Největší změna krajiny od kolektivizace? Teď je šance. Expert říká proč

„Velké lány jsou možná nejviditelnějším rysem zdejšího venkova. Průměrné jihočeské pole měří čtyřikrát více než za hranicí v Horních Rakousích. Čtvrtina z našich lánů je dokonce větší než půl čtverečního kilometru. Napříč Českem vznikla poněkud bezútěšně monotónní krajina,“ napsal environmentální expert a ochránce přírody Vojtěch Kotecký v komentáři publikovaném z kraje ledna na Aktuálně.cz.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy nyní hovoří o tom, proč může být zásadní klauzule programového prohlášení, která slibuje „aktivní ochranu opylovačů a celkové biodiverzity“ na území přinejmenším desetiny zemědělské půdy do roku 2030.

Monotónnost krajiny je podle Koteckého jedním z důvodů, proč z Česka mizí zajíci, ptáci, opylovači, ale i tuny úrodné půdy. Se změnou by se podle něj nyní nemělo otálet, protože statistiky ukazují, že problémy s klesající biodiverzitou se rok od roku zhoršují a eroze pokračuje pořád stejným tempem. Dřív nebo později se promítnou do nákladů a cen za zemědělské produkty, což pocítí široká paleta navazujících řetězců.

Srovnání zemědělské krajiny v roce 1953 a nyní. Na fotkách vidíte náhodně vybrané místo na Benešovsku, podobný obrázek se vám naskytne, když se podíváte víceméně kamkoliv jinam po republice. Staré letecké snímky a ortofotomapy z celé ČR k nahlédnutí nabízí například Národní geoportál INSPIRE nebo v archiv ČÚZK.

Akce s cílem rozčlenit českou krajinu a zlepšit její schopnost zadržovat vodu, nabízet prostředí vhodné pro větší počet druhů organismů a odolávat erozi, se podle Koteckého na jednu stranu může skládat jen z velkého množství drobných změn, na kterých panuje víceméně shoda. Aby byly možné, je potřeba změnit ekonomický model zemědělství. Problém tak není v tom, co udělat, ale jak to udělat.

Tak napřed: Co je podle vás potřeba udělat?

Asi bychom neměli mít jeden plošný celostátní recept, co se má udělat s polní krajinou, protože pokud bychom všechna pole v republice rozčlenili, ale udělali to u všech stejně, tak skončíme vlastně s opět poměrně uniformním obrazem venkova. My naopak potřebujeme dát zemědělským podnikům prostor, aby si vybraly z co největší palety opatření a tou tu krajinu metaforicky pomalovaly. Je potřeba, aby se někde udělaly remízky, jinde meze, polní cesty, drobné mokřady, agrolesnické systémy, biopásy, čejkoviště, drobné loučky, meandrující potůčky a tak dále. Zemědělci musí mít na výběr z co nejširšího spektra.

Kolik máme na změny v péči o krajinu vůbec času? Jak moc se mohou všechny výše vyjmenované problémy prohloubit, pokud zůstane všechno při starém?

Na jedné straně je ze statistik vidět, že bychom neměli otálet. V krajině soustavně ubývá ptáků, snižují se stavy zvěře, jako jsou zajíci nebo koroptve, mizí motýli, čmeláci, včely a další hmyz, půda z polí odtéká, s každým rokem se ten stav zhoršuje. Zároveň ale musíme počítat s tím, že změna se nestane z roku na rok. Realisticky se dá počítat s tím, že bychom ten stav dokázali napravit během jedné generace.

V Česku už minimálně k nějakým pokusům o rozčlenění krajiny za účelem zvýšení členitosti (a tím pádem i biodiverzity) proběhly. Vy sám jste zmiňoval tzv. greening, jsou tu například i biopásy, jak tyto snahy hodnotíte?

V posledních několika letech proběhly, řekněme, dva důležitější pokusy udělat první krok ke zlepšení. Jedním byl takzvaný greening. Ten spočívá v tom, že současné pravidlo, které je součástí systému evropských zemědělských dotací, požaduje, aby zemědělci vyčlenili několik procent svých polí pro nějaké neproduktivní prvky. Problém greeningu je, že do něj lze započítat třeba i to, že osejete roh farmy vojtěškou. To znamená, že na velké většině farem greening k rozčlenění krajiny vůbec nevedl. Díky němu se ale skutečně na některých místech na venkově začaly objevovat například pásy trávy nebo jiných prvků, které v krajině vytvářejí ten první krok k větší pestrosti.

Druhým zajímavým pokusem bylo pravidlo Ministerstva zemědělství, podle kterého u nás žádné pole, jehož majitel chce dostávat zemědělské dotace, nesmí být větší než třicet hektarů na jednu plodinu. To skutečně vede k tomu, že se ta největší pole začala zmenšovat.

Bohužel problém tohoto pravidla je, že omezuje jen velikost plochy s jednou plodinou a neříká, že by mezi dvěma plodinami muselo být něco jiného. Takže pokud osejete třicet hektarů kukuřice a dvacet hektarů pšenice a mezi nimi bude dvaceticentimetrová mezera, tak to pravidlo bude pořád splněné. Bylo by ho proto potřeba doplnit další klauzulí, která by zajišťovala, že to povede skutečně k tomu, že se do polí dostanou rozčleňující prvku, jako jsou meze, remízky, biopásy, drobné mokřady, polní cesty a podobně.

Dá se problém příliš velkých lánů a monotónní krajiny považovat za něco, co je kvůli kolektivizaci společného pro všechny postkomunistické státy v našem regionu?

Když se díváme na střední Evropu, tak extrémně velká plocha jednotlivých polí je skutečně typická pro postkomunistické země s podobnou historií zemědělství. Netýká se to třeba východního Polska, kde byla historie jiná a vypadá to tam jinak. Ale země jako Česko, Maďarsko, bývalá NDR nebo nížinné části Slovenska, kde je orná půda, vypadají hodně podobně a skutečně se dramaticky odlišují například od Rakouska, Bavorska nebo východního Polska.

Ono ale nejde jen o velikost polí. Minimálně stejně důležité jako velikost polí samotných je to, že z krajiny zmizela drobná struktura malých biotopů, které vytvářely místo pro přírodu.

Už některá z těchto zemí problém vyřešila, nebo se tomu alespoň přiblížila?

Ten problém je v zásadě hodně podobný pro všechny výše zmíněné postkomunistické státy. Třeba Němci se s tím něco snažili dělat, ale princip dědictví kolektivizace je tam samozřejmě podobný.

Jak má podle vás stát motivovat zemědělce k rozčleňování polí?

K tomu mám čtyři body. Úplně nejbanálnější je, že pokud máme zemědělské podniky motivovat k tomu, aby začaly rozčleňovat pole, tak potřebujeme, aby to pro ně bylo co nejkomfortnější.

Typickým příkladem je to, že když pole skutečně rozdělíte od kraje ke kraji, tak zkomplikujete přejíždění zemědělské techniky. Z hlediska rozčlenění krajiny ale můžou stejně dobrý smysl dávat i ostrůvky, které budou krajinu členit, ale nerozdělí pole tak, aby se musela nějak komplikovaně objíždět technikou po silnicích.

Zadruhé: řada opatření, která by pomohla krajinu rozčlenit, bude vyžadovat nějaké investice a na některé z nich bude potřeba pomoc státu. Stát se teď chystá, že zvýší podporu na biopásy, které jsou docela zajímavým a jednoduchým opatřením, které zemědělci mohou dělat. Podobně by bylo potřeba, aby stát zainvestoval do takových věcí, jako je sázení remízků, obnova polních cest a tak dále. To jsou intervence, které vyžadují ne úplně zanedbatelné náklady a zemědělci je asi nebudou moci udělat sami na vlastní kasu.

Třetím důležitým momentem z dlouhodobého hlediska je, že bychom měli začít postupně proměňovat strukturu zemědělských dotací. Ty jsou dnes postavené tak, že zemědělcům platíme v podstatě za plochu, kterou obhospodařují, zatímco daleko větší smysl by dávalo, kdyby se peníze z dotací na zemědělské hospodaření začaly stávat platbami za péči o půdu a krajinu. Za to, že někdo dělá opatření, která v krajině zadržují vodu, zabraňují erozi, rozčleňují krajinu.

Ve chvíli, kdyby stát vyplácel dotace vysloveně za péči o krajinu, tak se samozřejmě změní ekonomické pobídky, před kterými zemědělci stojí.

A máte pocit, že k něčemu tak zásadnímu, jako je kompletní přeměna dotačního systému, je tady vůle?

Tohle je věc, která se bude muset vyřešit na evropské úrovni, kde se o tom mluví posledních asi dvacet let. Momentálně jsou dotace rozdělené do roku 2027, takže máme ještě pět let na to, abychom se do těch jednání zapojili a stali se jednou ze zemí, které přeměnu dotací v platby za péči o půdu a krajinu navrhují, jako to dělá například Německo.

Co ten čtvrtý bod?

Pokud má zemědělství začít lépe pečovat o krajinu, tak potřebuje najít ekonomický model, který bude založený na něčem jiném, než je maximální produkce s co nejnižšími náklady. Kromě ekologického zemědělství, které se stát chystá rozšiřovat tak, aby do konce dekády tvořilo čtvrtinu zemědělské půdy, by jím asi měla být práce na širším zapojení technologií.

Je potřeba pomoc zemědělcům, aby jejich prosperita byla z velké části založena na velmi sofistikovaných technologiích, které v tuto chvíli nemají k dispozici a potřebují na ně dosáhnout. Je to třeba robotizace, precizní zemědělství, práce s velkými daty a podobně. To jsou trendy, které se v českém zemědělství začínají objevovat a je třeba k nim farmám pomoci v daleko větší míře, protože ve chvíli, kdy to budou dělat, získají ekonomický model, který bude zvyšovat přidanou hodnotu, a přitom nebude založený na velmi intenzivní produkci s minimálními náklady.

O jakých technologiích konkrétně mluvíte?

Je jich řada, zejména v posledních letech se na trhu začínají objevovat technologie, které velmi razantně snižují vstupy do zemědělství tím, že dělají daleko cílenější intervence. Mohou to být například kapénkové závlahy místo plošného postřikování polí velkým množstvím vody nebo cílené hnojení jen na těch místech na poli, která to aktuálně potřebují. To jednak samozřejmě snižuje zátěž pro prostředí v podobě množství dusíku a fosforu, ale zároveň podstatně srazí náklady.

Nebo sofistikované využití megadat a satelitního snímkování. A na horizontu vykukují ještě ambicióznější řešení jako robotizace polních prací.

Pokud se českou krajinu opravdu povede rozčlenit, nepomůže to jen biodiverzitě, ale i samotným zemědělcům. Může podle vás i tohle být motivací pro změnu?

Upřímně řečeno: když mluvíte se zemědělci, tak oni bývají ti, kdo o přínosu takových opatření uvažují možná nejvíce. My jsme si tady v Česku vytvořili takový obraz zemědělců, kteří chtějí, aby všechno zůstalo, jak to je. A ten je asi vrcholně nespravedlivý. Zemědělci si totiž samozřejmě uvědomují, že potřebují způsob hospodaření změnit.

Z českých polí každý rok odteče půda, která by naplnila dva miliony sklápěcích tatrovek.

Ministerstvo zemědělství odhaduje, že jenom ztužováním půdy mimo jiné kvůli pojezdům těžkou technikou se u nás ročně snižují výnosy asi o půl miliardy korun ročně. Půda z polí doslova odtéká, zhoršuje se její úrodnost a hůř zadržuje vodu, což samozřejmě začíná být ještě větší problém v době, kdy se zhoršují sucha. Takže si myslím, že nemusíme přesvědčovat zemědělce, že by se to mělo dělat. Potřebujeme vytvořit podmínky, za kterých to pro ně bude ekonomicky možné a bude to dávat smysl.

Co vlastně nejvíc působí na snižování biodiverzity v české zemědělské krajině? Vedle monotónnosti a přehnojování patří mezi nejvíc ohrožující faktory i tzv. zarůstání, jak to jde dohromady?

Česká zemědělská krajina se v posledních desetiletích rozešla dvěma cestami. Na jedné straně jsou velké lány, odkud zmizela veškerá rozptýlená zeleň, drobné biotopy, mokřady a další prvky, které vytvářely ostrůvky přírody. Kvůli tomu se třeba v Česku nyní loví o 97 % méně zajíců než ještě v roce 1975. Zvěř z krajiny ve velkém zmizela. Týká se to kromě zajíců hodně i drobných ptáků a ve velkém zmizel i opylující hmyz. Tohle je tedy jeden trend.

Na druhé straně naopak ta méně výnosná místa začalo zemědělství postupně opouštět, protože se soustředilo na velké plochy relativně výnosných polí. Toto opouštění vedlo k tomu, že z krajiny mizí biotopy, které bývaly její součástí a poskytovaly prostor zase pro další druhy a jinou část přírody.

Typicky jsou to například květnaté louky. Ty byly z velké části buď rozorány, nebo intenzifikovány, nebo ponechány svému osudu a zarostly křovím nebo lesem. To je druhý velký fenomén, který přispívá k tomu, že z krajiny mizí motýli, ptáci, opylující hmyz a podobně. Je to vlastně druhá stránka té stejné intenzifikace, která spočívá v tom, že se intenzivněji hospodaří na polích a přestává hospodařit v méně výnosných částech krajiny.

A proti této druhé straně se dá bojovat nejlépe jak?

I v tomhle může pomoci stát a je to zrovna jedna z věcí, v kterých se snaží. Česko pravděpodobně nejlépe ze všech zemí EU používá agrární dotace k tomu, aby zachraňovalo zbývající květnaté louky. Stát u nás postavil program, který vyplácí zemědělcům bonusové dotace za to, že pokračují v péči o staré tradiční kvetoucí louky a přitom se o ně starají tak, aby se udržela jejich pestrost, stanovují se mantinely hnojení, nerozorávají se a tak dále.

Do tohoto programu u nás vstoupili zemědělci na desítkách tisíc hektarů a pravděpodobně to vedlo k tomu, že se u nás uchovala řada kvetoucích koutů, které by jinak z krajiny zmizely. Takhle propracovaný program nemá žádný stát v EU.

Souhlasíte s tím, že se jedná především o velké množství drobnějších opatření, což dělá z boje za členitější krajinu podstatně snazší disciplínu, než je třeba boj proti změně klimatu, který nutně zahrnuje velké změny napříč všemi odvětvími?

Je pravda, že to, co potřebujeme v posledku udělat, jsou tisíce drobných opatření v jednotlivých místech české krajiny, na jednotlivých farmách a lesních podnicích. Ale abychom jich dosáhli, potřebujeme ve skutečnosti změnit ekonomické prostředí, ve kterých se farmy pohybují. V zásadě víme, co chceme udělat, ale klíčová otázka možná není co udělat, ale jak dosáhnout toho, aby se to mohlo stát. Tuhle změnu bude samozřejmě potřeba udělat na úrovni státu, protože ten musí vytvořit ekonomické podmínky, ve kterých bude taková změna proveditelná.

A je to jen čistě věc státu?

Máme sklon uvažovat o změně krajiny jako o něčem, o co se musí postarat zemědělci, lesníci, ochránci přírody a stát. Pokud je potřeba vytvořit ekonomické prostředí, ve kterém zemědělským podnikům bude dávat smysl jinak pečovat o krajinu, tak to možná není jen otázkou dotačních pravidel.

Zemědělské podniky totiž nejsou jedinou součástí ekonomiky, pro kterou nakládání s krajinou znamená významné riziko. Asi 85 % české krajiny slouží k tomu, že produkuje komodity, které pak někdo zpracovává, prodává, kupuje a tak dále. Dlouhodobě neudržitelné hospodaření s krajinou samozřejmě dlouhodobě podkopává prosperitu také všech firem v navazujících dodavatelských řetězcích.

Ministerstvo zemědělství odhaduje, že škody způsobené erozí půdy jsou ekvivalentem asi čtvrtiny veškeré hodnoty rostlinné výroby. Pokud by se tyto škody začaly promítat do nákladů a do cen, což se dříve či později samozřejmě začne dít, tak to rozhodí stabilitu trhu v řadě dodavatelských řetězců navázaných na zemědělství. A bude to závažný problém například pro potravinářské podniky.

Firmy o tom začínají velmi seriózně uvažovat. Světové ekonomické fórum dělá každý rok průzkum, ve kterém se ptá manažerů z celého světa, co vidí jako nejvyšší rizika pro byznys. V dlouhodobější perspektivě manažeři uvádějí na prvním místě klima, na druhém výkyvy počasí a na třetím pokles biodiverzity. Přičemž míra rizika pro prosperitu ekonomiky, kterou přisuzují poklesu biodiverzity, se v posledních letech postupně zvětšuje.

Firmy si začínají uvědomovat, že model založený na dlouhodobě neudržitelném hospodaření s krajinou jde proti nim samotným a začínají se dívat na to, jak ho ze svých dodavatelských řetězců odstranit. A to je myslím hodně důležitý moment, na který bychom se měli podívat jako na příležitost ke změně. Je to při nejmenším stejně důležité jako dotační systém. Firmy mohou sehrát velkou roli.

Proč je podle vás pro lidstvo důležité chránit biodiverzitu?

Když bychom teď šli a zeptali se deseti milionů lidí v Česku, jestli a proč si myslí, že je ubývání přírodní rozmanitosti a rozmanitosti v krajině problém, tak pravděpodobně většina z nich řekne, že ano a že krajina je kvůli tomu chudší, prázdnější, méně pestrá; že to je samo o sobě ztráta.

Druhou rovinu ale představují ekonomické konsekvence. Bez ohledu na to, jestli ji považujeme, nebo nepovažujeme za hlavní důvod, proč chránit přírodu, tato rovina existuje a představuje důležitý náklad.

Když se na to podíváte z hlediska firmy, která nakupuje zemědělské komodity, nebo například dříví, tak to, že se z krajiny vytrácí příroda, bude asi považovat za nepříjemné. Ale že přestává být možné pěstovat smrkové monokultury, půda z polí ve velkém odtéká a mizí opylující hmyz, z jejich hlediska není smutné, ale je to fatální problém pro jejich vlastní dlouhodobou ekonomickou udržitelnost. Takže tu první rovinu možná řešit chtějí, ale tu druhou řešit musí, a víc a víc si to uvědomují.