, že se budete muset více soustředit na Česko. Jak konkrétně?

Už to celkem aktivně přes dva měsíce děláme. Máme programy sociální integrace, což je síť přes 300 lidí v devíti krajích, kteří pracují s lidmi ze sociálně nízkým statusem, ve vyloučení, se zvláštními potřebami. Většina z nich jsou Romové, ale není to etnický přístup. Je to podle toho, v jaké jsou situaci.

Kolegyně a kolegové se přirozeně stali součástí krajských krizových center. Podporujeme řadu menších organizací včetně Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), která zaštiťuje iniciativu na pražském Hlavním nádraží. Máme dvojjazyčnou helplinku a nabíráme zhruba sto lidí, které postavíme vedle běžných sociálních pracovníků a budou pomáhat s věcmi, jako je doprovázení rodiny, hledání práce, doučování, děti ve škole. Standardní péče pro cizince, kteří se rozhodnou v zemi zůstat.

Budete se zabývat i dopady zdražování na Čechy a jejich případnou nevolí k uprchlíkům?

Je důležité nedávat ty věci do přímé souvislosti. Uprchlíci nemohou za zvyšování cen energií a za inflaci. Inflace začala ještě před válkou, je to dílem covidu a dílem ekonomických opatření minulé vlády (premiéra Andreje Babiše z ANO, pozn, red.) a vůbec rozkolísaného ekonomického systému. Válka na Ukrajině to prohloubí, ale nemohou za to uprchlíci, kteří přišli do České republiky hledat bezpečný azyl.

Nicméně vláda by měla hledat cesty a investovat do pomoci těm, na které zvyšování cen energií dopadne nejsilněji. Je to určitě nutné. Už přes dvacet let děláme sociální věci včetně systémových návrhů. Z toho vycházíme, a snažíme se proto radit na systémové úrovni.

Je to i na přímou sociální práci v těch nejkřiklavějších případech, ale spíš je to o nastavení systémových opatření. Je to o opatřeních, která pomohou zmírnit dopady zejména cen energií.

A zvládá vláda letošní situaci dobře? Ptám se, protože vím, že jste upozorňoval, že chybí vládní zmocněnec…

Myslím si, že první fázi – přijetí uprchlíků, kteří neměli kde bydlet – zvládla vláda, ale i kraje, hasiči, nevládní organizace, dobrovolníci a policisté na počet příchozích úplně skvěle. Druhá věc je pro další období zvládnout místa ve školách a rozprostření uprchlíků po území Česka. Nelze jim kvótně nařídit, aby jeli tam a další jinam.

Je třeba proto posílit pobídky majitelům ubytovacích kapacit, to znamená prázdných bytů nebo části domů. Je třeba podpořit majitele, ne uprchlíky. Když dáte peníze uprchlíkům, zvyšujete poptávku. Když je dáte majitelům, podporujete nabídku na bytovém trhu. Je to důležité i proto, aby uprchlíci měli zázemí, a mohli si tak hledat práci a školu a mohli se připravovat.

Myslím, že vláda se na to připravuje. Na náš vkus je to pomalejší, než by mělo, ale my v Člověku v tísni to máme jednodušší. U nás to rozhodne několik lidí a můžeme být velmi akční.

A pozice zmocněnce, kterou naplňuje ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), je podle našeho mínění důležitá proto, že nelze aspekty, které se týkají takového počtu lidí, řešit resortně. Tam, kde je dostatek ubytovacích kapacit, třeba na severu Čech, není práce, a tím pádem není vhodné uprchlíky dostat právě tam. Tím se zvyšuje pnutí ve společnosti.

Tam, kde je hodně práce, zase nejsou ubytovací kapacity nebo jsou drahé a zase tam nejsou místa ve školách a ve školkách. Je důležité dávat vrstvy problému přes sebe, a proto by to měl mít na starosti někdo, komu se bude říkat zmocněnec. Jinak je nebezpečí, že problémy zůstanou v šedé zóně.

Když jsme zmínili zmocněnce: nabídli vám tuto pozici?

Ne. Nevím, jestli se hledá někdo mimo státní správu, já ten proces neznám. Neslyšel jsem o tom, že by hledali někoho externího.

A přijal byste to případně?

Jste první, kdo se mě na to ptá. Musel bych o tom přemýšlet. Mám koordinační a řídicí pozici ve velké organizaci s 2 000 lidmi. Bylo by určitě fajn, aby to byl někdo schopný, kdo by to chtěl dělat a dělal to dobře. Nemyslím si, že je dlouhodobě dobře mít to v souběhu s důležitým postem, jako je ministr vnitra. Rád bych tam viděl někoho, kdo má zkušenost ze státní správy a zároveň rozumí uprchlické a integrační problematice.