Článek
Příběh o pečování, který si letos zasloužil speciální ocenění veřejnosti, našli lidé v obyčejnosti. „Mám výjimečné vztahy snad se všemi, jsme opravdu dobrá parta. Proč jsem vyhrála právě já, to si neumím vysvětlit,“ říká skromně pro Seznam Zprávy chvíli po vyhlášení Hana Tinková.
Pečovatelka z uherskobrodského denního stacionáře pro mentálně a tělesně postižené si letos odnáší Cenu veřejnosti v anketě, kterou organizuje Diakonie Českobratrské církve evangelické.
„Pro mě jsou výjimečné všechny dny. Neberu to jako práci,“ odpovídá na otázku, co se jí loni přihodilo v pracovním životě výjimečného. Je vděčná především za to, že se stacionáři, kde pracuje, covid obloukem vyhnul. „Měli jsme velké štěstí,“ rekapituluje rok 2021 Hana Tinková.
Přes první vlnu v roce 2020 stacionář pro postižené museli zavřít. „Nechtěla jsem být doma, tak jsem se vrátila do stacionáře pro seniory, kde jsme vypomáhala v přímé péči. Práce mě naplňuje a těší mě, když mě nechávají senioři pozdravovat, i když už tam dlouho nepracuji,“ říká.
Pomáhá matkám s postižením
Za sociální pracovnici roku 2021 vybrala odborná komise Lenku Vašutovou z domova pro matky s dětmi v Litoměřicích. „Myslím si, že cenu jsem dostala asi kvůli tomu, že v domově pracuji již patnáctým rokem, neustále se snažím zkvalitňovat práci a hledáme také nové metody, jak pracovat třeba s maminkami s mentálním postižením,“ líčí svou práci.
Vystudovala speciální pedagogiku, kterou často v sociální práci používá. „Hledáme způsoby, jak maminkám pomoci začlenit se do společnosti s nějakou menší podporou. Tohle jsou takové novější věci, o kterých se tolik nemluví,“ říká Vašutová.
I pro ni je největší motivací pozitivní zpětná vazba. „Vždy když potkám bývalé klientky nebo děti bývalých klientů a říkají mi, jak se jim daří, je to pro mě obrovská motivace v práci dál pokračovat,“ uvádí.
Vyprovází lidi až do konce
Zaskočená z úspěchu byla Alena Stinková z Městského centra v Benátkách nad Jizerou, kterou ocenili v kategorii pečovatelka v terénních službách. „Strašně mě překvapila výhra, důvod bych sama chtěla vědět,“ směje se po oslovení.
„Sociální pracovnici dělám již dvacet let, to je jediný důvod, který mě napadá,“ uvažuje. Vzápětí ale dodává pravděpodobně to nejdůležitější.
„Od roku 2018 můžeme sociální péči poskytovat i lidem, kteří chtějí doma dožít. Takže vyprovázíme lidi až úplně do konce, a to mě začlo velmi nabíjet. Je to úplně jiná práce, než byly dříve pečovatelské služby. Máme dokonce v péči lidi, kteří potřebují naši pomoc čtyřikrát nebo pětkrát za den a můžou dožít doma. A to je prostě wau,“ líčí s nadšením svoji práci Stinková.
Má však i negativní vzpomínky, které ale nejraději nechává za sebou. „Samozřejmě, je to hodně spojené i s covidem, jak jsme často nevěděli, co se děje. Měli jsme i nepříjemné lidi v péči, ale člověk někdy musí být jako okap a nechat to po sobě stéct,“ dává svou radu dalším pečovatelkám Stinková.
