„Neustálý pocit, že je něco špatně.“ Přibývá dospělých s diagnózou ADHD

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Ještě do nedávna jsem na ADHD nevěřil a v podstatě patřil k těm, kteří to shazovali,“ začíná své vyprávění čtyřiačtyřicetiletý Tomáš Kundrát. Poruchu pozornosti s hyperaktivitou mu diagnostikovali teprve před rokem.

Už od dětství byl neposedný, neseděla mu frontální výuka a odnášel si poznámky. „Celou dobu jsem se tak nějak probojovával životem s tím, že jsem zkrátka bordelář, chaotik a často zapomínám. Bral jsem to jako součást své osobnosti, že to tak prostě je,“ konstatuje. Kolem 30. roku života pak se svatbou a vlastním podnikáním přišel i příslib určitého ukotvení.

K tomu ale nedošlo. Místo toho ho nadále provázel stres, neúspěchy i pocity selhání. To všechno pak podle Tomáše nabralo ještě rychlejší spád v období pandemie. „Ránu tomu dal covid, se kterým jsem skončil v nemocnici a pak jsem ani nevylezl schody. Hlavně mi to ale úplně rozstřelilo hlavu. Přestalo mi to jít v práci, nedokázal jsem se na nic soustředit, začal jsem dělat šílený kiksy a byl jsem schopen utratit peníze za úplné nesmysly jenom proto, abych se nějak odměnil,“ líčí.

„V té chvíli jsem si připadal, že mohu za všechno. Sebevědomí šlo dolů, spustily se mi úzkosti a vůbec jsem nevěděl, co tady dělám,“ pokračuje Tomáš. Na to, že by v jeho případě mohlo jít o ADHD, ho upozornila až kamarádka.

Najít psychiatra, se kterým bude moci svůj stav zkonzultovat, byla ale dlouhodobá potíž. Problémem jsou táhlé čekací lhůty.

„Samotné hledání někoho, kdo by mě vzal, trvalo téměř rok, než se člověk vůbec někam dostal. A pak když už jsem našel kontakt na někoho, kdo by se mě ujmul, zabralo další čtyři měsíce, než se uvolnilo místo. A navíc často ani nevíte, jestli pro to ten odborník bude mít pochopení, jestli bere ADHD vůbec v potaz,“ popisuje Tomáš svou cestu při hledání odborné pomoci.

Psychiatr mu nakonec diagnózu potvrdil a následovalo i nasazení medikace. „Byla to obrovská spousta pocitů, které se všechny míchaly dohromady. Nakonec převážila úleva, že se s tím dá něco dělat a že člověk už ví, s čím bojuje. Ale určitě přišla i frustrace z toho, proč si toho nikdo nevšiml nebo jaký mohl být život, kdybych to věděl od dětství,“ přibližuje Tomáš pocity, s nimiž odcházel z ordinace.

Podle dat, které Seznam Zprávám zprostředkoval Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), bylo v roce 2022 vykázáno přes 46 tisíc osob s hlavní nebo vedlejší diagnózou ADHD, z toho bylo 38,5 tisíce dětí a 7,5 tisíce dospělých. Jak ale upozorňuje analytik ÚZIS Tomáš Májek, v registru se objevují i pouhá podezření na ADHD, nejen skutečně diagnostikovaní pacienti. Zdali jejich počet v dospělé populaci narůstá, tak nelze s jistotou říci.

Vysoký zájem o diagnostiku nicméně potvrzují i odborníci z praxe.

„Nemám osobní zkušenost, jak to bylo třeba před 20 lety, ale obecně i data celosvětově ukazují, že narůstá počet diagnóz u dospělých, protože se o tom obecně více ví a pacienti sami chodí s podezřením poté, co si o ADHD přečtou informace na internetu a mají pocit, že to na ně sedí,“ říká psychiatrička Jitka Holčapková z Kliniky ambulantní psychiatrie a psychologie. Podle ní je porucha v Česku velice poddiagnostikovaná.

Více vypovídající z hlediska počtu klinických případů může být počet vykázaných diagnóz v kombinaci s vykázanými úhradami za léky, kterými se ADHD léčí. V roce 2010 šlo o devět tisíc pacientů, do roku 2022 se počet téměř zdvojnásobil na 17 tisíc. Je ovšem současně nutné zohlednit, že ne všichni pacienti, kteří mají poruchu diagnostikovanou, mají současně nasazenou farmakoterapii.

„Je pravda, že na základě empirických zkušeností přibývá lidí, kteří splňují kritéria pro poruchu pozornosti v dospělosti, problém ale je, že není zcela sjednocený postup v diagnostice, navíc mnoho lidí si na základě většího obecného povědomí poruchu diagnostikuje samo u sebe, přičemž ne vždy splní diagnostická kritéria,“ uvedl pro Seznam Zprávy Pavel Mohr, primář kliniky Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ).

„Větší povědomí má také za následek, že se ADHD v dospělosti věnuje větší pozornost, více se na ni myslí, což vyvolává optický dojem, že narůstá počet lidí s touto poruchou. Ve skutečnosti je výskyt pravděpodobně stále stejný jako v minulosti, jen tyto příznaky nebyly označovány za duševní poruchu anebo byly přičítány jiným duševním onemocněním, která se navíc i často vyskytují současně s ADHD,“ doplňuje Mohr.

Prevalence onemocnění je o něco vyšší u pacientů v dětském věku a pohybuje se mezi šesti až sedmi procenty. U dospělé populace pak číslo klesá, jelikož lidský mozek se v průběhu dětství a dospívání dále vyvíjí a zastoupení poruchy v populaci se snižuje na tři až čtyři procenta. „V Česku to je podobné, jak ukazuje jedna z mála domácích epidemiologických studií,“ potvrzuje psychiatr Mohr.

Podle těchto informací by se tak měla v Česku týkat desítek tisíc dospělých. Jak ale ukazují data a potvrzují odborníci z praxe, většina z nich svou diagnózu dosud nezná.

Donedávna mezi ně patřil i devětatřicetiletý Robert, který nad tím, že by se ho ADHD mohlo týkat, začal přemýšlet až prostřednictvím svého syna. „Za mých mladých let se to vůbec neřešilo, ale byl jsem hodně hyperaktivní dítě, pořád jsem někde lítal a vidím, že můj syn je teď úplně stejný,“ přibližuje, odkud přišel první podnět.

Následovalo vyšetření u psychologa a posléze i psychiatra, který diagnózu potvrdil. „Když mi řekli, že ADHD opravdu mám a že mi budou nasazeny léky, tak jsem konečně zjistil, proč funguju tak, jak funguju. Konečně s tím budu moct nějak pracovat a třeba mi v tom pomůže i medikace,“ doufá Robert, který se současně léčí s roztroušenou sklerózou.

Jak moc bude svoji diagnózu komunikovat s okolím, si ale zatím není jistý. Domnívá se totiž, že je to ve společnosti stále velké stigma. „I v synově škole, když jsem o tom mluvil s jedním z učitelů – ještě než mi to bylo definitivně potvrzeno – tak jsem mu říkal o svém podezření, že to mám já i syn, a on mi odpověděl, ať s tím ani nikam nechodíme, že má ve třídě deset podobných dětí, jako je on,“ říká.

Ačkoli na rozdíl od Roberta jeho syn zatím ADHD potvrzené nemá, pravděpodobnost, že poruchu zdědil, se podle odborníků pohybuje mezi 70 až 80 %.

Zatímco u dětí často představuje ADHD problém hlavně ve školním prostředí, u dospělých může komplikovat vztahy i pracovní nasazení.

„Je to nejistota a permanentní pocit, že je něco špatně a vy nevíte co. A připadáte si úplně neschopně, protože si nepamatujete výročí nebo narození svých dětí a všichni se na vás koukají jako na blázna. Nebo třeba máte pocit, že jste něco udělala, ale byla to jenom myšlenka, nakonec jste to neudělala, třeba zaplacení složenek. Pro ostatní úplně běžná činnost, pro mě náročná věc na to udržet ji v hlavě,“ líčí Tomáš Kundrát problémy, které ho v životě s ADHD potkávají.

„Co mě baví, dělám na dvě stě procent. To, co mě nebaví, nedělám vůbec a nedokážu se k tomu přinutit. A vždycky si říkám, že je to jen moje lenost, ale když vidím další lidi s ADHD, tak je tam úplně stejná zkušenost,“ doplňuje zkušenost Robert.

Psychiatrička Holčapková současně upozorňuje na to, že časté jsou u pacientů s ADHD i přidružené úzkosti a deprese. Někteří pak v rámci „sebemedikace“ využívají tlumivé účinky alkoholu nebo marihuany.

„Tím, že se s ADHD pojí i zranitelnější psychika, existuje velké riziko – kolem 75 až 80  procent – že ti lidé během života dospějí i k jiné psychiatrické diagnóze, ať už jsou to úzkosti nebo deprese, ale často jde o závislosti nebo nutkavé poruchy. Mnohdy se léčili pro nějakou sekundární poruchu a nevěděli o tom, že by za tím mohlo být něco dalšího,“ dodává.