„Nešika“, co polil ruskou ambasádu v Praze umělou krví, inspiroval celý svět

Týden po invazi ruské armády na Ukrajině vzal David Šteffel kýbl červené barvy a vyrazil před pražské velvyslanectví Ruské federace. Jak sám s gustem tvrdí, nešťastnou náhodou zakopl a barvu omylem vylil na plechovou ceduli a nástěnku na plotě ambasády. „Podobný osud čeká i další pražské domy vlastněné přímo Ruskou federací,“ řekl pro Seznam Zprávy aktivista Šteffel.

Umělá krev na budově ruského velvyslanectví by zřejmě zůstala pouze jedním z mnoha symbolických protestů proti ruské invazi. Pozornost širší veřejnosti ale upoutal policejní protokol, který Šteffel krátce po „nešťastném zaškobrtnutí“ zveřejnil na sociálních sítích: „Této nešťastné události ale nijak nelituji, a to vzhledem k tomu, že se jedná o lehce smývatelnou malířskou barvu. Myslím si, že vznikla zanedbatelná škoda oproti tomu, jaké škody způsobuje Ruská federace na Ukrajině a ve zbytku světa,“ stojí v zápise.

„Bylo to přesně tak, jak to stojí v policejním protokolu. Jako obvykle jsem šel na svoji pravidelnou procházku v pět hodin ráno s desetilitrovým kýblem červené barvy kolem ruské ambasády,“ popisuje s nadsázkou pro Seznam Zprávy Šteffel.

Devětačtyřicetiletý příležitostný aktivista žije na vesnici u Brandýsa nad Labem. Do Prahy dojíždí za prací, živí ho malá úklidová firma. Ve volném čase vymýšlí menší protestní akce, happeningy nebo petice.

David Šteffel je totiž jedním z představitelů neformální skupiny Dekomunisti, která usiluje o postavení komunistů úplně mimo zákon. Na Facebooku má tato skupina přes 800 členů, aktivních je ale spíš jen několik z nich. Před rokem a půl na sebe upozornili připomínkou justiční vraždy Milady Horákové přímo před sídlem KSČM. Letos na stejném místě připomněli výročí února 1948, a to příznačně krvavou skvrnou na chodníku. Tento modus operand Šteffel oprášil před třemi týdny, jako reakci na vpád vojska Ruské federace na Ukrajinu.

„Poté, co jsem zakopl a obsah ‚nešťastně‘ vychrstnul, jsem asi minutu čekal v domnění, že na mě naběhne několik policistů. Nakonec jsem došel k autu, kde jsem se ohlásil hlídce,“ vysvětluje „nešika“.

Poté putoval na policejní stanici k podání vysvětlení. Za půl hodiny už byl zpět na ulici a v rukou třímal policejní protokol, který vzápětí začal získávat lajky na sociálních sítích.

„Musím ocenit profesionální, až lidský přístup české policie. Přiznám se, že jsem vůbec nečekal, že to bude mít nějaký ohlas vzhledem k tomu, že kolem ruské ambasády je o hodně víc opravdu povedených vzkazů, mnohem silnějších než nějaký rudý flákanec,“ říká k tomu Šteffel.

Od smolného zaškobrtnutí uplynuly skoro tři týdny, když si ranní nehody všimnul twitterový účet Anonymous s téměř osmi miliony sledujících a fotku polité ambasády přesdílel.

„Najednou jsem měl telefon plný vzkazů, obrázků a telefonátů od svých přátel i neznámých lidí. Byl to pro mě šok, je to celosvětově sledovaná skupina jak na Twitteru, tak na Facebooku. Řekl jsem si potom, že to asi mělo nějaký smysl,“ říká Šteffel.

Lidé začali sdílet podobné obrázky z jiných měst po celém světě. „Neopatrní“ byli také například v kanadské Ottawě, ve Vídni, Dublinu, Mnichově nebo Wellingtonu na Novém Zélandu.

I proto se David Šteffel rozhodl v protestu pokračovat, a to ve větším měřítku. A vyhlásil rovnou celý ‚Krvavý měsíc.‘ Budovy Ruské federace jsou podle něj legitimním cílem ‚útoku‘ omyvatelnou barvou.

„Jako skupina Dekomunisti jsme si zjistili nemovitosti v Praze vlastněné přímo Ruskou federací a zveřejnili jsme jejich adresy. Je jich asi patnáct. Rozhodli jsme se používat ekologickou, nezávadnou, celkem snadno smývatelnou barvu, umělou krev složenou z vody, kakaa a barviva. A nonstop bombardovat tyto budovy těmito barvami, brát je jako legitimní cíle ve válce, kterou Rusko rozpoutalo,“ popisuje Šteffel.

Dekomunisti podle něj veškeré akce konzultují s právníkem. Kvůli tři týdny starému incidentu Šteffela zatím policie nekontaktovala. Vzhledem k tomu, že faktická škoda není žádná, by podle něj mohlo jít o přestupek a pokutu řádu nanejvýš pár tisíců korun. Motivaci k dalším procházkám prý nemusí dlouho hledat

„Každý večer, když pustím zprávy, říkám si, že to vydržím a nebudu mít v očích slzy. Každý večer mi to ale ty slzy do očí vžene. Hlavně když vidím utrpení dětí, protože sám mám malého syna,“ dodává.