Obviňovat z války Bělorusy je nesmysl, říkají tamější studenti

„Pokud chce někdo vinit Bělorusy z války na Ukrajině, tak je mimo,“ říká Mikita Valatovich, čtyřiadvacetiletý běloruský student žijící v Česku. Je naštvaný, že jeho rodná země, jakožto blízký spojenec Moskvy, stojí v probíhajícím konfliktu na straně agresora. Válku na Ukrajině odsuzuje a je přesvědčený, že velká část Bělorusů není na straně Ruska.

Přesto se student setkává s nepříjemnými pohledy a poznámkami na svůj původ. S fyzickými útoky nebo diskriminací se zatím osobně v Česku nesetkal, ačkoliv i o takových případech slyšel. Několik jich zmapovaly i Seznam Zprávy.

Do Česka se přestěhoval před dvěma lety. Poté, co strávil deset dní v nechvalně proslulé věznici Okrestina kvůli účasti na protestech proti režimu běloruského vládce Alexandra Lukašenka. S dalšími devíti spoluvězni se dělil o místnost pro čtyři lidi.

„Strašně to tam smrdělo. Neměli jsme mýdlo, prvních pár dní dokonce ani toaletní papír. Museli jsme místo něj použít roušky. V cele nebyly ani matrace, spali jsme jen na kovové konstrukci,“ popisuje běloruský student. Podle Valatovichova vyprávění se ve vězení přes noc nezhasínala světla, dozorci je nepouštěli téměř vůbec ven z cely.

„Věděl jsem, že v Bělorusku nemám žádnou budoucnost, obzvlášť jako bývalý politický vězeň. A dokud bude Putin i nadále držet Lukašenka u moci, nic se nezmění,“ vysvětluje, proč se rozhodl zemi opustit.

Doufá, že se aktuální nevraživost vůči Rusům a Bělorusům nebude dále stupňovat. „Obviňovat z války Bělorusy je nesmysl. Lidé, kteří se nechali na demonstracích bít za své názory, dívky, které znásilňovali a mučili v Okrestině, ty opravdu za ruskou invazi nemohou.“

Ve vězení skončila za účast na protestech také Nadia Pogodaeva. Do ulic vyšla po prezidentských volbách v roce 2020, jejichž výsledky prohlásila běloruská opozice za zfalšované. Studentka s válkou rovněž nesouhlasí a sama se aktivně zapojuje do pomoci ukrajinským uprchlíkům.

Pochází z Kazachstánu, ale většinu svého života prožila v Bělorusku. „Je to strašné. Země, která mi vydala pas, vraždí civilisty v zemi, v níž žijí mí příbuzní. A země, kterou nazývám už dvanáct let domovem, jim v tom pomáhá,“ říká studentka.

Po propuštění z vězení musela vyhledat psychologickou pomoc. „Trpěla jsem silnými panickými atakami. Občas se mi to stále vrací,“ vypráví studentka. Strach měla po propuštění z velkých davů, aut nebo mužů. Je patrné, že s událostmi se ještě stále zcela nevypořádala. Při vyprávění se jí třese hlas, zrychleně oddechuje.

Nyní žije v Polsku. „Žije se mi tu dobře, jen teď po vypuknutí války na Ukrajině se necítím příliš komfortně se svým ruským pasem,“ dodává.

Sama se zapojila do pomoci ukrajinským uprchlíkům. Pomáhá jim s nákupem lístků na vlak, radí jim, kde mohou sehnat oblečení, jako dobrovolnice rozdává běžencům potraviny. Ne vždy je ale o její pomoc zájem. „Chápu, proč se to děje, zvláště po hrůzách objevených v Buči. Ať se mi to líbí nebo ne, Bělorusko je do konfliktu zapojeno. Uráží mě ale, když nás hází všechny do jednoho pytle,“ říká studentka.

S nejhrubějšími urážkami a nadávkami se podle ní setkává skupina Bělorusek, která pomáhá znásilněným ukrajinským ženám a dívkám. Pogodaeva má pro to ale pochopení. „Prošly si strašnými hrůzami, takže rozumím tomu, že jim třeba není příjemné, když na ně někdo mluví bělorusky nebo rusky,“ říká studentka.

Do pomoci uprchlíkům se zapojují také sestry Olga a Darja, pomáhají s tlumočením. Studentky si nepřály vystupovat pod svým pravým jménem, protože se do Běloruska plánují vrátit a bojí se případných následků kritiky režimu v médiích.

S příchodem války se pro ně mnohé změnilo. „Bojím se mluvit rusky nebo ukazovat dokumenty se svou národností. Všichni si teď myslí, že co je ruské nebo běloruské, je automaticky špatné,“ popisuje velice dobrou češtinou dvaadvacetiletá Darja.

Obě sestry se obávají, aby Ukrajina nedopadla z pohledu zájmu Evropy podobně jako Bělorusko. „Přiznám se, že teď už ani já dění na Ukrajině tolik nesleduju. Dřív jsem pořád četla zprávy, nemohla spát. Teď už jsem vůči tomu otupěla. A podobně to bylo i s Běloruskem. Před dvěma lety s námi soucítil celý svět, mluvilo se o nás. Teď už si skoro nikdo na protesty nevzpomene. Každopádně dokud bude Putin u moci, nemá Bělorusko šanci,“ tvrdí Darja. Její sestra jen souhlasně přikyvuje.

Z Běloruska se přestěhovala také jednadvacetiletá Sofia. Nový domov našla v Polsku. „Poté, co eskalovala situace na Ukrajině, jsem se cítila v nebezpečí. Spoustu mých přátel vyšetřovala policie,“ vzpomíná.

Sama přitom byla svědkem toho, jak se s některými vězni v Bělorusku zachází. Na stanici strávila jen jednu noc, i tak ji ale zážitek psychicky poznamenal, i ona musela docházet na terapie.

„Nejhorší bylo, když nás přivedli na dvůr. Společně s dalšími ženami jsme tam několik hodin stály s rukama nahoře a pozorovaly jsme ležící muže, mohlo jich být tak sto. Policisté je nutili zpívat pořád dokola běloruskou hymnu, do toho muže surově bili. Křik se mísil se zpěvem, bylo tam hodně krve,“ vypráví Sofia.

Studentku zatkli, když se snažila dostat ke zraněným na jedné z povolebních demonstrací. Podle svého vyprávění jim chtěla pomoci. Její postoj vůči Lukašenkovi se od té doby nezměnil. To, že se Bělorusko postavilo v probíhajícím konfliktu na Ukrajině na stranu agresora, je podle ní ostudné.

„Moje babička naopak Lukašenka velice podporovala. Často jsem se kvůli tomu s ní hádala. Pro mě osobně je záhadou, jak ho někdo může volit. Z diskusí s babičkou jsem ale pochopila, že tam hraje roli sovětská minulost a nedostatek informací z nezávislých zdrojů. Půjde asi i o nějaký mezigenerační střet. Neznám nikoho v mém věku, kdo by podporoval režim,“ popisuje Běloruska, která spatřuje šanci na změnu pouze v porážce ruského prezidenta Putina.

Už od začátku bylo podle Sofie jasné, že poklidné protesty nic moc nezmění. „Dokud Putin nadále podporuje Lukašenka a drží ho u moci, my nic nezmůžeme. Doufejme, že válka na Ukrajině přinese alespoň v tomto směru něco pozitivního.“