Článek
Je tomu skoro týden, co nedaleko krušnohorského vrchu Bouřňák havaroval cyklista na jedné z terénních tras, tzv. trailu. Na následky zranění později zemřel.
Stalo se tak na trati, kterou si bikeři zbudovali svépomocí. Podobné ilegální traily postavené bez náležitých povolení a souhlasu vlastníka pozemku nejsou v Česku novinkou.
„Ilegálně budované traily jsou nekvalitní – jejich stavitelé neznají řemeslo, projektování a ty stezky stavějí někde na tajňačku pod rouškou tmy. To nemůžete udělat správně,“ zhodnotil situaci Tomáš Kvasnička, provozovatel areálu terénní cyklistiky Singltrek pod Smrkem.
Bikeři se ale neshodnou na tom, kolik ilegálních trailů v Česku vůbec je. Kvasnička jejich rozsah odhaduje na troj- až sedminásobek délky těch legálně postavených. Ta podle něj činí 600 až 1000 kilometrů.
Naopak vedoucí České Mountainbikové Asociace Václav Volráb tvrdí, že ilegálních tras je mezi těmi legálními pouze zlomek.
„Ilegální traily stavěli vždycky spíše mladší bikeři, kteří situaci až tolik nedohlížejí. A pak samozřejmě i starší pankáči, které ale najdete v každé skupině - kašlou na všechno a staví si traily, protože je to takový jejich životní styl,“ uvedl Volráb.
Nepřístupný terén
Oba se však shodují na tom, že ilegální traily bývají často schované v nepřístupném terénu. Právě ten se stal osudným i zesnulému cyklistovi, ke kterému se záchranáři nemohli dostat včas.
„Aby na traily někdo nepřišel, nejsou moc viditelné. Někdy není ani čitelné, že tam nějaký trail je. Určitě je běžné, že jsou schované v nějakém hnusném terénu,“ popsal pro Seznam Zprávy závodník a vítěz Českého poháru ve sjezdu horských kol Alexandr Sidor.
Podle pražské záchranné služby ale nemusí být přístup ke zraněných cyklistům komplikovaný jen v divočině. I v hlavním městě jsou místa, kam se záchranáři dostávají těžko, a to nejen za zraněnými bikery.
„Není to však zdaleka jen případ singletrailových bike parků, ale obecně přírodních parků – Šárka, Prokopské údolí, a je i řada jiných míst, kde je přístup k pacientovi komplikovaný,“ reagovala na dotazy Seznam Zpráv mluvčí pražské záchranné služby Jana Poštová.
Horská služba pak loni zasahovala u zhruba tisíce cyklistických nehod. To, které z nich se staly na nelegálních trailech, ale zdravotníci neevidují.
Podle mluvčího Horské služby Marka Fryše jsou cyklisticky využívány zejména Jizerské hory, Šumava, Jeseníky nebo právě Krušné hory.
„Lidé by měli dodržovat základní věci – jezdit třeba v menších skupinkách, o dvou, o třech lidech. Také by u sebe měli mít telefon s nainstalovanou aplikací Záchranka. Ta v případě potřeby může odeslat nouzovou SMSku, která obsahuje data s polohou,“ vyzval Fryš.
Podpora od státu
Kromě nedostupného terénu spočívá nebezpečí také v tom, že se na ilegální trail může vydat nezkušený jezdec. Ten dokonce nemusí ilegální trail od legálního ani rozeznat.
„Když už někdo vykope ilegální trail, tak by to mělo být opravdu tajné a určitě z toho nedělat věc veřejnou. Tím určitě ale ilegální stavění neschvaluji a ani nijak v tomto nechci radit. Nejvíc mě děsí, že okolo pojede náhodou dítě nebo rodinka a řekne si, hele, tady je nějaká cestička, a odbočí tam,“ ilustroval Volráb.
Problém vidí oslovení bikeři také v tom, že poptávka po terénní cyklistice je velká, dostupnost ani množství legálních tras jí ale nestačí. Podle Kvasničky tak lidé budují traily nelegálně a zejména během covidu jejich výstavba opět zesílila. Tvrdí, že stát by měl víc podporovat výstavbu těch legálních.
„Mohli bychom být civilizovaná země, která uznává, že cyklistika je zdravá forma rekreace, a vytvoří pro ni větší podporu,“ řekl Kvasnička.
Nepsaná pravidla
Podle Volrába pak mnoha lidem nedochází okolnosti a porušují zejména právo na soukromé vlastnictví nebo lesní zákon.
„Ilegály existují a existovat budou, jde o to ale vyvíjet systematickou edukaci. Nejdůležitější je v tom vlastnické právo, které bychom měli absolutně ctít,“ komentoval pro Seznam Zprávy.
Mnoho legálně postavených tras také naplňuje dva hlavní bezpečnostní nároky. „První pravidlo je, že jestli má stezka vydržet, tak nemůže ležet na organické vrstvě půdy. Druhé pravidlo je, že ta stezka by měla být mírná a vrstevnicová,“ popsal Kvasnička.
Dodal, že tato pravidla nejsou v Česku nijak oficiálně zakotvena. Stavitelé proto vycházejí zejména z osvědčené praxe ze Spojených států, Walesu nebo Skotska.
