„Objevují se nové tváře.“ Strávili jsme noc s hlídkou pečující o bezdomovce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Chvíli po středeční půlnoci ukazuje aplikace v telefonu teplotu kolem dvou stupňů, pocitově se už ale na ulici nedá vydržet bez čepice a rukavic. A to i přesto, že chůzi po ulici střídáme s jízdou v autě.

Terénní pracovník Václav Růžička z neziskové organizace Naděje se u hlavního nádraží v centru Prahy zastavuje u nízkého, ale rozrostlého keře a zdraví ho, zatímco z batohu začíná vytahovat bandasku s čajem.

„Já se nemůžu zvednout. A navíc už je mi i dost zima,“ ozývá se z křoví mladý mužský hlas. Později ze zeleně vyleze mladík, který se představuje jako Martin.

„No, mně je taky zima,“ postěžuje si – za celou dobu poprvé – směrem ke křoví Michaela Márová, vedoucí pracovníků z Naděje, kteří v noci vyrážejí za lidmi bez domova. „Tak já tam za vámi lezu. Proč nejste na noclehárně?“ ptá se, ale hned po čtyřech a s čajem leze do útrob keře.

Václav zmiňuje, že muže zná a že má nejspíš omrzliny, ale zatím se jim nepodařilo ho přemluvit, aby se vzdal svého improvizovaného stanoviště v křoví a nechal se odvézt do některého ze zařízení pro lidi bez domova, kde by ho mohli i ošetřit. Dnes v noci se nakonec Martina podaří přesvědčit.

Václav i Michaela jsou součástí takzvaného „nočního terénu“. Jde o dvojice, které od osmi večer do osmi hodin ráno chodí po hlavním městě a starají se o lidi žijící na ulici. Služba funguje přes zimu, tedy od prosince do konce března.

Rozdávají čaj a chleba s paštikou, snaží se ale pohledově zjišťovat i zdravotní stav lidí bez domova – svrabem a vešmi počínaje přes různé neléčené nemoci až po omrzliny končetin.

„Snažíme se pohlídat, aby se třeba neopili a nesundali si v noci boty. To pak, když jsou mrazy, ty prsty můžete okrájet,“ shrnuje naplň práce o pár hodin dříve Václav. Protáhlý muž ve sportovním oblečení zrovna připravoval čaj a přeléval ho do termosek.

V rychlosti se také dozvídám, že se o „noční terén“ dělí dvě organizace, vedle Naděje ještě Armáda spásy.

Podle Václava se na ulici letos objevují nové tváře, ale zatím nelze úplně říct, jestli je to kvůli zdražování horší. Oba terénní pracovníci vysvětlují, že první týdny lidé bez domova dělají vše pro to, aby na nich nebylo poznat, že žijí na ulici.

Letošní rok je ale podle Michaely Márové jiný v tom, že jsou po covidu opět vánoční trhy, a lidé proto zůstávají déle v ulicích. To jim ztěžuje trochu práci. „V tomhle byl covid paradoxně skvělý. Když byl v noci někdo na ulici, bylo jasné, že je to náš klient,“ vysvětluje.

Potkáváme se v osm hodin večer v noclehárně Naděje v Michli. Rychlé seznámení s oběma terénními pracovníky a také s jejich kolegyní Aničkou, která bude během noci v zařízení k dispozici, kdyby nějaký ze zbídačených „klientů“, jak lidem bez domova říkají, potřeboval základní zdravotní pomoc.

Mladá žena s kudrnatými vlasy vypráví, jak o víkendu přivezli domláceného muže, který se následně začal na pokoji sebepoškozovat. „Celý pokoj byl od krve, bylo to výživné,“ souhlasí Václav.

Následně určuje trasu pro následující hodiny: centrum Prahy – Karlovo náměstí, I. P. Pavlova, náměstí Míru a pak okolí hlavního nádraží.

Hned první klient, kterého na Karlově náměstí terénní pracovníci chtějí oslovit, před nimi spíše prchá. „Vy jste si běžel chránit svoje věci, že jo?“ ptá se ho Michaela vesele, když pochopila, že si muž nebyl jistý, co se kolem něj děje, a instinktivně se vracel k odloženému kufru. Starší muž přikyvuje.

Reportérovi se představuje jako Franc. Vypraví, že je ukrajinský Čech. Synové zůstali na Ukrajině, on se podle svých slov před sedmi měsíci vrátil do Česka. Na ulici je od července.

„Byl jsem jako uprchlík na hotelu, pak ale měl kamarád narozeniny a udělal oheň,“ vypráví trochu nesouvisle, že ho k ohni pozvali a následně kvůli tomu musel z hotelu odejít. Není přitom jasné, kde oheň udělali – jestli na pozemku hotelu, případně na pokoji. Podle svého vyprávění měl smůlu i v druhém ubytování, kde u něj našli pivo, i když tam byl alkohol zakázaný.

„Proč nechodíte do Hermesu?“ ptá se ho Michaela s odkazem na noclehárnu pro lidi bez přístřeší na lodi Hermes.

„Protože 40 korun,“ reaguje okamžitě muž. Václav mu vysvětluje, že od prosince do března je přespání v noclehárně bezplatné.

Druhého muže z Ukrajiny potkáváme později u hlavního nádraží. „Jsme na ulici tři měsíce, v Česku pak dva roky,“ říká jen a chvatně odchází i s horkým čajem.

„Tři měsíce. To je takový termín,“ podotkne Michaela Márová s tím, že lidé z nějakého důvodu nejčastěji říkají, že jsou na ulici tři čtyři měsíce. „Možná že to je už delší doba, ale zase to není tak dlouhá doba,“ zamýšlí se.

Na I. P. Pavlova potkáváme prvního člověka bez domova, který odmítá čaj i jídlo. Má rozepnutou bundu a pokračuje si svojí cestou.

„Znám ho. Je to psychiatrický klient. Jednou mi v březnu přál hezké svátky. Dneska byl hrozně smutný,“ vysvětluje Michaela.

S kolegou Václavem se chvilku baví o jednotlivých lidech bez domova – jestli je ještě potkávají na ulici, nebo ne – s podobnou nostalgií, jako by při školním setkání vzpomínali na spolužáky.

Na schodech baziliky sv. Ludmily na náměstí Míru potkáváme čtyřicátníka s dredy a bubínkem. „Já si říkal, kdy vás uvidím. Čajík, ten si dám,“ vítá terénní pracovníky, když mu nabídnou čaj.

Představuje se jako Petr a hlásí, že loni od nich dostal spacák, který má pořád. „Já si věcí vážím,“ upozorňuje.

Vypraví, že se deset let pohybuje „takhle na dně“. Pět let žije ve stanu. „Nejhorší je, když prší a já nemám ani jak usušit věci,“ líčí a doptává se, jestli Naděje nerozdává stany. „Potřeboval bych větší, s předsíňkou.“

Cestou zpátky Michaela s Václavem vypráví, že z jejich pozorování se mladší dostávají na ulici kvůli drogám, ti starší kvůli alkoholu. „Zajímavé taky je, že se alkáči a toxíci navzájem nemusí,“ říká Michaela.

Zpátky na tramvajové zastávce I. P. Pavlova potkáváme hodně zanedbaného muže, který se sám hlásí o čaj. Představuje se jako Petr, ročník 1961.

Vlasy má zacuchané do několika obřích dredů, víc se ale terénním pracovníkům nepozdávají nohy. Vysvětluje, že mu je nedávno obvazovali v nemocnici.

„Máme sprchu. Nevím, jestli si ty dredy pěstujete, ale bylo by fajn se dát do kupy,“ přesvědčuje ho Michaela, aby se nechal odvézt do noclehárny v Michli, odkud jsme vyrazili.

Petr souhlasí a terénní pracovníci ho nahlašují na dispečink. Ukazuje se, že Naděje i další organizace, které se v metropoli starají o lidi bez přístřeší, mají překvapivě precizní systém.

Vše se musí hlásit na dispečink, ale číslo je tajné, aby ho lidé bez domova nezneužívali. Stejně tak má Naděje databázi, kde si pracovníci zapisují historii práce s klientem – které služby mu poskytli, jestli s ním byly nějaké specifické problémy.

V Michli se muže ujímá Anička, která čekala, až dovezou někoho v horším zdravotním nebo hygienickém stavu. Aby se Petr mohl svléct a vysprchovat, musela Anička část oblečení rozstříhat.

„Tak ty vaše nohy fakt nechápu. To jste měl tak o deset čísel menší boty, ne?“ říká o chvilku později klidně a překvapeně Michaela, která přišla kolegyni pomoct.

Muž má prsty na nohou vykloubené do všech stran a úhlů. „Auto mi přejelo nohy,“ snaží se vysvětlit Petr.

O chvíli později se nechá i ostříhat a dlouze si užívá horkou sprchu. Terénní pracovníci mu mezitím domlouvají možnost ubytování v zařízení 24/7. „Je to zdarma. Je individuální, na jak dlouho. Někdy na 14 dní, někdy i na několik měsíců. Jsou to zařízení, kde klienti mohou ležet a odpočívat a uzdravovat se,“ vysvětluje Michaela.