„Nevím, jestli to zvládnu.“ Studenti se přišli podívat do budovy fakulty

Na schodech plápolají čtyři svíčky. Vedle leží malý věnec s nápisem Vzpomínáme. Na dveřích do budovy Filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha visí upozornění: Zákaz pořizování audiovizuálních záznamů. Za dveřmi hlídají dva muži z ochranky a vstupujících se vyptávají, kdo jsou a proč přicházejí. Novináři dovnitř nesmí. Dnešek je určený jen pro zaměstnance a studenty školy, kde v prosinci vrah zabil 14 lidí a pak i sebe.

V podloubí postávají dva mladíci. Povídají si a kouří. Po několika minutách se osmělí a míří ke dveřím. „Byl jsem tu už na to první otevření koncem ledna a to bylo hodně silné. I teď, jak vidím ty dveře, se toho trochu bojím, mám takový divný pocit,“ popisuje dvacetiletý Šimon Baldík, student prvního ročníku oboru historie Evropských studií.

„Já jsem se s tím už nějak vyrovnal a jdu do budovy s relativním klidem. Ale jsem obezřetnější,“ říká jeho spolužák Kryštof Krejčí. Oba studují historii, tedy stejný obor, jako střelec. Osobně ho neznali.

„Máme spolužáky, kteří po té události nevycházeli třeba dva týdny z domu. Hodně jich je ze zahraničí a ti se už třeba vůbec do Prahy nevrátí,“ popisuje Šimon.

Záhy přicházejí ke dveřím dvě studentky třetího ročníku anglistiky a amerikanistiky. Od tragické události v budově nebyly. Teď jdou dovnitř poprvé.

„Buší mi srdce, jsem trochu nervózní,“ říká jedna z nich. „Já se na to snažím moc nemyslet. Už jsem se přes to přenesla,“ krčí rameny druhá. Více se vybavovat nechtějí. Spěchají.

Další spěchající je ředitel Ústavu filozofie a religionistiky Jakub Jirsa. „Já jsem byl v budově několikrát, takže tam teď vstupuji víceméně s pracovními pocity. Za minutu mám schůzku, pak další, takže mám trochu naspěch,“ vysvětluje.

„Beru to tak, že konečně přichází místo na práci a je důležité se dobře připravit na začátek semestru,“ dodává a s omluvou mizí uvnitř budovy.

V závěsu za ním přichází odborná asistentka Ústavu anglického jazyka a didaktiky Veronika Raušová. „Já se dovnitř těším. Poprvé, když jsem tam byla, tak to bylo smutné, teď už je to v pohodě. Ten dům za nic nemůže. Jsem ráda, že mám zase kde pracovat,“ říká s úsměvem. V ruce drží papírovou krabici. „To jsou dorty pro mé kolegy. Je radost mít mě za kolegyni, že?“ žertuje.

A další, kdo se do budovy těší, je studentka Lenka Jarolímová. V padesáti letech se vystudovaná právnička rozhodla, že bude učitelkou a na filozofické fakultě studuje třetím rokem francouzskou filologii a prvním český jazyk.

„Já se opravdu těším hrozně moc. Na spolužáky i na učitele. Po té události jsme se asi třikrát viděli, měli jsme příjemné a povzbudivé povídání, mluvili jsme o svých pocitech, měli jsme setkání, kam byla pozvaná i psycholožka, drželi jsme společně hlídku u pietního ohně, takže to období jsme myslím překonali dobře.“ Lenka Jarolímová byla během prosincové střelby v budově a policisté ji zvládli evakuovat.

„Já jsem úplně v pohodě a připravená se vrátit. Samozřejmě ne každý je ve stejném stavu. To teprve uvidím za chvíli, až se setkám se spolužáky,“ dodává.

Doslova natěšený je i Matěj Flak, manažer bistra Mezi řádky, které se v budově filozofické fakulty nachází. „Teď máme otevřeno pro profesory a studenty a od čtvrtého března by měla být otevřená normálně. Já se na to moc těším,“ říká.

Do budovy vstupují během rána a dopoledne další a další lidé. Jsou jich nižší desítky. Někteří jsou ochotni se se svými pocity podělit, jiní s díky odmítají. „Své pocity si nechám pro sebe,“ odpoví zdvořile starší muž, zřejmě pedagog. „Já se omlouvám, ale já o tom ještě nedokážu mluvit,“ kroutí hlavou zjevně rozrušená studentka.

Po pár desítkách minut z budovy vychází student historie Šimon Baldík.

„Nejdřív jsme poseděli v bistru a pak jsme se byli podívat v tom třetím patře, kde jsme ten den byli. Hrozně mi naskakovaly vzpomínky,“ říká a rozpovídá se o tom, jak se v moment útoku šířily mezi studenty na sociálních sítí fámy, že se střílí na kolejích a na jiných místech. „Bylo to hrozně vyhrocené, nikdo jsme nevěděli, jestli máme jet domů, nebo ne. Já jsem přešel půl Prahy pěšky, protože jsem se bál jít do MHD,“ vzpomíná.

Je po dnešku klidnější? „Ne. Jak jsem byl v tom třetím patře, tak mě to zase zasáhlo. Nevím, jak ten semestr zvládnu,“ kroutí hlavou.