Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jak se liší zásah při požáru v historických a moderních budovách a jaká protipožární opatření mají stavby k dispozici, popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Martin Kavka, mluvčí Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy.
Jaký je hlavní rozdíl mezi hašením požáru v historické budově jako je Národní divadlo a v budovách moderních?
Zaprvé je rozdíl v tom, jaký je příjezd k těm budovám. Samozřejmě historická část města je pro hasiče obtížnější, protože tam jsou užší uličky nebo hůře přístupné cesty. U nových budov se už dneska počítá se zásahovými cestami. My tam máme vytvořený prostor pro zásah a máme tam nástupní plochy. V některých moderních budovách jsou dokonce i sprinklery. To znamená zařízení, odkud stříká voda a pomáhá lokalizovat požár. To u historických budov v některých ohledech, i kvůli stáří, není vůbec možné. Nicméně Národní divadlo je výjimečná budova i v tom, že s ohledem na poučení z minulosti je opravdu velmi dobře protipožárně zajištěna. Již naši předci po historickém požáru Národního divadla pamatovali a dbali na jeho ochranu.
Jaká protipožární zajištění má tedy Národní divadlo k dispozici?
Je tam všude elektrická požární signalizace a čidla, která požár hlídají. Ostatně i v tomto případě ohlásil požár čidlo. Je důležité rychle vědět, že se něco děje a jednotky jsou na místě za několik minut. Pro nás je Národní divadlo extrémně citlivá záležitost a často v něm trénujeme zásah. To znamená, že by nás to nemělo překvapit. A jak je vidět i v tomto případě, tak nás to nepřekvapilo. Požár byl velmi rychle uhašen.
Jak se liší taktika zásahu, pokud hoří vnější část budovy?
Ony ty postupy jsou podobné. Velitel zásahu vytvořil několik úseků, kde jsou hasiči, kteří dělají průzkum uvnitř té budovy. Dívají se, jestli v zakouřených částech nejsou lidé. Při hašení zvenku se provádí průzkum po té výškové technice. To znamená, že postavíte žebříky, díváte se, kde hoří, můžete případně zasáhnout i vně té budovy, ale vždycky nejúčinnější zásah je samozřejmě z vnitřní části. Hasiči natahují hadice, případně se napojí na nějaké suché oblasti a hasí zevnitř. Je totiž potřeba se dostat přímo k ohnisku požáru.
Kdo rozhoduje o tom, jaké oblasti budovy budou prioritně ochráněny a během požáru uhašeny?
Rozhoduje o tom velitel zásahu, jak se bude zasahovat, co se projektování budov týče. U nově projektovaných budov se samozřejmě musí vypracovat požární bezpečnostní řešení stavby. Zohledňuje se, jaký je tam provoz, kolik je pater a z jakého materiálu je budova postavená. U historických budov to bývá trošku složitější právě v tom, že byly kolaudovány za starých podmínek a historické budovy v centru Prahy neměly de facto žádná protipožární opatření. Nejjednoduššími způsoby, jak historickou budovu ochránit, je dát tam elektrické požární signalizace, tedy hlásiče, které včas detekují kouř. Případně dát do okolí kvalitní hydrant.
Mění se způsob komunikace mezi hasiči a dalšími složkami při hašení požáru tak významné kulturní budovy?
Zrovna v loňském roce jsme měli cvičení na požár Národního divadla. Tedy, jak jsem již řekl, my to opravdu trénujeme. Tam je důležité, aby hasiči věděli, kam postavit techniku, kde je nástupní plocha pro výškovou techniku a kudy se vchází do dané budovy. Komunikace s hasiči je už tedy nacvičená, to se nevymyká nějak oproti běžnému zásahu. Každý hasič má vysílačku, dostává pokyny od svých velitelů, ti dostávají pokyny od velitele zásahu nebo velitele směny.
Evakuace osob dnes nebyla nutná. Jak se ale liší evakuace lidí právě z historické budovy a budovy moderní?
Moderní budovy už jsou vybaveny třeba chráněnými únikovými cestami. Pokud se člověk dostane na chráněnou únikovou cestu, kde už není kouř, tak je v bezpečí. Ale samozřejmě ne všechny moderní budovy to mají. Pokud by v Národním divadle probíhalo nějaké představení, tak ta evakuace bude samozřejmě daleko složitější. Divadla mají ale svá specifika právě při požárním bezpečnostním řešení, které se musí dodržovat. Hasiči s tím ale počítají a evakuaci zvládnou.
