„O dědečka strach nemějte.“ Po pěti letech od skandálu v ostravské Slunečnici

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Manželka měla dvě mozkové příhody. Nemůže chodit, je upoutaná na lůžko. Zaplatil jsem jí rehabilitační sestru. Snažíme se, aby se alespoň dostala na vozíku ven,“ vypráví sedmdesátník Jiří.

Je sobota dopoledne. Do zahrady v ostravském areálu Slunečnice se opírá slunce, přesto je venku minimum lidí. Jiří míří za partnerkou na návštěvu, jeho manželka pobývá v domově od loňského listopadu.

Po vážných zdravotních problémech se osm měsíců zotavovala v léčebně dlouhodobě nemocných na Opavsku. „Tady je to úplně jiné, mnohem lepší. Manželka má na pokoji ještě dvě spolubydlící, mají na pokoji televizi. Vcelku dobře tady vaří, sestřičky jsou v pohodě. Drží mě, že ji mám nablízku. Jak zůstala ležák, nebylo to nic moc. Bydlím skoro za plotem, chodím za ní dvakrát denně,“ dodává senior.

Život v domově si pochvaluje také bělovlasá osmdesátnice. Sedí ve společnosti dalších dvou žen na kolečkovém křesle pod dřevěným altánem, na klíně si hladí malého psa.

Líbí se jí různorodý program ve Slunečnici. „Každou chvíli cvičení, zpívánky. Je tu kněz, kaple. Kdo chce, může pořád něco dělat,“ dodává.

Říká, že v domově žije více než čtyř roky. „Jsem sama na pokoji. V poslední době už nás i na speciálních křeslech koupají ve vaně. Vždycky se na to těším. Sestřičky jsou hrozně ochotné,“ pochvaluje si.

„Jen jich je tu pořád málo,“ reaguje nejmladší z trojice žen. Připomíná, že v domově se zvláštním režimem, kde pobývají nesoběstační klienti, pracovala skoro deset let. Kvůli zdravotním problémům a fyzické námaze loni skončila.

Podívejte se, jak dnes vypadá Slunečnice:

Redaktor Seznam Zpráv kvůli autenticitě osloveným neprozrazuje, že je novinář. Více než desítky klientů i příbuzných se ptá, zda by mu domov doporučili pro devadesátiletého dědečka.

Převažují pozitivní reakce. „Nemusíte mít strach. Vždycky se něco najde. Říkám všem: Kdo jsi bez viny, hoď po mně kamenem. Znám ty domovy všechny. Je to o lidech. A babský kolektiv je někdy katastrofa,“ vrací se bývalá zaměstnankyně k mediálně sledovanému případu z domova. Podle ní byla některá svědectví zveličená.

Seznam Zprávy se při investigativní sérii Ve Stínu Slunečnice před pěti lety infiltrovaly do prostředí domova a přinesly některá znepokojivá zjištění týkající se péče o starší lidi.

Okresní soud v Ostravě, kam věc posléze doputovala, pak letos nepravomocně omilostnil dvě pečovatelky, které byly obžalované z týrání více než desítky klientek. Soudkyně Gabriela Maria Ožanová konstatovala „že se v domově něco dělo“, ale žalovaný trestný čin justice neprokázala.

Po pěti letech se v domově řada věcí změnila, včetně vedení. Dlouholetého ředitele městské příspěvkové organizace města Radka Barana loni v září nahradila Kateřina Dostálová. Oslovení klienti i jejich příbuzní si přístup nové šéfky pochvalují.

Ani Dostálová o návštěvě redaktora neměla tušení. Na dotazy reaguje zpětně.

Říká, že objektivně nemůže posoudit, jak se po jejím příchodu ostravský domov změnil, ale snaží se prý na jakosti péče neustále pracovat. „Děláme maximum pro to, aby byla ve všech směrech dobrá a kvalitní. Nepřetržitě usilujeme o stabilizaci kvalitního personálu. Pracovníci mají možnost účastnit se supervizí, mohou přijít kdykoli s čímkoli za svým přímým nadřízeným, vedoucím domova nebo přímo za mnou,“ zdůrazňuje.

Dodává, že jakékoli podněty či adresné nebo anonymní stížnosti hned řeší.

V domově pracuje 280 lidí, chybí přibližně deset úvazků, hlavně ošetřovatelé a dělnické profese. „Je to věčný boj s doplňováním stavů. Nicméně personál máme pro jednotlivé úseky zajištěný. Někdy se může stát, že kolegyně slouží 12 hodin místo osmi, ale nejsme v drastickém podstavu, který by péči ohrožoval,“ míní nová ředitelka.

Ne všichni klienti a jejich rodiny jsou se zařízením v ostravské místní části Porubě spokojeni. Za nemohoucí starší seniorkou odpoledne míří také pár padesátníků. „Upřímně? Nedoporučil bych vám to, pokud už děda není samostatný. Za babičkou chodíme co druhý den. Vytáhneme ji z postele, posadíme na vozík, projedeme se s ní po zahradě. Ale oni to neudělají. Nevytáhnou ji ven na sluníčko,“ tvrdí muž.

„Kdykoli tam přijdeme, ošetřovatelky sedí někde v kumbále. Mají to těžké, je jich málo. Jinak se chovají dobře. Ale jestli máte představu, že se s ním bude někdo extra bavit a skákat kolem něj, tak to určitě ne. Ležáka na kulturní akce neodvezou,“ dodává a žena mu přitakává.

Podle ředitelky je tohle velké téma, které dennodenně řeší. „Přijímáme klienty i v těžších stavech. Od ledna máme šikovnou ergoterapeutku, která se tématu začala věnovat. Postupně se některé klienty daří vysadit do takzvaných kardiokřesel, kterými jsme nově domov vybavili. Umožní jim dojet na nějakou aktivitu nebo na zahradu. Asi nedostaneme ven každého ležícího klienta, ale intenzivně se tomu věnujeme,“ reaguje.

Vedení domova teď na webu apeluje na klienty i příbuzné, aby vyplnili dotazník spokojenosti. Uzávěrka končí v půli roku. Výsledky zpracovává za zřizovatele magistrátní sociální odbor. „Z posledního šetření z roku 2023, kterého se zúčastnilo 112 respondentů, vyplynulo, že s péčí bylo spokojeno více než 93 procent klientů,“ vypočítává ředitelka Dostálová.

Život v domově si chválí i 84letá žena. Sedí na zídce, vedle sebe má chodítko. Čeká, až ji vyzvedne vnučka a odjedou na oslavu. Pobývá v části bez zvláštního režimu. Pochvaluje si velké množství kurzů. „Užiju se tady srandu. Žádné hádky. Sestřičky jsou hodné. A mají nad sebou dozor. Jídlo je tu solidní. Ještě si vystačím. Sama bych tu možná ani nepotřebovala být, ale noha pobolívá,“ říká.

V domově je od prosince 2022, přijali ji s manželem po mozkové příhodě. „Byli jsme tu spolu rok. Po mrtvičce se přestal hýbat. Měl proleženiny. Pak už to bylo zlé,“ vrací se k nešťastné době.

Místo pro reportérova dědečka by také doporučila. „Ale je to těžké. Záleží, v jaké je kondici. Jak jsou lidi mimo, dělají hrozné věci. Jednou tu paní v noci chtěla skákat z okna. Sestra sama, honem někoho volali. Klienti někdy schovávají prášky. Jsou přesvědčeni, že je nemusejí mít. Není to jednoduché,“ připouští.

Na místo v domově čekali s manželem od roku 2016, tedy více než pět let. Je to stejně složitá situace jako ve většině domovů v Česku.

Podle ředitelky hraje roli několik kritérií včetně toho, jak je žádost urgentní nebo zda žadatel shání jedno- nebo vícelůžkový pokoj.

Nadále jsou plně obsazeni. Uvolněné lůžko se v řádu dní znovu naplní. V domově pro seniory je kapacita 190 lůžek, v domově se zvláštním režimem 205. „Žadatelů evidujeme aktuálně téměř 450, takže zájem o naše služby je stále velký. Poptávka převyšuje nabídku podobně jako v ostatních domovech v regionu,“ vysvětluje ředitelka.

Podle ní je v domově nastavený systém vnitřních pravidelných i namátkových kontrol. „Máme vstřícnou spolupráci s Dobrovolnickým centrem ADRA, spolupracujeme s mateřskými, základními i středními školami na různých mezigeneračních projektech, pravidelně přijímáme středoškoláky i vysokoškoláky k praxi,“ popisuje ředitelka.

Zaměstnanci využívají prvky bazální stimulace (pedagogicko-ošetřovatelský koncept, pozn. red.), autobiografie i paliativní péče.

Současné poměry si chválí i lidé v bufetu, který funguje hned za vrátnicí. Redaktorovi postačí zapsat se do návštěvní knihy a dostane se dovnitř.

U desítky malých stolů tady klábosí klienti. Provozní u malého pultu říká, že v domově pracuje 30 let. „Je pravda, že personál se tady docela často mění. Holky nevydrží u takové práce. Je to velká námaha,“ říká.

Přesto by s doporučením domova neměl problém. „Sám mám doma rodiče, kterým je přes 80 let. Zatím jsou soběstační. Ale mohou vás donutit čas i okolnosti. Určitě bych si je sem dal. A ještě bych je mohl obsluhovat,“ podotýká s úsměvem.