Nafukuje se to, zní ze sídliště, kam nechtějí jezdit řidiči ani pizzerie

„Vítejte, tohle jsou dva nejznámější kilometry v republice,“ říká s nadsázkou ve dveřích autobusu dopravní asistentka v reflexní vestě.

Společně se strážníkem a řidičem tvoří posádku speciální linky 57, která ve špičce čtyřikrát za hodinu zajíždí do ústecké čtvrti Mojžíř.

„Je to hrozné, strašné. Když jedete zpátky domů a trefíte čas, kdy se sjedou tři spoje, tak je tam takových lidí, že se do autobusu ani nevejdete,“ shrnuje své pocity z nové linky seniorka Květa, která v Mojžíři bydlí v domku s výhledem na sídliště.

Během pátečního odpoledne ale autobusy příval cestujících zvládají a právě dopravní asistentka plní roli jak kontrolorky jízdenek, tak i poradkyně a pomocnice. „Postupujte, prosím, do vozu, ať můžou i další. Dobrej,“ zdraví se s nastupujícími.

Matce s kočárkem pomůže a dá signál řidiči, aby otevřel větší, středové dveře, přestože se na lince oficiálně smí nastupovat pouze těmi předními. Stejně tak seniorce vezme do autobusu těžkou tašku s nákupem. „Jak se k lidem chováte, tak vám to vrací,“ glosuje svůj přístup.

Své jméno nechce prozradit, stejně tak ani městský policista. „Měl bych vás správně odkázat na tiskového mluvčího,“ vysvětluje strážník.

Popisují, že se v autobuse střídají po třech hodinách a od léta platí pravidlo, že na palubě vždy musí být strážník a dopravní asistent.

„Dřív toho bylo hodně, že napadali řidiče. Flusali na ně, nadávali jim a to se nebudeme bavit o tom, že někteří i dostali. Třeba otevřeným okénkem řidiče flákli,“ popisuje strážník, co vedlo dopravní podnik k zavedení speciální linky.

Podle něj i místních to má na svědomí parta dětí. „Je to taková bandička, která napadala řidiče. Šest nebo sedm dětí. Taky mi třeba přijdou do krámu a nadávají, ale my na ně zařveme a ony vyletí. Asi se tím baví,“ nastiňuje situaci prodavačka v potravinách.

„Je to klidnější, už to není takové, viď?“ obrací se strážník při vyprávění na asistentku dopravy s tím, že jejich přítomnost zafungovala. „Už si zvykli, jen nadávají, že musí cvakat,“ přitaká žena.

Starostka městského obvodu Neštěmice, pod který spadá i Mojžíř, popisuje, že speciální linka – oficiálně jde o výlukový jízdní řád – není žádná dočasná akce, ale dlouhodobé řešení.

„Stávalo se, že pokud řidiči dostali směnu na této lince, začali marodit nebo dávali výpovědi, spousta jich přešla do Teplic. Od odborů přišla informace, že za těchto podmínek odmítají jezdit,“ vzpomíná Yveta Tomková (Vaše Ústí).

Právě kvůli napadání řidičů hromadné dopravy se ústecká čtvrť dostala do centra pozornosti. A také kvůli tomu, že David Tůma, majitel jedné pizzerie, na konci září na facebooku napsal, že na sídliště z bezpečnostních důvodů nebude zavážet.

Podnikatel podle svých slov nečekal, že se provozní informaci dostane takové pozornosti. „Měnit na tom nic nebudeme, za těch pár stovek mi to nestojí. A zjistil jsem taky, že podobná rozhodnutí nebudu zveřejňovat,“ říká s tím, že kvůli tomu, že se jedná o vyloučenou lokalitu, se jeho příspěvek na sociální síti šířil po celé republice.

Starostka Tomková jeho rozhodnutí chápe. „Je tady ale dalších třeba 20 dodavatelů pizzy, kteří tam jezdí. Zdá se mi to jako nafukování a odklánění skutečného problému sídliště,“ podotýká.

Podle monitorovací zprávy z konce roku 2019 patří sídliště Mojžíř mezi lokality ohrožené sociálním vyloučením. Majoritu tu tvoří Romové. Nálepka no-go zóny je ale podle starostky hodně zkreslená. „Nikde se tam nestřílí a není to o ohrožení života,“ upozorňuje s tím, že se to přehání.

To potvrzuje i oslovený kurýr, kterého reportéři zastihli při rozvozu. „Jezdím tam několik měsíců třeba obden. A vždycky všechno úplně v pohodě,“ popisuje Hynek Tippelt.

„Jestli tam měl někdo nějaký konflikt, tak si myslím, že to mohlo být, že třeba troubil na mladíky, kteří šli pomalu prostředkem silnice. Třeba nepochopil, že tam je atmosféra daná tím, že je to sociálně vyloučená lokalita a takhle tam žijí,“ přidává svůj pohled na věc. Ještě než naskočí u nedaleké pizzerie do auta, odkáže na svůj příspěvek na sociální síti, kam přidal záběr z nočního rozvozu jídla v Mojžíři.

Čtvrť Mojžíř se skládá z několika panelových domů, velkého objektu základní školy a řady přilehlých domů se zahradami. Budovy jsou vklíněné mezi Labe, hlavní tah na Děčín a kopce patřící do chráněného Českého středohoří.

Sídliště přitom neodpovídá zažité představě o zdemolované vyloučené lokalitě. Fasády řady panelových domů jsou nově opravené a zateplené. Na jednom dokonce stále ještě bylo lešení.

„O nás lidi jenom blbě mluví, samé kecy a nesmysly,“ povzdechne si muž, který se představuje jako Péťa a pasuje se do role mluvčího větší skupiny mladých lidí s kočárky, kteří sedí na lavičkách uprostřed sídliště.

„Tady člověk něco udělá a udělají z toho obrovskou vědu,“ rozčiluje se. I z úst dalších zazní, že národní obraz Mojžíře neodpovídá realitě.

„Nafukuje se to. Jsou tady problémoví lidi, ale ti se stýkají mezi sebou a ostatní si jich nevšímají,“ je přesvědčená prodavačka v místním obchodě.

Přímo uprostřed sídliště, v jednom z přízemních bytů, má pobočku i organizace Člověk v tísni, kam denně dochází pracovat Marie Fiľková. Zmiňuje, že negativní obraz Mojžíře místní obyvatelé nesou špatně.

„Situace tady houstne, nálady houstnou, lidi jsou z toho hodně nervózní,“ poukazuje na to, že sídliště se v posledních týdnech vykresluje jako nebezpečná lokalita, kudy se lidé bojí jen projít.

„Mojžíř není místem strachu a hrůzy. Jsem tady od pondělí do pátku, od půl deváté do čtyř a prostě to tak není. Vidíte mě samotnou, jak vypadám a nemám strach,“ říká drobná terénní pracovnice.

Místní – ať už ze sídliště, obchodů, nebo i přilehlých domů – za hlavní problém označují nepořádek.

„Kontejnery jsou jeden den vyvezené a druhý den tam jsou haldy bordelu. Je to o tom, že se sem pořád někdo stěhuje, takže se pořád něco vyhazuje,“ líčí paní Květa u brány před svojí zahradou.

„Třeba něco sní a obal hodí na zem. Málokdo to vyhodí do koše. Jak malí, tak dospělí hází všechno na zem,“ vysvětluje vietnamský obchodník z další místní samoobsluhy, která otevřela nedávno.

Na nepořádek si stěžuje i pracovník energetické společnosti, který na sídlišti dělal revizi a u auta si dával odpolední cigaretu. „Je to vchod od vchodu. Tamhle je soukromý, to je v pohodě, to si hlídají. Ale nejhorší jsou tamhlety vchody,“ ukazuje směrem k domům bez zateplení.

Terénní pracovnice Člověka v tísni popisuje, že nepořádek vadí i některým lidem na sídlišti. „Samozřejmě pracuji s lidmi, kteří jsou motivovaní, chtějí svoji situaci řešit. Chodí sem i lidi, kteří chtějí řešit situaci Mojžíře – že jim vadí ten nepořádek, že chtějí pomoci a jestli jim nedáme rukavice. A pak jsou tady i lidé, kteří to neřeší a přidávají tomu problému.“ Někdy proto prý dochází ke střetům mezi těmi, kteří se snaží a kteří to naopak sabotují.

Jádro problému je podle Marie Fiľkové v tom, že vedle města a Stavebního bytového družstva Rozvoj vlastní většinu bytů lidé, kteří v místě nebydlí.

„Jsou tady různí majitelé, málokdy se stane, že má jeden majitel víc bytů. Každý byt má jiného majitele a ani jeden pomalu není odsud. Jsou to lidi z Prahy a ani sem třeba nejezdí,“ přibližuje.

Kvalita bytů podle ní přitom neodpovídá výši nájmů, které se pohybují od deseti do 15 tisíc korun za 1+1. Byty přitom nemusí mít ani dveře, mívají popraskané zdi nebo stropy.