Článek
„Dítě nemůže být trestáno spolu s rodičem a žít v odloučení jenom proto, že dospělý udělá něco špatně,“ zdůrazňuje ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství Gabriela Kabátová.
Děti lidí ve výkonu trestu jsou podle ní velmi stigmatizovanou skupinou. „Když jsou fyzicky nemocné, tak se jim věnujeme. Ale když mají tento specifický problém, tak je odmítáme, nedůvěřujeme jim. Ale ony přece nic neudělaly,“ upozorňuje.
Na práci s vězni i jejich potomky se zaměřuje roky. Upozorňuje, že o dětech lidí ve výkonu trestu se příliš nemluví. Jen v Česku jich je ale odhadem 30 tisíc.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, že péče o ně se ve společnosti projeví pozitivně nejen v konkrétních případech, ale také ekonomicky a společensky. „Když je necháme bez pomoci, můžou se z nich rekrutovat lidé, kteří budou tak hluboce zranění, že začnou ubližovat dalším lidem. To je nejčastější příčina zločinu. Ale ten kruh se musí někde zastavit,“ říká.
Děti vězněných rodičů jsou občas označované jako „neviditelné“. Daří se to nějak měnit?
Změny teď vidíme v mnoha státech, všem v Evropě postupně dochází, že na prvním místě jsou vždy potřeby dítěte. Nemůže být trestáno spolu s rodičem a žít v odloučení jenom proto, že dospělý udělá něco špatně.
Tyto děti po odchodu rodiče, nebo dokonce obou rodičů do vězení čelí sociálnímu propadu, posměchu, někdy i šikaně ze strany okolí, trpí psychickými problémy. Dosud se této skupině systematicky nikdo na odborné úrovni nevěnuje, proto jsou ve společnosti „neviditelné“.
Co by tedy šlo dělat jinak?
Musíme víc přemýšlet nad tím, jak tu situaci zvládnou, jestli je příliš nepoškodíme. Nebo jestli by třeba nešlo ukládat více alternativních trestů, měnit podobu návštěv či obecně kontaktu.
Co konkrétně se u nás už změnilo?
Velmi pružně zareagovala Vězeňská služba v době covidu, kdy byly zakázané návštěvy. Bylo jasné, že rodiny tím budou trpět. V reakci na to urychleně zprovoznili skypeová spojení, která se do té doby jen testovala.
Lidé po celé Evropě si také začali uvědomovat palčivost situace. A to také díky větší medializaci tématu. To je velmi důležité, protože politici přece jenom vycházejí vždycky z potřeb a požadavků lidí. Když se bude o problematice vězeňství mlčet, nikdo si těch dětí nebude všímat.
Tématu se také hodně věnuje zmocněnkyně pro lidská práva, která vede pracovní skupinu na toto téma při Poslanecké sněmovně.
Mění se i přístup společnosti?
Ještě před pár lety nám lidé na sítích neustále psali komentáře typu: „Proč pomáháte dětem kriminálníků?“ Samozřejmě, že předsudky přetrvávají. Ale postupně se atmosféra mění, aspoň vůči dětem. Ubývá těch hrozně zlostných, ošklivých věcí, které jsou lidé schopní říct.
Ale ten hlavní problém, ten společenský, ekonomický propad, přístup u lékaře nebo ve škole, se asi jen tak nezmění.
Jak konkrétně těmto dětem pomáháte?
Projekt, se kterým jsme začínali, se jmenuje Andělský strom. Dobrovolníci na Vánoce posílají dárky dětem, které mají mámu nebo tátu ve vězení, loni jich bylo téměř 1500. Naši pracovníci ale pak přemýšleli o tom, že by chtěli udělat něco víc.
Tak vznikly Andělské kempy?
Ano, pořádáme je od roku 2017. Děti se týden pobaví, můžou relaxovat, je to často jediná dovolená, na kterou jedou. Někde si opravdu vydechnou, některé jdou poprvé v životě do lesa nebo na koupaliště.
Najednou můžeme naslouchat velkému množství problémů, které mají. A ony mají prostor je sdílet nejenom s dospělými, ale i mezi sebou. Nemusí je nikde skrývat.
To se asi normálně moc neděje, že?
Většinou ne. Ve škole panují předsudky, ani učitelé nevědí přesně, jak s takovou záležitostí pracovat. Rodiče spolužáků nechtějí zvát k sobě domů „děti kriminálníků“. Mají všudypřítomné stigma. Když jsou fyzicky nemocné, tak se jim věnujeme. Ale když mají tento specifický problém, tak je odmítáme, nedůvěřujeme jim. Ale ony přece nic neudělaly.
Věnujete se dětem z táborů i po jejich konci?
Existují možnosti návazného scházení po celý rok. Vznikly také podpůrné skupiny pro pečující osoby. Rodina se totiž propadá sociálně i ekonomicky. Je spousta otázek, které denně řeší a nemají s kým konzultovat.
Svépomocné skupinky někdy jezdí na společné víkendy, můžou si vzájemně radit, s našimi pracovníky řešit konkrétní otázky. Dám příklad: často řešíme u malých dětí, jak říct a jestli vůbec, že táta nebo máma je ve vězení.
Co nejčastěji radíte?
Spíš doporučujeme říkat pravdu. Samozřejmě je ale zapotřebí to vždy zvážit individuálně.
V čem ještě rodinám pomáháte?
Co se týká materiální podpory, tak můžeme těm nejchudším rodinám vypomáhat potravinovou pomocí, na začátku školního roku máme projekt Zpátky do školy, kdy nakupujeme školní vybavení a pomůcky, jejichž nákupy rodiny také hodně finančně zatěžují.
Pak máme dobrovolníky, kteří děti doučují. Pomáháme i individuálně, třeba jedné mamince, která se vrátila z vězení k pěti dětem a skvěle funguje, ale rozpadlo se jí manželství.
Věnujete se také vztahům v rodinách.
Ano. Rodina i odsouzený se těší na návrat domů, ale to není úplně jednoduchá záležitost. Všichni totiž několik let žijí v úplně jiném světě. Odsouzený se většinou vrací do roku, kdy odešel do vězení. Nevnímá čas, který uplynul, a tolik nových věcí se stalo.
Všichni někam popošli, udělali nějaký pokrok, odsouzený ale ne. Vrací se do doby, kdy dítěti byly třeba dva roky, ale teď je mu 10. Vrací se k partnerce, která mezitím vyrostla, protože se musela všechno naučit. Je z ní najednou samostatná žena. A on to nechápe, hledá své postavení v rodině, pro kterou je téměř cizím člověkem.
Jak k vaší práci přistupují věznice?
V naprosté většině máme nadstandardní vztahy. V našich počátcích to tak ale nebylo. Když jsme první rok dávali vánoční dárky přes věznici, kterou nebudu jmenovat, zaměstnanci se na nás zlobili a říkali: „No, ale my taky máme děti. Kdo dá dárky našim dětem?“
Dovezli jsme tehdy dalších 100 dárků pro děti zaměstnanců, kterým vůbec nedocházelo, že dárky víc potřebují jiné děti. To už se ale další roky nikdy neopakovalo. Postupně vzniká ve věznicích víc a víc projektů, které jsou určené k podpoře dětí.
Na co jsou zaměřené?
Existují například projekty na podporu otcovství, které muže učí, jak se zachovat, aby byli pořád tatínky, co to znamená být hodným tatínkem a podobně.
Všechny věznice se teď snaží tvořit takzvaně baby friendly návštěvní místnosti. To spočívá v tom, že místnost je vyzdobená tak, aby se dítě neleklo, když tam přijde, ale cítilo se dobře. Chceme, aby se na něco těšilo, shromažďujeme pěkné stolečky nebo hračky.
V některých věznicích se zase snaží přistupovat jinak k dětem, když je kontrolují. Bývá to pro ně totiž hodně stresující.
