Našlapování kolem referenda o přehradě. Lidi ve zničené obci už nezajímá

Pokrývka sněhu zakrývá spoušť. Ale jen na první pohled. Nové Heřminovy v podhůří Jeseníků se už čtyři měsíce těžce vzpamatovávají ze stoleté vody, způsobené řekou Opavou.

Jozef Jarombek často vyjíždí s tříkolkou do okolní poničené krajiny. Shání dřevo, kde se dá. Popadané i pořezané stromy jsou přitom všude okolo. „Jenže to je syrové. S tím se nedá topit v kotli,“ krčí rameny šedesátník. Teploměr ukazuje minus pět stupňů Celsia. Jak topit a vysoušet navlhlé zdi? To je teď hlavní starost asi dvou stovek místních.

A pak je tu ona záležitost s přehradou, o níž se usedlíkům přemýšlí i mluví těžko.

V obci teď v tichosti řeší nové místní referendum. Má zvrátit výsledky toho předešlého. V roce 2008 55 lidí o jediný hlas zavázalo radnici, ať „všemi legitimními nástroji brání bourání budov“ a ve všech soudních či správních řízeních bojuje proti záměru stavby přehrady. Ta má pomoci spíše obcím dále po toku.

Jenže za 17 let se situace změnila. Většina domů i parcel pro stavbu v Heřminovech je vykoupených, desítky lidí už se odstěhovaly. Voda tu v září napáchala obrovské škody. „K zemi muselo jít 19 objektů, včetně mnoha rodinných domů. U jednoho dalšího čekáme, co s ním udělá zima,“ vypočítává starostka Michaela Hermanová.

Ani současné vedení na rozdíl od dřívějších nechce přehradu blokovat. Proto teď přemýšlí, jak dřívější závazné referendum zvrátit. „Aby mohla být obec součinnější v přípravě přehrady. Zatím totiž musí alespoň formálně ctít výsledky hlasování z roku 2008,“ vysvětluje nový vládní pověřenec pro výstavbu přehrady David Čermák.

Zástupci vlády v čele s ministrem zemědělství Markem Výborným (KDU-ČSL) budou právě v pátek v regionu jednat o další podobě protipovodňových opatření i referendu. Má to i pragmatickou rovinu. „Chceme řešit budoucí kompenzační opatření a detaily řešení nádrže, aby zůstalo co nejméně třecích ploch s obcí,“ vysvětluje Čermák.

Výsledky referenda z roku 2008 pro stát nejsou závazné. Nové hlasování s případnou podporou přehrady však může urychlit komunikaci mezi vládou a Heřminovy.

Starostka k podobě hlasování zatím mlčí. „Jakékoliv vyjádření médiím k případnému referendu považuji v tuto chvíli stále za předčasné. Pokud zastupitelstvo schválí jeho vyhlášení, bude situace jiná,“ říká i píše opakovaně.

Nechce sdělit ani termín jednání zastupitelů. „Není to tajná informace, pouze zkušenost,“ dodává. Mlčení omlouvá citlivostí celé záležitosti. Místní si společně s ekology po loňských povodních vyslechli nadávky i výhrůžky, že nádrž dříve blokovali.

Detaily nerozkryje ani místostarosta Tomáš Foros. Už dříve naznačil, že by se hlasování mohlo konat v únoru či březnu.

Pokud se zastupitelé vydají cestou nového referenda, bude také složité formulovat otázku, která by místní k hlasování přitáhla. Je platné jen při účasti 35 % oprávněných voličů a závazné, pokud rozhodnutí posvětí alespoň čtvrtina lidí, kteří hlasovat mohou.

Jenže jak je patrné na každém kroku, lidé tady řeší mnohem akutnější záležitosti. „K žádnému referendu nejdu. Nemám proč. Chci odsud co nejdřív pryč. Už se nebudu dívat, jak děti brečí, že nám uplave garáž,“ namítá hnědovlasá třicátnice, která si přeje zůstat v anonymitě.

Podle ní už měla přehrada stát dávno. Říká, že jí s povodněmi uplavaly vzpomínky. Její děti se nadále učí v sousední zátorské škole v provizorních podmínkách. „Tohle už s přehradou zažívat nemusely,“ myslí si.

Teď řeší stěhování. „Hlavně aby bylo bydlení na kopci,“ říká. S rodinou už mají vyhlédnutý dům. „Do března musíme čekat, než nám schválí hypotéku,“ dodává žena.

Nedaleko v kůlně pracuje zmíněný Josef Jarombek. Jeho manželka Elena sedí uvnitř domu ve skromně zařízené místnosti. Malý stolek, pohovka, skříňka s televizí.

Široké šedivé zdi v obýváku a vedlejším pokoji jsou zevnitř čerstvě omítnuté zedníky. Jenže v domě se dál drží vlhkost. Zbylé místnosti jsou bez podlah. Chybí třeba skříně. „Vysoušíme rohy, ale je to špatné. Sklep se zaplnil až po strop. Tady nahoře byl metr třicet vody. Přišli jsme skoro o všechno,“ vypráví sedmdesátnice.

Stěžuje si, že ji po týdnech práce a odklízení bahna i prachu pořád brní prsty. Jako dítě vyrůstala v sousední Široké Nivě. Říká, že tam tehdy zažili povodeň šestkrát. V Heřminovech mají stále v paměti i ničivé záplavy z roku 1997. „Nechce se mi odsud odcházet. Jsem tady už zvyklá, i když je to teď všechno škaredé, pobourané. Nemáme ploty,“ dodává dojatě.

Navzdory tomu tvrdí, že už dříve zásadně schvalovala „velkou variantu“ přehrady, která by pohltila většinu obce. Stát aktuálně počítá s menší nádrží. Stavba za přibližně devět miliard korun z velké části vyroste pod vsí. „Byli tu lidé, kteří přehradu dřív bojkotovali. Malá varianta nikoho nezachrání. Když to přijde shora, bez dalších protipovodňových opatření nás to stejně spláchne,“ obává se.

Další referendum už podle ní nic neřeší. „Když zbývající lidé nebudou chtít, stejně se jejich parcely vyvlastní.“

Jízdu autem skrze obec komplikuje zavřený obloukový most. Vjezdu na technickou památku brání velké betonové kvádry. A vedlejší tabule z naučné stezky působí až mrazivě příznačně. „Řeka je osudem zdejších obyvatel. V minulosti jim přinášela obživu i zkázu,“ píše se na začátku textu z roku 2011. Povodně tu zažili také v letech 1903, 1940, 1958 či 1972.

Zbylí usedlíci, kteří zůstanou i po stavbě nádrže, řeší, zda alespoň částečně pomůže taky Heřminovům. „Jsem pro každou variantu, i když by nás nádrž nejspíš neochránila. Musí se udělat další opatření nahoře po toku,“ přemítá Ludmila Štroblová. Prochází po rušné silnici I/45, kterou bude kvůli přehradě také nutné přeložit.

„Referendum už nic neřeší. Je to jen takové, aby se neřeklo. O přehradě je stejně rozhodnuto,“ doplňuje.

Ukazatele od silnice navádějí k malému muzeu hraček. Kočárky, panenky nebo auta na ovládání desítky let shromažďovali manželé Schovajsovi.

S paní Ludmilou Schovajsovou stojíme v bývalé expozici. Prázdné místnosti jsou skoro do dvoumetrové výšky obouchané až na cihly. Zbylo jen pár polic na stěně. „V první dnech po povodni jsem zůstat nechtěla. Jsem sama, manžel zemřel před čtyřmi roky,“ utírá si slzy bývalá provozovatelka.

S dcerou stihla většinu hraček přemístit do patra, kde bydlí. Díky dobrosrdečným lidem je později uložili v depozitáři nedalekého zámku. Jenže do těchto obecních místností se muzeum vrátit nemůže. „Úřad chce tady udělat byty. Sháním jiné prostory,“ objasňuje bývalá provozovatelka.

Starostka tvrdí, že chce pomoci, ale sama má starostí víc než dost. Úřad se teď pro lidi snaží zajistit hlavně dřevo či pelety. „Taky řešíme náhradní bydlení pro lidi, kteří přišli o domov. Je toho na takto malou obec strašně moc a času málo,“ reaguje.

Lidé tu chtějí věřit, že je plánovaná nádrž dokáže uchránit od další podobné vodní zkázy. I v mrazivé zimě sbírají sílu začít znova a obnovit své domy. „Kolikrát si říkám, abychom si ještě užili to pěkné. Ale povodeň byla hrozná, to si nedokážete představit…,“ pláče Elena Jarombeková.

Ale snaží se myslet pozitivně. „Bude slunko, bude jaro. Nemůžeme se v tom utápět. I když někdy v noci špatné myšlenky naskočí.“

Ludmila Schovajsová říká, že k referendu půjde. Narovinu hlásí, že dříve s přehradou nesouhlasila. „Život vám dává zkušenosti. Člověk věci přehodnotí. Co je důležitější? Zachránit lidi dole po toku, nebo část Heřminov?“ ptá se a na moment se odmlčí. „Je důležitější zachránit ty lidi.“