Článek
Odkaz? Můj odkaz? Co vám jako odkazuji? Tak to ne, to po mně nechtějte. Tento žánr je docela nemožný. Třeba: „Nápisy na pomník“? Předem napsané věty do pohřební řeči funerálního zřízence? Vždyť já se proslavil parodiemi na projevy „zahajovačů“! V Zahradní slavnosti! A zakončovači, to je to samé.
No ano, může se někdo pokusit něco sepsat o tom, o co jsem v životě usiloval, to ano. Pak ale musí zdůraznit, že se mi mnoho z toho, co jsem chtěl, nepovedlo. Tím méně se to podaří přesně vystihnout tomu, kdo se toho ujme za mne. A to už tu deset let nejsem, že. Ovlivnit to nemohu, tak tedy děj se vůle Boží… Budu poslouchat a po svém způsobu se pochechtávat…, že ano. Kdybyste věděli! Já například nikdy neodpovídal na dotazy novinářů, jaké jsem dělal chyby. Když přišla vhodná chvíle, řekl jsem je na sebe sám. No, sem tam, nepřeháněl jsem to, že ano.
Tak ten někdo ať nejdříve řekne, že první témata, chcete-li, tedy „odkazy“ mých divadelních her, se týkaly jazyka…
„Lidé, prosím vás, mluvte a jednejte tak, aby to dávalo smysl“! To je snad prvořadý odkaz Václava Havla. Ale to ho tehdy znalo pár tisícovek lidí. No ano, ten náš byrokraticky zprzněný jazyk! Jazyk referentů i těch vyšvihnutých se na šéfy. Dnes politiků. Záporným hrdinou jeho her a pak i politiky byl jazyk. Lidé se křivili, jak se křivil jazyk. A obráceně. Na to on hodně dal, jak a kde a kdo mluví…
Já si vám nenechal napsat jediný presidentský projev – ať každý slyší i vidí, kdo a co jsem já, a ne můj poradce či ministerstvo. Člověk sám se musí nasadit! Naplno! Ne že by někdo někde neuměl lepší projev napsat, ale myslel jsem si, že taková řeč nebo dopis má být nějak otiskem mé duše, originálem. Napsat řeč je práce. Na druhé straně je prázdná řeč, vyprázdněné slovo. Podle toho, jak mluví, jsem lidi hodně soudil, někdy třeba nespravedlivě, ale soudil. Ale už moc mluvím…
Naposledy, co mluvil, i když jen potichu, bylo se sestrou od Boromejek na Hrádečku. Byli tam sami, akorát všude útěšný sníh. A pár dní před tím si trochu povídal s dalajlámou. Jako kdyby si ten konec napsal: on, tolik viditelný a slyšitelný, zmizí, jak když se snese sněhová vločka. Dobře to měl zrežírované, ta poslední slova. Tomu ano, tomu ne.
No ano, věřil v sílu slova, v psaní projevů, v tom byl pedant. A ještě v mnoha jiných věcech. Musel mít věci v pořádku, ve všem, nejdříve na stole. Ale hlavně v tom, co chtěl udělat, měl-li plán. To se mu pak osvědčilo, když jsme jako disidenti něco chystali. Ale pozor, Havel rovnou nezačal nějakým disidentstvím.
Tuším, že tehdy se poprvé hlásí o slovo veřejné. …mě si asi lidé poprvé všimli na tom slavném IV. sjezdu spisovatelů, v šedesátém sedmém, kde se Vaculíkové bouřili proti režimu, zatímco já se babral ve stanovách Svazu, kde jsem nalézal a opravoval spoustu nesmyslů a vyložených nespravedlností. Chtěli nabourat režim, já jeho jazyk a špatná pravidla. A vadil mně nedostatek solidarity, když mladým nemarxistickým spisovatelům sebrali časopis, tehdy to byla Tvář, který mu nejdříve dali. Byl jsem tehdy asi docela spořádaným, loajálním buřičem, he, he. Přesto většina lidí pak ve mně asi viděla vězně a revolucionáře. Já jsem ale spíš pedant. Je s tím víc práce, ach jo… Jenže z vyprázdněné řeči, z upadlého jazyka, tedy z frází je nakonec sestaven a udržován nelidský režim.
Já nejsem revolucionář, já jsem pro pořádek, pro lidská, tedy i občanská „politická“ práva, k tomu se hlásím…. A myslím to vážně. Věděl jsem, že když na to přijde, půjdu za to do vězení. Když jdete do vězení, ukazujete, byť i neradi, že to myslíte vážně. Podle toho s vámi jednají. A začnou se vás bát víc než vrahounů. Nabízejí vycestovat do ciziny, když to ještě bylo jen na povolení…
Mně se totiž vyplatilo být slušným, ke každému. Vím, že někteří lidé se mi po straně posmívali, že se pořád jakoby úslužně ukláním, ale nemohu si pomoci, byl jsem tak vychovaný, inu, v buržoasní rodině, che che… Na každý pád vím, že je to lepší, než se naparovat a všelijak se šklíbit. Třeba jako ten po mně. Já si tím získával důvěru lidí obyčejných i státníků.
To byste nevěřili, ale podařilo se mi získat tou obyčejnou slušností, a přitom takovou vstřícnou, jak to říct, vřelostí, i americké prezidenty a jejich dámy a divte se nebo ne, urychlilo to nejméně o nějaký ten rok náš vstup do NATO – a to už dodávám já, autor tohoto textu. Slušnost, to jistě. I vřelost. Ale také to trojí věznění.
Řeč, která má hlavu a patu, a slušné jednání, tak otevírají všechny dveře. Nevytahovat se, spíše si na vlastní vrub zavtipkovat. Skromnosti, té Václav Havel míval až moc. Nerad mluvil o svých zásluhách. To měl v sobě britského: play it down, … raději trochu ubrat, že. Ke všemu ještě mluvil potichu.
Václav Havel, předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová a Petr Pithart při setkání na Pražském hradě v červenci 1992.
Lidská práva, jeho velké téma, to je ten spravedlivý pořádek v lidských vztazích. Nemohou je jedni už dávno mít, a druzí být bez šance. Musí se o nich vytrvale mluvit, všude a pořád, myslel si. Aby se to s nimi aspoň pomalu měnilo k lepšímu. Řekne se solidarita, to je docela silné a zároveň už trochu opotřebované slovo, tak si myslete soucit, organizovaný soucit, aby to neznělo příliš levicově – když je tedy elektorát napravo.
O pravdě jsem se namluvil, někdy se mi zdá, až moc. „Život v pravdě“, to si pamatují všichni. Ano, to jsou silná slova. Ale stačí, když si je přeložíte do pokornější řeči všedního dne většího hrdiny, než jsem byl já. Solženicyn nabádá „nežít ve lži“. A to je taková úsporná varianta toho života v pravdě, to stačí, myslím.
Ruský spisovatel mi připomíná jeho velikou, trápenou zemi. Té se obávám. Impérium, které neví, kde začíná a končí, které nemá vypořádané všechny hraniční spory, které si stojí na tom, že sahá až tam, kde jsou hroby jeho vojáků, tady já bych byl velmi opatrný. Vždyť hroby všech možných vojáků jsou rozesety po celém světe…
Z Němců já strach neměl, šel jsem jim vstříc, oni uznali své viny a káli se dost. Někdy to snad až přehánějí, ale to se jim nemůžeme divit.
No a Evropa? Tedy Unie? My do ní vstoupili dobrovolně, a hned jsme na to zapomněli. Teď o ní mluvíme jako o něčem cizím. To se mi nelíbí. S tím vstupem jsme přijali určitá pravidla, tak nedělejme, že ta Unie, ten zpropadený Brusel je cosi cizího, co se nás zmocnilo jako Berlín či Moskva. Že někdy jsou ta pravidla pro nás výhodná, a jindy méně, a někdy i nevýhodná? Tak už to s pravidly bývá. Důležité je, že v podstatných věcech jsou výhodná pro všechny jako pro celek…
Málem bychom oba zapomněli: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí! Že ne vždycky, a ne na celé čáře? Znamená to, že platí opak? Že lež a nenávist… ?
Václav Havel se na nás smutně usmívá, ale ještě se vzchopí a jako v tom svém kruťáckém, sebeironickém filmu Odcházení, když se už z docela posledních sil vynoří z vody vládního bazénu, aby vyhrkl už skoro bez dechu: Pravda a láska…!
Že se to zdá příliš patetické? To schválně, abyste to nemuseli brát smrtelně vážně. Ale ručí si za to! Za co že? Pozor: ručí ne za to, že to tak vždycky je, pravdivě a s láskou, ale že usilovat o to, aby to tak co možná bylo, dává životu smysl. Kdo nerozumí, jaký je v tom rozdíl, tomu není pomoci.
Smysl, o to jde, vždyť to slovo jsem používal snad ze všech nejvíc! Nebo „smysluplně“… I za to se mně někteří smáli… ehe, ehm. Nevědí, co činí.
