„Padla na mě černota.“ Muž zjistil, co může přinést postcovidový syndrom

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Těsně před začátkem pandemie se devětatřicetiletý Daniel s manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do malé obce nedaleko Brna. „Žili jsme vlastně skoro tak, jak kdyby žádné lockdowny nebyly. Byli jsme kousek od přírody,“ popisuje. I nemoc se mu tak vyhýbala poměrně dlouho.

S rodinou se nakazil až loni v prosinci. Nejdříve se příznaky objevily u jeho manželky a ještě než test potvrdil nemoc i jemu, už cítil, že i s ním něco není v pořádku. „Dvakrát za sebou jsem se v noci probudil ve čtyři ráno, což se mi předtím nestávalo,“ říká.

Nespavost se dál zhoršovala a s ní přišly i další obtíže spojené s koronavirem - ztráta čichu, rýma nebo bolení v krku. „Z krásného hlubokého spánku jsem během pár dní začal trpět naprostou nespavostí,“ vysvětluje. Ačkoli byl čím dál unavenější, nedařilo se mu usnout během noci a ani ve dne.

„Chvílemi jsem upadal do spánku a najednou to bylo, jakoby mě z něj něco vytlačilo,“ pokračuje. A dodává, že v noci spával jenom dvě nebo tři hodiny.

Postupně s nedostatkem spánku přišly i psychické problémy. „Vybavuju si, že jsem byl venku před domem, odklízel jsem sníh a najednou na mě padla taková černota. Uvědomil jsem si, co to je deprese a proč lidé spáchají sebevraždu,“ popisuje.

To ho překvapilo. Podobné stavy totiž nikdy předtím nezažil. „Měl jsem radost ze života,“ říká. Pracoval v IT sféře, ve volném čase sportoval, chodil po horách, koupal se v ledové vodě nebo četl. Koronavirus mu tak ze dne na den změnil život.

Podle přednosty Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Martina Anderse je v takových případech důležitá rychlost. Čím dřív se pacient dostane k odborníkům, tím úspěšnější bývá léčba.

A přestože to Daniel udělal, jeho problémy to nevyřešilo. Odjel na krizovou intervenci do brněnské nemocnice, kde mu dali prášky. Později navštívil i lékaře, který mu předepsal léky na spaní. Jeho stav se na pár týdnů zlepšil, dokonce se začal těšit na nové zážitky.

V lednu ale opět přišel zlom. „Sedl jsem si na gauč, kde mi hlavou proběhlo, že všechno je úplně zbytečné a že je to k ničemu,“ vysvětluje. Od té doby se už jeho stav jen zhoršoval. Navštívil psychiatričku, začal brát antidepresiva, podstoupil magnetickou stimulaci mozku v Brně a také hypnózu. Nic nezabralo.

Nespavost během měsíců odezněla sama, ale deprese a úzkosti se ho držely dál. Proto před několika týdny nastoupil na šestitýdenní pobyt do Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. Jeho stav se ale zatím nezlepšil.

„Všechno mi přijde k ničemu a nesmyslné. Po racionální stránce všemu rozumím, ale po té pocitové je to naprostý guláš.“

Kolik lidí v Česku postihly po covidu podobné obtíže jako Daniela, není jasné. Sběr dat by byl podle psychiatra Anderse obtížný a zatím se k němu odborná veřejnost neodhodlala.

Například robustní studie publikovaná v odborném časopise Lancet Psychiatry nicméně ukazuje, že se neurologická nebo psychiatrická porucha půl roku od nemoci vyskytla zhruba u 33 % pacientů, z toho u téměř 13 % se objevila nově. Zhruba 17 % potom potkaly přímo úzkostné poruchy.

I Anders se s takovými pacienty v ordinaci setkává. A úzkosti po covidu dokonce pocítil i on sám. Léčba obtíží je podle něj vždy individuální. Někdy může pomoct terapie, jindy je třeba nasadit léky nebo další metody léčby. Další podrobnosti se dočtěte v analýze Seznam Zpráv na toto téma.