Odškodnění obětí hrubého chování ve škole? Téma není dořešené, říká právník

České univerzity řeší více případů, kdy studenti či zaměstnanci oznámí sexistické, vulgární či ponižující chování. Často sice nemá trestní rovinu, ale oběť nakonec přiměje k ukončení školy nebo vyhledání psychologa.

Seznam Zprávy ve čtvrtek upozornily na nevoli studentů i absolventů Univerzity Palackého v Olomouci. Bývalý pedagog školy, na začátku roku usvědčený z hrubého a sexistického chování, nově vede jednu z kateder Pedagogické fakulty Ostravské univerzity.

„Stále nemáme příliš ošetřené, zda podobně jednající mají dostat druhou šanci. Jsem přesvědčený, že ano. Pokud se tedy nebavíme o nějakých trestných činech,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy ombudsman na DAMU a právník Petr Polák, který zároveň patří k řídícím členům vznikající Školské ombuds platformy. Ta sdružuje ochránce práv na vysokých školách, včetně těch neuniverzitních s menšími kolektivy studujících.

Jak Seznam Zprávy několikrát popsaly, akademici usvědčení z velmi neetického, vulgárního či sexistického chování často po odchodu z jedné školy hned vyučují jinde. Mají univerzity efektivní nástroje, jak problematické vztahy řešit?

Ano, univerzity mají možnost to řešit různými způsoby. Právo jim dává různé nástroje. Ale vždy je to nástroj v rukou lidí, kteří fungují s nějakými emocemi, obavami, nezkušenostmi.

Může se stát, že nejsou nástroje využívané s takovou razancí, jakou by si některé případy zasloužily. A lidé k některým nástrojům nesahají třeba z důvodů odpovědnosti, nebo obav z prohraného soudního sporu.

Právě univerzity často řadu problematických případů řeší ukončením pracovního poměru dohodou. Akademik pak odchází takzvaně s čistým štítem i několika platy v kapse. Proč to podle vás školy takto řeší?

Záleží na konkrétním případu. Je to vždycky trochu tajemství, protože taková dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se nikde neprezentuje. Prostě interní informace. Rozlišoval bych situace, kdy se zaměstnavatel dohodne na ukončení pracovní poměru, aby předešel jednostrannému úkonu, který je napadnutelný u soudu, pokud neodpovídá právní úpravě.

Když obě strany podepíšou dohodu, mohl by ji zaměstnanec napadnout u soudu a namítat neplatnost jedině, kdyby ji předtím podepisoval s pistolí u hlavy nebo pod pohrůžkou únosu jeho dětí, tedy zjevně pod velkým tlakem. Jinak jsou takové dohody v podstatě soudně nenapadnutelné. Je to čistší, elegantnější a rychlejší řešení pro obě strany. Otázka je, jak to pak dopadne na studující, kteří se s nevhodným chováním setkali.

Není v akademickém prostředí - při vzdělávání mladých lidí - problém, když univerzita nezná kontroverzní minulost pedagoga?

Vysoké školy by měly být výstavní skříní vzdělanosti, svobod. Prostě jednání, které bychom chtěli napříč společností. I tak ale mají možnost požadovat pracovní posudek člověka, který předtím opustil zaměstnání na jiné škole. Je to institut, který v zákoníku práce máme. Mohou od předchozího zaměstnavatele zjišťovat, jaké výsledky práce dotyčný měl. Pokud uchazeč takový dokument nepředloží, může to vzbuzovat nějaké podezření a má to být předmětem pracovního pohovoru. Myslím, že školy si musí stanovit jasné postupy a mechanismy, které pomohou odhalit neetické jednání konkrétního jedince.

Takže za vás ty možnosti prevence univerzity mají?

Je to něco, co je odpovědností vysoké školy v situaci, kdy právní úprava neumožňuje sdělovat detailnější informace související s předchozím pracovištěm.

Přitom někdy slýcháme, že za sebou pedagog „predátor“ nechal oběti, které si pak odnášejí trauma, psychické problémy a musejí se třeba léčit. Kde je za vás hrana, jak posuzovat, jestli má daný učitel zůstat v oboru?

Dopady neetického jednání jsou velmi citlivý problém, zvlášť u mladých dospělých. Každá vysoká škola by určitě měla mít systém poradenství a psychologické podpory. Měla by umět přijmout odpovědnost, že neetickému jednání nezabránila, a omluvit se. A ve chvíli, kdy člověk kvůli problematickému jednání učitele musel prodloužit studium, tak třeba mu odpustit poplatek.

A pedagogové mají jinde dostat druhu šanci?

To je zajímavé, protože tohle není nijak ošetřené. Třeba lidé, kteří se zjevně chovají hrubě, nebo mají nějakou poruchu osobnosti, by mohli projít nějakým psychologickým poradenstvím a začít na své osobnosti pracovat s tím, že mají nepřiměřené projevy a nepatří do akademického prostředí.

Vysoké školy by měly nastavit atmosféru, kde si dotyční uvědomí, že je jejich jednání nepřípustné, a pokud se jej budou dopouštět, přijdou o práci. Neexistuje nějaký výzkum, ale samozřejmě tu můžeme mít několik lidí, kteří to nepochopí a nemíní na sobě pracovat.

Ale jsem pro to, aby lidé vždycky dostali druhou šanci. Pokud se tedy nebavíme v trestní rovině. Když má člověk záznam v rejstříku trestů, může mu být udělen zákaz vykonávání nějakého povolání. Ale to už je věcí trestního soudu. My se většinou bavíme o menších typech prohřešků s menší společenskou závažností.

Takže za vás druhá šance ano, ale ten člověk má jasně dát najevo, že na zlepšení bude pracovat?

Přesně tak. Mně je čtyřicet let a nikdy jsem se během studia nepotkal s řešením problematiky duševního zdraví. Nikdy jsme nebyli vzděláváni v oblasti, jak se chovat k druhým - jak přijímat kritiku, jak nezneužívat pozici, když mám nad někým moc a vliv. Tohle nebylo součástí vzdělávacího programu naší generace či padesátníků šedesátníků, kteří jsou i na univerzitách ve vysokých postech. Samozřejmě jsou skvělými odborníky, ale práce sama se sebou v českém vzdělávacím systému není dobře uchopená. Je to velká výzva, aby nad sebou lidé začali přemýšlet a někteří si přiznali, že potřebují psychologickou podporu.

Některé univerzity se navíc odkazují na pracovní právo a neumožňují projednávat problematické případy, starší než jeden rok. Přitom někteří studenti se během svého studia bojí promluvit, aby nuceně neskončili nebo si na ně někdo nezasedl. Má se lhůta změnit?

Každá škola si může sama nastavit vnitřním předpisem, jak dlouho nazpět bude projednávat etická pochybení. I škola by se ve světle nějakých případů měla zamyslet, jestli má systém dobře nastavený. Právní úprava nebrání projednání etických prohřešků ani s vyšším časovým odstupem. Pak tu máme disciplinární přestupky či trestné činy, kdy máme lhůty přesně stanovené zákonem. Také se stává, že se jedinec neetického jednání dopouští opakovaně. Existuje takzvaný trvající delikt a lhůta se pak počítá podle toho, kdy se dopustil toho posledního útoku. Studenti mohou oznámit jednání v anonymních dotaznících, že se pedagog dopouští neetického jednání. Příslušný proděkan pro studijní záležitosti by se tím měl zabývat.

Narazili jsme na otázku druhé šance. Má být člověk dopouštějící se hrubého či sexistického chování jmenován ve veřejném prostoru?

Současné předpisy podle mě nedovolují univerzitám veřejně deklarovat, jak se vypořádaly s konkrétním zaměstnancem či zaměstnankyní. Důležité je, aby se daná univerzita k řešení problému postavila čelem, přiznala problém a skutečně jej řešila ke vztahu ke studujícím i celému akademickému prostředí. Ale pořád je to věc pracovněprávní. Už ten proces prošetřování, rozvazování pracovního poměru může být velmi zatěžující. Pořád to není trestní proces, kam se chodí dívat veřejnost. Proto tam za mě má být větší ochrana soukromí dotyčného aktéra. Za mě je hlavní to řešit. Od devadesátých let jsme žili v prostředí, kdy se tyto věci zametaly pod koberec a neřešily. Až posledních pár let vidíme posun a lidé uplatňují svá práva.

Slyšel jsem případy, kdy se oběti zhroutily, nebo musely vyhledat odbornou pomoc. Má se debata nevhodného či sexistického chování na školách posunout i do roviny odškodňování obětí?

Je to téma, které Česko nemá vyřešené. Respektive máme tu organizace, které pomáhají projít terapií či znovuzískání důvěry v instituci. Pokud oběť dospěje k závěru, že chce odškodnění a univerzita ji neochránila před například sexualizovaným násilím, tak už dnes může podat žalobu a třeba žádat náhradu škody.

A děje se to?

Nejsem si toho vědom. Může dojít k mimosoudním vyrovnáním, o nichž se veřejnost nedozví, ale myslím si, že zatím lidé v tomto ohledu nepodávají žaloby. Jak jsem hovořil s lidmi, kteří zažili problematické jednání na akademické půdě, spíš chtějí, aby se zastavilo, případně aby zaměstnanec přestal učit a prostředí to dál netolerovalo.

Jste ombudsmanem na DAMU. Umělecké prostředí je specifické, běžně pracuje s nahotou. Jak se to promítá do případů, které řešíte?

V uplynulém akademickém roce jsem řešil asi 25 podnětů, z nichž zhruba polovina přišla od studujících. Ty závažnější, s prvky sexuálního obtěžování či genderově podmíněného násilí, byly tři. V uměleckém prostředí lidé víc pracují s emocemi, se svým tělem. Je to většinou o zneužití moci, o tom, že pedagog překročí nějaké hranice a případně už člověka nevidí s jeho důstojností. Je to také citlivější oproti univerzitám s tisíci studentů, na umělecké škole jsou malé kolektivy. Lidé se velmi dobře znají. Má to výhody a nevýhody.

Studentům se dá dostat pod kůži, protože dotyčný zná jejích psychiku, projevy, třeba prožitky z dětství. Na jiných vysokých školách se takto neotevřete třeba na přednášce o jaderné fyzice či makroekonomii. O to více je potřeba se o hranicích bavit a v každém předmětu si je nastavit v součinnosti pedagogové-studenti a vědět, které jednání je přes čáru. Na to připravujeme studenty už od prvních kroků na fakultě. Máme setkání a o těch situacích se bavíme.